12. Kapitola BoZ

12. Kapitola

---

Vítek vyběhne ve stanovený čas před dům. Tedy… vyběhne… s vysokou dávkou fantasie by se to během dalo nazvat. Frustrovaně si popotahuje upnuté tričko, které si na sport sehnal. Nějak mu není do smíchu.

"Víťo, tady!" celkem smyslný mužský hlas se za ním vesele rozezvučí. Donutí ho to se otočit a prohlédnout si Matyáše v upnutých černých elasťácích a tričku s krátkým rukávem. Sluší mu to. Pomyslí si, když zhodnotí vysportovanou postavu svého terapeuta a porovná ji s tou svojí.

"Ahoj."

"Doufám, že ses vyspal dobře, protože to vezmeme kolem řeky jako zahřívací kolo, aby tvůj metabolismus zjistil, že se vlastně něco děje," pobaveně se na něj usmívá. Vítek sleduje jeho všudy přítomný úsměv. Nechápe, jak ten chlap může mít na tváři pořád tak zářivý, vždyť ne všechny dny jsou růžové, ale vypadá to, že on to na sobě nedává najevo. Doktorská maska. Po chvíli mu však dojde, jaká to byla blbost, myslet si, že se Matyáš přetvařuje. Vesele se s ním vybavoval jako se starým známým a Vítek si ani neuvědomoval, že už oběhli skoro celou trasu, kterou jim Matyáš pro začátek vytyčil. Skvěle se s ním baví a zapomíná na to, že je tlustý, i když… Zadýchává se pořádně, to musí nechat. V momentě, kdy na to pomyslí, zalapá po kyslíku, který se ne a ne dostavit do plic tam, kam normálně patří.

"Hej, hej! Máš říct, že už nemůžeš! Zpomalil bych," popadne Matyáš Vítka pod paží a dotáhne na nejbližší lavičku, aby se vydýchal. Vítek si uvědomí svoje extrémně propocené tričko a zrudne. Musí vypadat hrozně.

"To je pohodě." Zahuhlá zadýchaně. "Já to zvládnu."

"Já vím, že ano, ale není to dobré, aby sis hned v začátku naložil tak moc… tvoje tělo na to není zvyklé a mohlo by protestovat nějakou nepříjemnou nemocí." Podotkne Matyáš, když si k němu přisedne, aby se taky trochu pokochal výhledem na slunce, které visí kousek nad řekou. "Tak co, jsi v pohodě? Budeme pokračovat?" Vyskočí jako králík nadopovaný steroidy s vyceněnými zoubky. Vítek na něj pohlédne oním pohledem, že kdyby pohled zabíjel, zaklepe bačkorama… i když… mají králíci bačkory? Představí si Matyáše s chlupatých bačkorách s dlouhými oušky a musí držet koutky hodně zkrátka, aby se nerozesmál nahlas. Kývne. Co má dnes s těmi králíky?

*

Kazimír vstane s prvním zazvoněním budíku. Překvapí ho, že u Vítka v pokoji se nesvítí, že by zaspal? Pokrčí rameny. Nebude se doprošovat ne? Vklouzne tiše do koupelny, osprchuje se, oblékne a vyrazí na lup do kuchyně, aby se nasnídal, protože mu během čištění zubů začalo nějak kručet v břiše. Ani tady se ještě Vítek neukázal, ticho na bojišti znamená ticho před bouří? S hrnečkem v ruce se opře o parapet. Čaj v momentě přistane na nablýskaném skle okna, když ho vyprskne. Zakucká se, ale nelení a rovnou zaostřuje pohled na dvojici stojící pod okny. Docela živě se vybavují. Vítek s nějakým týpkem. Docela dost namakaným týpkem. A ten týpek má ruku na Vítkově paži. Našel si takového borce? Zaostří trochu víc, někoho mu připomíná, kde jen ho viděl? Potom si uvědomí, co vlastně vidí, doteky a uvolněný smích. Odkašle si, když pokládá nedopitý čaj na stůl. To, že si nevzal nic k jídlu, mu dojde ve chvíli, kdy se za Vítkem zavřou vchodové dveře a v chodbě se ozvou kroky jdoucí do koupelny.

*

"Hej, Kazi!" Kazimír se otočí za kluky, kteří na něj volají od brány univerzity.

"Jo?" Co mu asi chtějí? Dlouho se nebavili.

"Nechceš s náma zajít na pivko? Dlouho jsme nikde nebyli ani nepokecali. Docela nám v partě chybíš…" Kazimír si je všechny zkoumavě prohlédne. Nevypadá to, že by měli nějaký nejapný plán jak ho zesměšnit. A proč by vlastně někam nemohl zajít? Dlouho nikde nebyl, protože si naivně myslel, že by s Vítkem mohl navázat přátelství, ale Vítek je příliš plný zášti vůči němu, takže happyend se konat nebude. Mohl by si povyrazit a pobavit se. Přikývne. "Jasně, klidně. Tak kdy a kde?"

David ho poplácá po rameni. "Jsem rád, že jsi konečně zpátky, kámo."

A tak společně, zase v partě, vyrazí do útrob univerzity, aby vyposlechli dnešní přednášky.

Přes polední pauzu zasednou do stínu stromů v univerzitním parku, protože lavičky jsou zase všechny obsazené. Ale tráva je příjemné posezení. Kazimír, spíš než mluví, pozoruje své "přátele" v jejich chování vůči němu, ale chovají se tak, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Zajímavé. Nechce jim zase tolik věřit, ale ta samota už mu taky moc nevyhovovala. Je lepší být schovaný v davu. A pokud bude v partě, bude chráněn od jejich útoků.

Zahledí se na Vítka, který právě prochází kousek od nich. Střetnou se pohledem, ale Vítek za těch pár týdnů se sádrou na ruce nějak vyzrál. Zašklebí se na něj a dál si ho nevšímá. Kráčí směrem k jídelně, protože se nebude zabývat těmi blbečky, kteří ho očumují. Matyáš je skvělý kluk a tihle mu nesahají ani po kolena. Má pravdu. S nadváhou se dá něco dělat, s blbostí moc ne. Pokud z toho dotyční nevyrostou, ale pochybuje o tom. A když mezi nimi dnes opět uviděl Kazimíra… Jen to potvrzuje jeho myšlení.

Ušklíbne se sám pro sebe, když se jejich pohledy střetnou. Kazimíra už omrzela starostlivost o něj? Jak dojemné. Jakékoliv citové výchylky si nechce připouštět. Přeci mezi sebou nemají žádný vztah? A společnou mají jen domácnost, která je stejně jeho a Kazimír je tam jen na popud jeho rodičů. Odfrkne si. Prý aby nebyl sám a spřátelil se s někým z ročníku. Toho nejlepšího mu dohodili.

Zaujme ho nástěnka, na kterou různí studenti vyvěšují reklamy, oznamy, petice a podobné jiné věci. Barevný plakát oznamující, že se dneska koná v jednom z místních studentských podniků akce, která má sjednotit celek, aby všichni byli jedna velká rodinka. V hlavě se rozsvítí jakási kontrolka. Dnes by mohl vyrazit do klubu, aby se pobavil. Navštíví sice jiný, než tento, který slibuje super akci s panáky za deset korun, ale nebude přeci pořád sedět doma. Hubnout může průběžně, ráno mají s Matyášem zase spicha na rohu ulice jako dnes. Navíc musí navázat trochu vztahy, aby nebyl zase taková necitlivka se staženým ocasem.