4. Kapitola Cyk

4. kapitola

---

Prsty přiložené ke zvonku ho jemně zmáčknou. Dalo mu zabrat, než přišel na Danielovo příjmení, ale zase, stálo to za to. Nebo v to alespoň doufal, že to bude stát za to.

Včera od něj vypadl rychle, protože Fix by bez něj při bouřce nevydržel. Když byl s někým, byl v pohodě.

Chvíli se nic neděje. "Prosím?"

"Tady Adrián."

"Co tady děláš? Pojď nahoru." Bzučák se rozezvučí, strčí do dveří rukou, ve které třímá igelitku. Vycapká schody nahoru bez zadýchání.

"Ahoj." Pozdraví mladíka stojícího v otevřených dveřích, na sobě má jen volné modré trenýrky a černé tričko.

Daniel kývne. "Čau, potřebuješ něco?"

"Přinesl jsem ti nějaké vitamíny…" zvedne do vzduchu igelitku s velkým zeleným melounem. "Nebo spíš něco pro doplnění tekutin." Zazubí se. "Můžu dovnitř?"

"Jo jasně." Daniel sebou cukne, ale ustoupí ze dveří.

"Jak ti je?" zeptá se Adrián, když se vyzuje z nových bot, jak si všimne Daniel, i přes veškerou snahu, kterou vynaloží, zrudne. Adrián si všimne jeho pohledu, s mírným úsměvem to raději ignoruje. "Už vypadáš lépe než včera."

"Jo já… omlouvám se, nechtěl jsem ti přidělávat starosti. Jsem ti vážně moc vděčný, že jsi mne dotáhl domů a… no a všechno okolo…"

"Mým úkolem je pomáhat lidem, proč bys měl být výjimka?" jemně se usměje, v ruce zahýbá s taškou. "Rozkrojíš ho?"

"Jo, jasně." Natáhne se pro ni, ale Adrián s ní uhne.

"Běž si lehnout, ještě to potřebuješ, kuchyň vím kde je, nože si najdu." Popožene ho volnou rukou do pokoje a sám se vydá do kuchyně. Pokud ji tedy nepřestěhoval za noc do jiné místnosti, ale pochybuje a o jiném pohybu než na záchod a zpátky do postele, vzhledem k tomu, že ještě teď nevypadá moc dobře.

"Tady máš, potřebuješ do sebe dostat dost tekutin, docela sis tam zahrával." Vejde tiše do pokoje, kde Daniel leží zachumlaný v peřině, žaluzie jsou zatažené a vytvářejí příjemný stín.

"Ano, mami."

"Nebuď drzý, synu!" Se smíchem mu na bříško položí nakrájený meloun. "Budu muset jít do práce…" Daniel se mírně ošije, vždyť je sobota!

"Aha…"

Adrián si všimne změny chování, deformace z povolání, sledování lidských výrazů a chování k záchranářství patří, aby nezanedbali nějakou drobnost.

"Kdybys chtěl… sloužím do osmi, tak klidně zavolej… nechám ti tady číslo."

"To - to ne, nemůžu tě přeci obtěžovat." Ale s jemným zabušením srdce navíc sleduje, jak Adrián píše na kousek papírku svůj telefon.

"Řeknu ti to takhle. Ty jsi gay, já jsem gay, asi jsme oba svobodní… věř tomu, že si tě budu pokoušet dostat k sobě." Líbne ho hravě na potem ulepené čelo. "Ale teď už opravdu musím." Nechá překvapeného Daniela ležet v posteli.

*

Už celkem odpočaté tělo zvedne z postele. Dalo mu to nějak zabrat, ale asi ten odpočinek potřeboval. Trenér mu již několikrát volal co se s ním děje a jak je možné, že netrénuje, ale nakonec se nechal ukecat pravdivou odpovědí o horečce, zvracení a nemohoucnosti chodit. O tom, jak mu Adrián pomohl, raději pomlčel, dobíral by si ho ještě dalších pár let s tím, že jsou si souzeni, když se takhle v náhodách potkávají a za takových situací. V hlavě mu probíhala Adriánova slova.

Svléknul ze sebe propocené tričko i trenýrky, vleze do sprchového koutu. Přemýšlí o tom, co bude dělat, měl by konečně vyprat, dojít na nákup a trochu se vzpamatovat, asi si půjde zaběhat.

Večer se přiblíží neskutečně rychle. Unaveně se napije vychlazeného pití, venku zase pařilo sluníčko, uvědomí si únavu, která na něj padne. Zakloní hlavu přes opěradlo gauče.

Co se to se mnou děje?

Nikdy se necítil takhle špatně. A ještě nikdy necítil to, co s ním dělá pohled na Adriána, i když si to včera trochu podělal těmi pozvracenými botami. Je divný, měl by se zamyslet sám nad sebou a taky nad tím, co vlastně dělá. Vytváří ze sebe jen blázna, který si něco namlouvá. V ruce ho svrbí papírek, na kterém je tenkou propiskou vyryto devět číslic, již je zná nazpaměť. Kdyby se ho někdo zeptal, jaká ta čísla jsou, odpověděl by bez zaváhání. Dívá se na něj tak často a tak moc ho nerozhodně žmoulá, že se diví, že jsou čísla ještě k přečtení.

