5. Kapitola Cyk

5. kapitola

---

Probudí ho ostré paprsky slunce, které mu nakukují do pokoje skrz otevřené okno. V náruči se mu zavrtí chlupatý kožíšek, aby ho následně olíznul vlhký jazyk. Studený čumáček se mu otře o tvář. Nejdřív sebou cukne a možná by to tělíčko ze sebe shodil, kdyby mu v momentě nedošla skutečnost, která ho zasáhne jako rána z čistého nebe. Adrián mu spí v obýváku! Pomalu se vyhrabe ze své postele se psem v ruce, aby ho následně položil na zem, ten se vesele rozběhne ke svému páníčkovi do obývacího pokoje. Jak Daniel náhle zjišťuje - ještě spí. Ovšem jen do doby, než na něj to psisko hupne. S podobným cuknutím, jako měl před chvílí Daniel, se probudí. Zmateně se usadí na gauči, deka sklouzne do klína. Rozespalý zrak mu padne na Daniela.

"Heh - dobré ráno," pronese trochu nejistě. Kam se ztratilo jeho věčné sebevědomí? Je trochu zmatený. "Asi jsem tady usnul, že?"

Daniel přikývne. "Tak trochu. Dobré ráno. Budeš snídat?"

Otazníky v Adriánových očích vyloudí u Daniela úsměv na rtech. "Snídaně - většinou se skládá z pečiva a nějakého mazadla, plus u mě budeš mít i džusový bonus," ušklíbne se. "Klidně použij i koupelnu." Mávne za sebe rukou, on si tam zajde později. Adrián se však ke vstávání nemá.

"To asi nebude potřeba… jen si opláchnu obličej a vypadnu, vůbec jsem neměl v plánu u tebe spát… A vůbec… kolik je hodin? Mám dnes odpolední." Rozhlédne se po místnosti hledaje nějaké hodiny, které by mu ukázaly přesný čas.

"Nemusíš spěchat, je osm ráno…"

Adrián, uklidněn, že nikam spěchat nemusí, se posadí zpět na gauč, ze kterého vyskočil. "Díky…"

Daniel jen přikývne hlavou. "Posnídáš tedy? Když už jsem tě vytáhl v tak nekřesťanskou hodinu z postele a ještě, když jsi měl po službě…"

"V pohodě… myslel jsem si, že jsi to byl ty… zkusil jsem to. Nemohl jsi spát?"

"Ani nevím…" uhne pohledem, aby Adrián z jeho očí nemohl nic vyčíst. Hafan pobíhající kolem jeho nohy ho zaujme. "Nechtěl by taky něco?"

"To je vcelku možné, že by chtěl čůrat," uculí se Adrián. "Jinak se jmenuje Fix, neptej se mě proč to tak je…"

"Proč to tak je?" optá se nevinně.

Adrián zakroutí pobaveně očima. "Když jsem si ho dovezl od chovatele k sestřenici, první co bylo, že malé Natálce rozkousal krabici s fixy, kterou měla položenou na zemi, zatímco vytvářela jedno ze svých dětských uměleckých děl. Asi se mu nelíbily ty barvy."

"Aha… no… mám ho pustit?"

"Je sice vycvičený, ale aby mě poslouchal tak jak má, musím jít s ním," pousměje se.

"A... no… vrátíš se?"

"Pokud chceš?" Adrián se uculí, buď je Daniel panic nebo se před ním fakt tak moc stydí? Sleduje, jak se Danielovi nenápadně rozzáří oči a tváře naberou jemný nádech červené.

"Tak fajn, na věšáku jsou klíče s medvědem, puč si je."

Adrián přikývne a zdekuje sebe i Fixe za dveře, kde se uvolněně rozesměje. Ten kluk ho dostává od prvního okamžiku, co ho spatřil. Zajímalo by ho, čím je tak ojedinělý, že ho zaujal zrovna on, vždyť vypadá naprosto obyčejně? A co to vjelo do Daniela, že se mu zalíbilo zrovna jeho já? Jsou od sebe dost odlišní, alespoň vzhledem. Daniel - upravený, naškrobený a vyumělkovaný a on? Potetovaný a dredatý, sice chodítky upravený, ale už se setkal s lidmi, kterým jeho vzhled přišel vulgární, i když mu sestřenice dokázala poradit, jak i s tímto zevnějškem vypadat přitažlivě a slušně, pořád mu lidé na první pohled nedůvěřovali, dokud nespustil profesionální práci. Aby taky ne, když měl tak výborného učitele. Posmutní, už dlouho se u něj neukázal, měl by ho zajít pozdravit. Utvrdí se v tom, že ho navštíví hned příští týden v sobotu, kdy nebude mít službu, ale volno.

