Den Druhý

Je druhého, druhá kapitola.

2.

---

"Dobré ráno, Marku!" Překvapeně se otočí za recepční, která vykoukne zpoza pultu, v ruce má hadřík, kterým otírá pult. Vlasy trochu rozcuchané, jak byla předkloněná.

"Tino, dobré ráno i tobě."

"Co tak brzy? Myslela jsem, že tě zase budeme muset budit…" Pobaveně se na něj uculuje, je to na denním pořádku, že ho musí budit. Vždy ale stačí, když vytočí číslo jeho pokoje a telefon se na konferenčním stolku rozdrnčí.

"Řekl jsem si, že bych si mohl jít trošku zaběhat, dokud není takové horko. V noci už mne běhání nebaví…"

"Ach, to chápu, ale nevím, jestli se ti to přání splní, protože je tam opravdu vedro už nyní. Doufám, že máš sebou nějakou vodu."

"Nemám, předpokládal jsem, že ty jí tady budeš mít." Pobaveně se na sebe uculují, je to tak každý den od té doby, co je zde ubytovaný. Tina se otočí, aby mu z chladničky vyndala lahev vody.

"Tady máš." Pošoupne orosenou lahev po pultu a s úsměvem ho popostrčí. Sama má ještě dost práce a pokud ji uvidí šéf, že se zase vybavuje, nemuselo by se mu to líbit.

"Díky, napiš mi to na futra."

"Neboj se, už to píšu." Vyplázne na něj hravě jazyk a skloní se k bloku, kam musí zapisovat co všechno a komu vydala.

Marek mezitím vyjde na terasu hotelu, ve kterém je ubytovaný. Všichni ostatní ještě spí. Ale to je tady u moře běžné. V noci je nejlepší počasí na procházky a odpoledne jsou všichni u moře. Sundá si sandály, které si vezme do rukou. Rozběhne se nyní ještě chladivým pískem, ale začíná se oteplovat. Sluneční paprsky ho atakují svými lechtivými proužky a zahřívají tělo.

Mine první blok hotelové pláže, údržbáři čistí písek od napadaného listí nebo obalů od jídla, které zde včera někteří zanechali. Pozdraví se s nimi. Jako zaměstnanec hotelu se tady mezi sebou všichni znají. Stočí pohled ke slunci, které se usazuje na obloze…

Probere se až na zemi. Písek se mu zabodává do kůže. Zmateně zatřese hlavou, když si uvědomí tělo ležící v písku stejně jako to jeho. Zaostří pohled na svalnatého muže. Zrudne.

"Nikdy jsem nepočítal s tím, že se mě pokusí zabít plavčík." Muž se na něj pobaveně uculuje, zatímco se zvedá ze země, oprašujíc si písek z těla a oblečení.

"Omlouvám se, zrovna jsem se kouknul jinam a najednou… Vůbec jsem vás nepostřehl."

"Oh, to já jsem si všiml, že jste byl tak trošku mimo…" Marek zrudne podruhé. Už by se měl naučit sebeovládat, protože rudne při sebemenším kontaktu s muži.

"Mohu to nějak odčinit?"

"Nemusíte, berte to jako smazané za ten včerejší trn. Hezký den." Muž se od něj pobaveně rozběhne na druhou stranu. Zůstane za ním koukat. Je očividné, že je zde na dovolené, protože ta angličtina má opravdu přízvuk, jen neví, kam ho zařadit. Každá země má svůj, tenhle je takový zvláštní… Zakroutí nad sebou hlavou. Nemůže tady přemýšlet o muži, kterého bude potkávat týden a potom ho už nikdy neuvidí. Ale hezký je, to se musí nechat.

*

"Dobrý den, doufám, že jste se dobře vyspali, protože před námi stojí další pracovní den na parném slunci." Hlavní plavčík vejde do společné místnosti, kde už jsou všichni rozsazení na svých židlích a popíjejí ovocný džus. "Přemýšlel jsem, že bych vás zase rozmíchal, ale jak jsem slyšel, jste všichni na svých pozicích spokojení?"

Všichni v oranžových tričkách svorně přikývnou.

"Výborně, takže jako vždy, dávejte pozor na naše klienty, hlídejte jejich děti... A kdyby něco, volejte." Usměje se na ně. Letos se mu sešla dobrá parta, to je rád, protože bez dobrého kolektivu lidí by nemohli dobře pracovat. "Jo a lidi, paní Millerová si stěžovala, že nějak moc špiníte kraťasy a místo bílých jí vozíte hnědé…"

"Kupte jí Vanish… s ním to zvládne." Ozve se pobaveně od Richieho, namyšleného zbohatlého kluka, který si zde odpykává trest a splácí otci nějakou škodu, kterou nadělal na jeho autě.

"Ty aby ses neozval… Chtěl jsem tím jen říct, aby vaše zadky moc často nekontaktovaly špinavé a mokré kameny před vodou. Nejsem tady první rok, abych nevěděl, že i vy si cachtáte nohy. Nevadí mi to, jen to dělejte tak, aby to na vás nebylo vidět. A teď už běžte. Nemám celý den jen na vás a lidi se co nevidět začnou hrnout na pláže, tak šup šup." Otočí pohled na Marka. "Až budeš mít nabalené věci, zastav se u mě." Zmatený Markův pohled ho vůbec neudiví. Je bezproblémový tak co by po něm chtěl tak důležitého, že by se to muselo řešit o samotě, že?

Vyžene je ven. Sám se usadí do křesla. V hlavě má červíčka přemýšlení, který hlodá jeho svědomí. Dnes ráno se za ním zastavil jeden z klientů, který bydlí v luxusním apartmá a vyžádal si osobního plavčíka ke svému apartmánu… prý toho, co chodí poslední dny na Nuda. Co mu měl na to říct? Pouze, že se o tom pobaví právě s Markem? Ale jak on na to přistoupí? Pan Doyle je vážený host, který se k nim každý rok vrací a vždy dobře zaplatí, nemůžou ho jen tak odmítnout. Takový požadavek měl ovšem poprvé. Co by měl takový osobní plavčík zastávat? Na to se ho zeptal. Prý by ho měl vozit na pláž, trávit s ním čas, že prý jim za to dobře zaplatí. Prostě… dělal by mu sluhu a řidiče v jednom.

Prohrábne si rukou svůj jemný vous, který si nechává vyrůst, ale je mu jasné, že ho brzy shodí, protože sebevětší ochlupení mu v takovém horku vadí.

"Potřeboval jste něco?" Postaví se proti němu, pohodlnou židli nechá volně stát před sebou, snad v obraném gestu, těžko říct.

"Ano… Ráno se zamnou, zastavil jeden klient…" Zhoupnutí v židli, nic neříkající pohled.

Marek zrozpačití. "Provedl jsem něco?"

"Ne to ne, říkal, že jsi mu včera šikovně a bez bolesti vyndal trn z nohy…"

"Ach, tenhle klient…" zrozpačití. "A o co jde, pokud se mohu zeptat?" Nepřišlo mu, že by udělal něco špatně? Snad nezíral až tak moc okatě? Vždyť si dával pozor, ale… Ten poslední moment. Sakra! Prsty zbělaly, když se zatlačily do kůže dlaní. Vyhodí ho za to?