Co má dělat? Proč tady není někdo, kdo by mu prostě a jednoduše poradil. Proč si musí vše dělat tak složité?

Probudí se pozdě v noci. V hlavě mu třeští z nepřirozené polohy. Za okny se rozprostírá noční tma rušená jemným osvětlením města. V krku mu křupne, když se mu podaří dát ho do správné polohy. Cítí se, jako kdyby ho přejel parní válec a ještě na něm couvnul. Znaveně prohrábne vlasy. Pohled mu sjede na hodiny. Skvělé, čtyři hodiny ráno.

Zvedne se, přejde k oknu. Telefonní číslo pořád v ruce, papírek zmuchlá a zase rozloží, prsty po něm jemně přejíždí, aby papír vyhladil. Uchopí do prstů mobil a vyťuká do něj to proklaté číslo, které ho dráždí celou dobu. V momentě, kdy se ozve rozespalé "Prosím?" zbaběle položí. Mobil letí do rýhy gauče, kam zahučí jako nůž do roztaveného másla, přímý hod. Ušklíbne se. Je idiot. A ještě ho vzbudil. Úžasné, opravdu. Kdyby v tomhle nebyl srab, otevře okno a raději skočí, než aby se podíval znovu na Adriána. Do těch jeho brčálově zelených očí. Zavře oči, když se mobil uvězněný v polstrování gauče, rozezvoní jeho oblíbenou melodií. Sáhne po něm, ale nezvedne ho. Nebude riskovat ještě větší trapas než byly pozvracené boty.

Sedne si k televizi, kterou chvíli přepíná, jak hledá vhodný program, ale jediné, které jdou, jsou ty s nahými slečnami, které ukazují celému světu své vnady a stahují si kalhotky za peníze. Proto ji zase vypne. Zvonek u dveří se rozezvoní a on sebou leknutím trhne. Kdo to je? V tuhle hodinu na někoho zvonit to je o infarkt za leknutí, ještě když je v pokoji po tmě.

Zmateně se zvedne, aby otevřel onomu vetřelci. Nakoukne kukátkem a strne. Adrián?! Pomalu otevře. Vyzubený, trochu rozcuchaný Adrián na něj mrkne.

"Potřeboval jsi něco, že jsi mě budil v tak nekřesťanskou hodinu? Můžeme dál?" Ustoupí do strany o krok, aby odhalil vlčí štěně, které poslušně sedělo u jeho nohou s vyplazeným jazykem. Daniel přikývne, na špinavou podlahu ani nepomyslí. "Je hodný, neboj se. Zůstane tam, kde mu ustelu. Nemáš nějaký hadr?" Daniel mu podá deku, která je sice nová, ale on jí nikdy nepoužil, takže mu ležela ve skříni. Sleduje, jak si Adrián počíná, když obratně rozloží deku, ukáže ji psíkovi a potom jí kolem něj nachumlá tak, aby mu vytvořil jakýsi pocit bezpečí. Když se náhle vztyčí do stoje tak Daniel opět nadskočí leknutím. Dnes už podruhé.

"Hej! Nelekej se mě, strašidlo ještě nejsem ne?" Odhalí svůj bílý chrup. Daniel zakroutí hlavou.

"Jdeš dál? Když už jsi přišel. Jak vůbec víš, že jsem ti volal?"

Opět zazubení. "Nevěděl jsem, jestli to jsi ty, ale zkusil jsem to. A jinak… teď ses pěkně prořekl." Vysmátý se bez dovolení přesune do obývacího pokoje. "Nemáš něco k pití? Nějak mi vyschlo v puse, když jsem k tobě šel…"

"Jasně…" Daniel zmizí v kuchyni, kde se snaží pochopit to, co se tady vlastně děje. Přece ho chtěl vidět, tak ho tady má, ne? Nakvartýrovaného i s tím roztomilým štěnětem. Přesune se s krabicí džusu a sklenicemi do obýváku, kde najde Adriána pohodlně uloženého na jeho gauči. Pravidelné zvedání jeho hrudníku značí, že majitel toho atletického těla usnul. A co se diví, když měl po službě, která byla jistě náročná a on ho tak brzo ráno vytáhnul z postele. Venku teprve vycházelo slunce a on si dovolil ho vzbudit. Vytáhne zpod Adriána opatrně deku, kterou se i on sám přikrýval a jemně ji přes něj přehodí. Potom se tiše přesune do chodby, kde se na něj ze tmy zahledí dvě třpytivá kukadla. Štěně, alespoň si myslí, že je to ještě štěně, i když už trochu starší, zatřepe hlavičkou. Řetízek na jeho krku zacinká při kontaktu s placatou známkou, na které je vyražená adresa jeho bydliště. Olízne zvědavě ruku, která ho chce pohladit po hlavičce. Tichý smích protne chodbu. Daniel zaboří prsty do hebounkého kožíšku, který je jako pohlazení po duši. Přitáhne si psa do náruče a nechá se olíznout na obličeji, zatímco se mazlí s tím teplým kožíškem, zamiloval se do něj.