Počká než se Fix, připnutý na vodítku, vyvenčí a vyrazí zpátky do Danielova bytu. Uvidíme, co z toho vykvete.

Daniela najde právě v momentě, kdy vychází z koupelny. Mokré vlasy jsou neuspořádaně pohozené kolem hlavy, bedra jsou přikrytá ručníkem. Pochvalně pískne. Tělo vypracované pravidelnou jízdou na kole a posilováním se leskne pod slunečními paprsky, jen vztáhnout ruku a polaskat ho. "Uhm, promiň, něco na sebe hodím." Daniel zacouvá do ložnice, aby vyhrabal nějaké oblečení, slyší Adriánův pobavený hlas z chodby, jak mu říká, že pro jeho potěšení si nemusí brát nic, ale promenádovat se nahý před cizím člověkem? To určitě. Dvakrát si převlíkne tričko než je spokojený s konečným výsledkem. Člověk aby se zamýšlel nad tím, proč se tak čančá? Vždyť se jen nasnídají a zase si půjdou po svých. Zakroutí nad sebou hlavou, když z koupelny uslyší proud tekoucí vody.

*

Adrián vyleze ze sprchy, aby si uvědomil, že si neřekl o ručník, potutelný úsměv nedokáže smazat z obličeje. Voda nevoda, na vlastní pěst vycapká z koupelny do kuchyně tak, jak ho pánbůh stvořil. Dredy má sepnuté v copu, aby si je nenamočil, ale i tak za sebou nechává slušné loužičky. Ležérně se opře o futra. "Neměl bys ručník?"

Daniel se málem přidusí kusem chleba, který si právě ukousnul, když už ho čekání na Adriána přestalo bavit. Vystavuje se mu tady jak nějaký exhibicionista. Být mu dvanáct, zakryje si oči rukou, ale takhle mu nezbývá než zůstat zírat na tu výbavu, kterou sebou Adrián nosí. Bože, za co? Tetování lemující jeho podbřišek jdoucí přes třísla někam na zadek ho dostane, zacukání ve vlastním klíně ho probere. Nasucho polkne. Z toho, co vidí, je mu jasné, že není jediný s menším problémem. Takže teď je to buď anebo.

Jako ve zpomaleném filmu přistoupí k Adriánovi, obličej dost blízko toho jeho, aby se mohli políbit. Rukou nesměle přejede přes břišní svaly, a když se nedočká odporu, přejede s ní rovnou do podbřišku, nebude se s tím párat. Zdatně se vyhne penisu, který pyšně vykukuje z krátkého chmýří chloupků. S trhnutím nad zradou vlastním tělem si toho hříšníka přitáhne do náruče za zátylek, aby polapil jeho rty do svých. Když se o moment později od sebe odtrhnou, přistihne se, že by si dal říct mnohem víc než jen pár ukradených polibků. Adrián se na něj zkoumavě dívá, pohled má však zastřený vzrušením, hrudník se mu nadzdvihává rychleji než obvykle a ruce se v mírném třesu snaží rozepnout Danielův pásek.

Teď nebo nikdy.

Chvatně ho chytne za zápěstí, aby ho odtáhl do ložnice, tam budou mít soukromí. Zabouchne dveře před zvědavým čumáčkem a víc už na něj nepomyslí, když si Adriána pokládá na postel. Jazykem zmapuje tvar tetování, nosem nasaje vůni Adriánova vzrušeného mužství. Zatmí se mu před očima. Takhle vzrušený nebyl pěkně dlouho.

Nadzdvihne Adriánovi nohu pod kolenem, aby měl snazší přístup do těch citlivějších míst, dostane ho zasténání, které se vydere z jeho hrdla, když jazykem pošimrá důleček v tříslech a tváří se otře o vztyčený pyj.

Připadá si, jako kdyby tohle tělo už někdy viděl, jako by to nebylo poprvé, co ho má pod sebou, ale je si stoprocentně jistý, že Adriána nikdy nepotkal. Tetování, které ho prozrazují od tajností, mu to jen dokazují.