Z deníčku plyšového medvídka 3

Hotovo, další moje "jednorázovka" je na světě. Má přesně 5000 slov.

Tohle psaní mi něco dalo, ale ještě si nejsem jistá tím, co to vlastně bylo.

Věnovat bych ji chtěla komentujícím: yellow, Luczaidě, neru-chan, keishatko, Sanasami, ale především:

Patří tobě, barbor.

Děkuji za skvělý nápad.

Snad jsem splnila očekávání.

---

>2.kapitola<

3. Kapitola

Ráno zastihne Daniela nepřipraveného na jakýkoliv šok. Zabalený v peřině si uvědomí, že na sobě má pořád mikinu i džíny, ve kterých přišel. Podle vůně poznává, že je doma. Horká dlaň líně spočívající na jeho bříšku a horké tělo přitisknuté k jeho zádům. Uteče mu vzdech.

"Dobré ráno," zamumlá Radek, vtiskne mu polibek na ucho. To donutí Daniela otevřít oči a otočit se. Nepřišel si sem jen s Radkem promluvit. Vzpomínka na malou holčičku v růžovém pyžamku stojící s plyšákem ve dveřích ho zarazí, takže to nebyl sen. Ta malá už je tady. "Lásko?"

Trhne sebou ze zamyšlení.

"Jsem rád, že jsi doma, dáš si semnou sprchu?" Radek dlouho do noci přemýšlel, co a jak udělá. Nechce Dana vyplašit a nechce vyplašit ani malou Natálku.

"Dobře," ochraptělý hlas nepřekvapí jen jeho, ale i Radka, není snad nemocný?

"Běž do koupelny, donesu ti věci," sleduje, jak se Daniel malátně zvedne z postele a zmizí za dveřmi jejich společné koupelny. Jejich podmínkou pro koupi bytu byly dvě koupelny a vypadlo to, že jim přálo štěstí, protože se takový byt opravdu zrovna uvolnil.

Najde Daniela zrovna se svlékajícího, nepřítomně hledí do napouštějící se vany, ale s nesmělým úsměvem se na něj podívá. Radek polkne, doslova ho odzbrojí. Přistoupí k němu, vezme do náruče. Bolestně si uvědomí, že je vyhublejší ještě víc, než když ho viděl naposledy. Zavře pevně oči, aby zahnal slzy. Nebude brečet. Nesmí. Slz už bylo prolito dost.

Sjede až na kolena, rukama Daniela pořád objímá kolem pasu. Obličej opřený o bříško. "Odpusť mi…"

Ruka, která spočine v jeho vlasech ho nesmírně potěší. Znovu semkne víčka, aby zabránil jakémukoli úprku slz, které by mohly kdykoliv vytrysknout.

"Chvíli to… je to čerstvý… nesmíš se na mě zlobit, když…" Daniel se zalknutím sklouzne k Radkovi na zem. Spočinou si v objetí.

"Tak strašně jsi mi chyběl…"

*

"Pojď, v noci se s tebou chtěla seznámit, probudím ji a ty se zatím oblékni," propustí horkou dlaň ze svého sevření a zmizí za dveřmi dětského pokoje.

Daniel se usadí na postel. Prohrábne najednou zpocenou rukou vlasy. Co bude teď? Ale není mu dopřáno moc přemýšlet. Z chodby k němu dolehne Radkův hlas, když se o něčem pře s dívčím, pronikavým hláskem. Na moment ho napadne, zda by si neměl sbalit a raději vypadnout. Není připravený být strejdou.

Radek nakoukne do ložnice, "Připraven?" úsměv na tváři mu sluší. Pomyslí si Daniel, ale to už vstupuje do obývacího pokoje, kde je usazena malá holčička s tmavými lokýnkami dopadajícími na její ramena, v prstech žmoulá tričko, které jí Radek před chvílí obléknul.

Dětské rtíky se sevřou nervozitou, když spatří vysokého, opáleného muže, který byl v noci u jejího tatínka v pokoji. Radek se jí vezme do náruče. Na to, že je jí pět let, je dost lehounká, bude si ty dva muset vykrmit.

"Ty seš můj novej strejda?"

Daniel přikývne, "Jmenuju se Dan a ty?"

"Natálka!" vypískne děvčátko a už se dere z otcovy náruče. Vystrčí před sebe malou dětskou ručičku. Daniel ji přijme, lehké potřesení a pak Natálčin nedospělácký útěk za tatínkova záda. Radek vidí, že větší konverzace se konat nebude, Natálka se příliš stydí. A Daniel je nesvůj.

"Tak co, dáme si snídani?"

"Ano! A tati…" štěbetání malé Natálky a věčné otázky je doprovázejí celé dny. Jenže Daniel si začíná uvědomovat, že je pryč ta volnost, kterou měli, když bydleli sami. Raději trávil čas dlouhými procházkami s Flekem, než aby byl doma s nimi. Přišel si ještě moc nevyrovnaný, i když ta malá byla tak chytrá. Jejich byt se najednou rozzářil a ožil.

