Z deníčku plyšového medvídka 2
Návazné pokračování první části
Nohy ho zavedou do parku, kde ještě před chvílí seděli. Posadí se na tu samou lavičku. Kolena přitiskne těsně k hrudi. Nevnímá lidi procházející kolem něj. Prohlížejí si ho jako nějakou opici v zoo. Ne. Není zhulený ani opilý. Jen zoufalý. Cítí, jak mu těžkne každý kousek těla. Neschopen pohybu nechává stéct slzy po bledých tvářích. Roztřese se jako feťák, který potřebuje svoji dávku drogy. Nemá tušení, jak dlouho hledí do prázdna dokud se u něj nezastaví policejní hlídka.
"Pane? Jste v pořádku?" Zvedne skelný pohled vytržen ze svého zoufalství. Pokývá hlavou. "Můžete nám ukázat vaše doklady?"
Roztřesenýma rukama uchopí zapínání bundy a prošacuje kapsy. Štěstí hraje v jeho prospěch, má je pořád tam, kde si je běžně nechává. Podá ženě zákona svůj občanský průkaz. Ta si ho chvíli prohlíží, prohodí pár slov se svým kolegou. Nakonec mu ji vrátí, "V pořádku, měl byste jít domů."
Přikývne na souhlas, ale nemá se k odchodu, policisté ho sledují z křižovatky. Zfetovaný člověk vypadá jinak, alkohol z něj netáhne na sto honů. Stojí tam několik desítek minut, než se ten mladík doopravdy zvedne, i přes teplotu, která venku panuje, se zachumlá do své bundy a vydá se pryč.
*
Daniel se zastaví před vchodovými dveřmi společného bytu, který obýval do dnešního rána s Radkem. Najednou neví, co tady dělá? Proč se vůbec vracel? Neměl raději sednout na autobus a odjet někam pryč? Třeba k rodičům. Jenže… vysvětlovat jim to nechtěl. To byl ten kámen úrazu. Dřív, než stačí zabrat s klíčem v klíčové dírce, dveře mu vyletí z ruky, když je vystrašený Radek otevře.
"Dane! Kde -," přerušení jeho řeči přijde příkrou odpovědí.
"Nestarej se." Prošel chodbou, ignorujíc kňučícího Fleka i zaraženého Radka. Do ruky uchopil první tašku, kterou našel, a začal do ní skládat nejdůležitější věci.
"Neodcházej… prosím," teplé dlaně ho obejmou kolem pasu, ale vzápětí jsou setřeseny. "Dane, vždyť… se milujeme nebo to bylo celý čas divadlo?"
"To sis měl rozmyslet dřív, než jsi mi začal takhle lhát." Nenávist v jeho pohledu Radka zamrazí.
"Kam chceš jít?"
"Někam, kde nebudeš ty. Protože tě sakra miluju a ty mi nejsi schopný za pět let krásného vztahu říct, že máš dítě!" uhodí pěstí do skříně, kterou právě zavřel. Prsty uchopí tašku. Radek není schopný slova. Dana v takové ráži ještě nezažil. "Pro zbytek věcí si přijdu později. Měj se hezky a užívej si dceru, Radku."
V chodbě se zarazí před zavřenými dveřmi. Zavře oči, kdyby mu nepřekáželo několik dalších pater, pohlédl by k nebi a hledal tam odpověď.
"Dane…" hlas Radkovi přeskočí, když ho vidí tam tak stát, ale neví, co má dělat. Bojí se, že když se pohne a dotkne se ho, že to bude ještě horší. Nechce, aby odešel, ale něco uvnitř něj mu říká, že jestli se opravdu milují, vrátí se. A on o něj bude bojovat!
Tak jako o svou dceru!
*
Dny se míjely rychlostí dvaceti čtyř hodinových intervalů. Byt Radka a Daniela se během toho času změnil k nepoznání. Všude se teď povalovaly krabice s novým nábytkem a ten starý se stěhoval. Radek musel kompletně přestavět jejich byt. Z pracovny, která sloužila spíš jako čítárna, musel udělat dětský pokoj. Projížděl spoustu katalogů, než se mu zalíbila jedna varianta, kterou vytvářel. Zoufale potřeboval něčí pomoc, ale Daniel tady nebyl. A přitom to byl on, kdo měl v jejich vztahu nějaký ten cit k ladění barev, nábytku a dětských hraček.
Mobil pípnul, ohlašujíc přijatou zprávu. Vrhnul se po něm jako feťák po svojí dávce. Čekal, že mu Dan odepíše, alespoň na jednu z tisícovky zpráv, co mu za tu dobu poslal. Bohužel mu psali jen z práce.
Zítra si přivede malou Natálku domů a tak strašně moc si přál, aby u toho byl i Dan. Flek nepřítomně běhal kolem něj a hledal svého druhého páníčka, který tak neočekávaně zmizel a ani se s ním nerozloučil. Radek ho smířlivě pohladil po flekaté hlavičce. "Taky mi chybí," jenže psí pohled mu jasně říkal: ty za to můžeš. Povzdechl si, zadíval se na hodiny. Dan, ať už dělá cokoliv a je kdekoliv, by teď mohl mít čas. Vytočí jeho číslo, přitiskne telefon k uchu.
Notnou chvíli se nic neděje, než se z druhé strany ozve ochraptělé, prosím?
"Dane… to jsem já, Radek."
"Co chceš?" nepřátelskost si Radek snaží odmyslet.
"Mohli bychom… mohli bychom si promluvit?"
"Můžeš mluvit teď."
"Dane, prosím!"
"O co prosíš?! O co mě ještě prosíš?" jeho hlas už nezněl tak nenávistivě, spíš unaveně a zoufale.
"Vrať se domů, prosím. Chybíš mi. Moc mi chybíš."
Odpovědi se mu nedostalo, slyšel jen trhané nádechy na druhé straně sluchátka. Daniel plakal a mohl za to on. Celou tu dobu ho tak trápil. Seděl na posteli a sledoval jejich plyšáka, který se mu teď nejspíš vysmíval. "Dane… Miluju tě a chtěl bych, abys pořád patřil do naší rodiny. Vždyť Natálka… neříkal jsi mi, že by sis přál jednou dítě, i kdyby mělo být adoptované? Musíš pochopit, že tu malou nechci nechávat v děcáku. Je úžasná, bude se ti líbit. Vrať se prosím ke mně, k nám…" víc říct už nestihne, sluchátko ohluchne těsně po tom, co zaslechne trhaný vzlyk.
***
Temná noc, nebe ozařují blesky doprovázené hlučnými hromy. I přes to je Radek vytržen ze svého spánku, když se ozve klíč v zámku. Flek zvedne hlavu, zavětří vetřelce a s vrtěním ocásku vběhne skulinou mezi dveřmi do chodby. Veselé štěknutí a cinkot obojku. Radkovi se rozbuší srdce. Tiché kroky přejdou do relativní tmy pokoje, ucítí bolestně známou vůni Danielova těla, když se k němu nakloní, pohladí ho po tváři. Otevře pomalu oči, nechce ho vyděsit. Daniela nevyděsí, ale vyděsí se sám, když spatří propadlé oči s tmavými kruhy pod očima. Vyhublá tvář a nepřirozeně rozcuchané vlasy. Beze slov si přitáhne Dana k sobě do náruče. Pevně obejme, je mu jedno, že je oblečený. Teď potřebuje vědět, že je s ním. Daniel se tiše rozpláče. To, co za posledních pár týdnů, nenabrečel za celý svůj dosavadní život.
"Tati?" přes Danielův pláč přeslechl tiché krůčky jeho pětileté dcerky. Tělo v jeho náruči sebou trhne. "Kdo je to?" zvědavost v dětském hlásku, v ruce třímá plyšovou žirafu, kterou jí dal, když se na ní byl poprvé podívat. S tichou omluvou vstane z postele. Daniela nechá ležet v posteli.
"Jakto, že nespinkáš, Natálko?"
"Je bouřka, zbudila mě," dětská ručka mu vklouzne do dlaně. Odvede malou do postele s modrými nebesy. "Zůstaneš tu semnou než usnu?"
"To víš, že jo," pohladí ji po tmavě hnědých, dlouhých vláskách. "Teď zkus spinkat ano?"
"Kdo je ten pán u tebe v ložnici?"
"Zítra vás seznámím, slibuji, ale teď musíš spinkat," vtiskne drobný polibek na dětské čelíčko. Sleduje, jak se obě očka naráz zavřou, zachumlá ji víc do peřiny. Byl překvapený, že ho ta malá tak snadno přijala. Je to zlatíčko a je moc chytrá.
Vrátí se do ložnice, Daniel leží ve stejné poloze v jaké ho zanechal, než odešel s Natálkou do pokoje. V ruce třímá packu plyšového medvěda, v náruči pevně svírá jeho polštář, klidně oddechuje.
Komentáře
Okomentovat