Otevřel dveře od ztichlého bytu, na sobotu nezvyklé ticho, ale zrovna byl čas kdy Natálka spala po obědě a tak jen odepnul Flekovi vodítko a přešel rovnou do ložnice. Rozpracovaná práce nepočkala. Radek asi zase usnul s malou na posteli u ní v pokojíčku, protože v obýváku ho nezahlédnul a v kuchyni bylo ticho. Notebook se rozsvítil aktivitou a on se zavrtal do práce očekávaje zvuky oznamující vstávání těch dvou spáčů.

Bylo už dávno po čtvrté hodině, Daniel seděl židli v ložnici a pracoval, snažil se. Po prozkoumání bytu zjistil, že je zde sám. Naštvaný na Radka, že mu nenechal ani žádný vzkaz nezareagoval ani na klíč rachotící v zámku. Najednou se opět objevil ten dětský "hluk" a vytrvalé štěbetání. Zajímalo by ho, jestli její matka byla takhle ukecaná, protože Radek toho tolik nenamluvil. Rozveselený smích utichne u puštěné pohádky v televizi. Kolem boků se mu omotají dvě paže, polibek na šíji.

"Ahoj zlatíčko," Radek neočekává nějaký výpad, proto ho zarazí Danielovo ošití.

"Kde jste byli?" Radek prokmitne pohledem přec celý Danielův postoj hledaje nějakou odpověď, z tváře vyčte jen zlobu a z očí…? Co to?

"V Zoo?" řekne nechápavě.

"Aha."

"Dane? Řekneš mi, co se děje?"

"Nic se neděje. Byl jsi přece s tvojí dcerou v Zoo, ale na mě jste zapomněli, že?"

"Nemyslel jsem…"

"Ano, správně, nemyslel jsi. Díky, teď můžeš zase jít, potřebuju pracovat," s těmito slovy se otočí zpátky k počítači ignorujíc celého Radka. Není však schopen pohnout ani rukou natož přemýšlet o tom, čím skončil.

"O co ti jde? Poslední dobou se chováš divně! Vždyť jsme byli jen v Zoo, ty jsi byl taky někde v trapu s Flekem."

"Mohl jsi mi nechat aspoň vzkaz!"

"Jsi absurdní! Od čeho jsou v dnešní době mobilní telefony? Pro parádu? Mohl jsi zavolat nebo poslat SMS, pak bych ti řekl, kde jsme."

Daniel si odfrkne. Prý absurdní. Lepší bude, když bude tohle ignorovat. Radek po chvíli pochopí, že s Danielem prostě nebude kloudná řeč a tak raději vyklidí pole. Hádat se s ním nechce, ale nechápe, co mu zase přeběhlo přes nos.

Stojí v kuchyni a sleduje vajíčka jak se pomalu z té "tekutiny" stávají smažené kousky, přidá trochu soli, promíchá. Opřený o kuchyňskou linku přemýšlí nad tím, co mu řekl Daniel. Musel uznat, že měl pravdu. Mohl mu nechat vzkaz nebo mu poslat SMS s otázkou, zda nechce jít s nimi. Až teď mu pomalu začalo docházet, o co tady jde. Daniel začal na Natálku žárlit. Najednou mu to přišlo líto, ale uvědomoval si, že už spolu netráví tolik času. Když nepracuje on tak pracuje Daniel nebo je někde venku s Flekem, protože on ho venčí ráno než odchází do práce a než odvádí Natálku do školky. Naštěstí tam může být až do tří hodin takže on v pohodě stíhá jak nákup, tak i její vyzvednutí.

"Naty? Pojď se navečeřet," nakoukne do obývacího pokoje kde jeho dcera sleduje jakousi pohádku v televizi. Překvapuje ho, jak je vychovaná, neprotestuje, normálně přijde. Vzpomněl si, jak si v práci stěžovaly ženy, že jejich dítě je věčně neposedné, chvilku nepostojí a provádějí lumpárny. Natálka se buď do té fáze nedostala nebo ji už má za sebou. Příští rok ji čeká první třída. V momentě má v prstech propisku a už do diáře zapisuje, že musí zavolat na zápis do jedné ze základních škol. Nemá s takovými věcmi vůbec žádné zkušenosti.

Ani se nesnaží zavolat Daniela k večeři. Když potom o pár hodin později uléhá do postele, už spí. Nebo to aspoň předstírá. Položí dlaň na Danielův bok. Je to dlouho, co se milovali. Nebyl na to vůbec čas. Ne že by nebyla chuť, ale nebyla příležitost. Tolik známým pohybem se přitiskne na Danielova záda.

"Dany?"

"Hm?" diví se, že mu odpověděl.

"Proč žárlíš?" Daniel zalapá po dechu. To je tak prokouknutelný? Sakra!

"Nežárlím!"

"Ale ano, žárlíš! A dáváš to najevo dost ošklivým způsobem," dlaň vytrvale hladí vystouplý bok.

"Nemáš na mě čas!" plačtivě.

"Samozřejmě, nemohu se starat jen o tebe," smířlivé pohlazení na tváři. Jemným tlakem donutí Daniela, aby se obrátil obličejem k němu. "I přes to jsi můj miláček," vtiskne na rty rozmazlující polibek. "Vím, že je to těžké, ale musíme to zvládnout, pokud chceme být spolu, miluju tě, Dane. Jen měj trpělivost, prosím, taky mi chybí naše normální činnosti, které jsme dělali do příchodu Natálky, ale musíš pochopit, že jsem ji nemohl nechat v děcáku."

"Chápu to, jen… dej mi čas. Prosím," sklopí pohled do modrého prostěradla.

"Dám ti času kolik jen budeš chtít," přitáhne si Daniela do náruče, políbí na čelo. "Miluju tě a já to neříkám jen tak."

Tu noc byl plyšový medvídek svědkem důkazu lásky mezi oběma muži.

*

"Dane! Naty! Co tady děláte?" Radek se překvapeně podívá na svoji rodinu. Daniel musel malou Natálku vyzvednout ze školky. Má svetřík zapnutý křivě, ale komentovat to nebude, Daniel se hodně snaží s Natálkou vycházet a i když ho občas chytne mlčenlivě žárlivá nálada, dá se to snést. Snaží se to sice skrývat, ale bystrému oku Radka nic neunikne.

Noci tráví milováním, někdy něžným, někdy vášnivým, někdy se jen tak mazlí, drží za ruce a povídají si. Nejsou přece žádné šukací mašiny, aby si to museli pořád někde rozdávat. Malá Natálka jim vyplňuje všechen čas přes den, ráno, když vstanou a potom co přijdou z práce. A jejich čas právě teď utíká příliš rychle. Snaží se alespoň o malé zachycení na společné snímky, aby mohli později zavzpomínat na dobu, kdy byl Natálka malá.

"Přišli jsme ti naproti, abys nemusel přes město sám," Daniel vtiskne drobný polibek na Radkovu tvář, načež se malá Natálka začne dožadovat tatínkova předklonu, aby ho mohla přeci také přivítat.

Z jedné strany uchopil rukou drobnou dlaň dcerky a z té druhé, volnou rukou, když mu Daniel vzal brašnu z ruky, obejme svojí lásku kolem pasu. To je jeho kompletní rodina.

*

Uždibuje ovocný koláč, který Daniel dnes upekl, hlavu položenou v Danielově klíně spokojeně odpočívá.

"Rozhodl jsem se, že předám toho medvěda od tebe…"

"Cože?" Radek se vzepře na loktech, aby na Daniela lépe viděl, to myslí vážně? Vždyť je to jejich postelový medvídek. Dal mu ho, aby nebyl sám, když spolu ještě nežili… Hlavou mu prolétne semišová krabička uschovaná v hluboko v nočním stolku. Spojí jejich ruce, kde oba nosí jakýsi zásnubní prstýnek. Stiskne trochu pevněji, aby se ujistil, že to celé není jen sen.

"Teď už budu mít jen tebe, pokud mě tedy nechceš někam vyhodit. Nedivil bych se," uchichtá se. "Rád se budu tulit k tobě a otravovat ti spánek. Stejně mi přišlo, že nás ten chlupáček šmíruje, měl pořád tak vědoucný pohled…" projede rukou jemné Radkovo vlasy, který je zpátky uložen v poloze ležící. "Už jsem snad dospělý, no ne?" dodá ještě, když vidí pořád nechápavý výraz v Radkově tváři. "Tenhle méďa může dělat radost tvojí dceři-,"

Prst na ústech ho zarazí, "Naší."

Daniel šťastně přikývne, "Naší dceři."

Epilog

Záznam z deníčku plyšového medvídka

1. září

Jsem jen obyčejný plyšový medvídek. A jsem putovní. Do náruče mě dostala ta malá holčička, která se náhle zjevila v této domácnosti. Již nesdílím lóže s oběma muži. Nyní naplňuji radostí tu malou dívku, která semnou každý večer uléhá pod peřinu a já ji svým kožíškem zahřívám. Je na mě hodná. Dokonce mi dovoluje hrát si, pod jejím režírováním, s ostatními hračkami, které vévodí jejímu pokoji. Je krásně červený a nad postelí má modrá nebesa. Je možné, že se po letech dostanu zase dál, ale zrovna teď mě to netrápí, protože jsem šťastný být v této rodině plné lásky.

A ještě něco… Seděl jsem na nablýskaném svatebním autě těch dvou. Ta malá mne chtěla za každou cenu sundat, ale mně se to líbilo. Líbilo se mi cítit vzduch proudící mým kožíškem a vatovou výplní. Slušivý klobouček ještě leží na poličce u malé v pokojíčku. Na něm hedvábná stužka s myrtou, která už dávno zaschla, ale vzpomínky zůstávají.