Tanec života, část 2.
Tanec života, část 2.
Zarazí se. Za půl hodiny? To se nestihne ani umýt! Přidá do kroku, i když ví, že stejně přijde pozdě, ale přece si nepůjde sednout do baru ve zpoceném oblečení. Chvatně proběhne bytem rovnou do koupelny, aby ze sebe strhnul nynější oblečení a zahučel do vany.
…
"Jdeš pozdě," podotkne pobaveně Alex sedící na kožené lavici u zamluveného stolu. Před sebou má sklenici s vychlazeným pivem a netrpělivě očekává příchod tady Patrika.
"Promiň, nestíhal jsem…"
"Vždyť jsi vyšel dřív než já."
"Zasekl jsem se v parku…"
"Ale..?" pobavený úsměv na Alexově tváři ho uvádí do rozpaků, nedá však na sobě nic znát. Léta praxe, doby kdy trénoval svůj výraz kvůli tančení, už jsou pryč. Zasedne naproti a vyčká příchodu obsluhy, aby si objednal sklenici whisky.
"Ale… dneska jedeš na tvrdý?" Při slově "tvrdý" v Patrikovi hrkne. Dal by si něco jiného, tvrdého. Rozhodne se na tu otázku neodpovídat. Raději si zběžně prohlédne dnešní osazenstvo baru. Nikdo nový, samé známé tváře.
"Patriku?"
"Hm?" stočí pohled na svého společníka, který si ho zpytavě prohlíží.
"Co se děje?"
Patrik zakroutí hlavou. "Nic."
"Neříkej… něco se děje. Poslední měsíc se chováš divně. Za ten rok, co spolu trénujeme, se ti nestalo tolik přešlapů jako za poslední týden. A to nemluvím o celém měsíci… Máš nějaký problémy?"
Opětovné zakroucení hlavou. Usrkne ze své whisky, aby mohl jazykem přejet přes patro a labužnicky si vychutnat její chuť. Alex pozorně sleduje Patrikovo masku, kterou udržuje vždy, když na sobě nechce dát znát nějaké emoce, ale oči ho prozradí. Bolest? Na rtech se mu zasekne další otázka. Zarazí se. Možná by ho měl trošku opít, aby se mu trochu rozpletl jazyk.
Vypadá to, že Patrik k dnešnímu opití nemá daleko, protože po okoštování zlatavé tekutiny ji do sebe nehezky kopne na jeden zátah a objedná si další.
"Díky, že si na víkend zavelel volno. Už jsem to nemohl vydržet…"
Alex pozvedne obočí. "Jo? Nadávky už ti nevoní? Popravdě, nečekal jsem, že by z Magdy mohlo vyjít sprosté slovo. Byla vždycky tak kontrolovaná."
"To máš pravdu, i mě to překvapilo." Pobaveně pozvedne skleničku a ve vzduchu s ní přiťukne, než si lokne. "Chtěl jsi něco? Moc často mi nepíšeš, abych přišel do baru. Většinou přece jdeme už ze sálu…"
"Chtěl jsem s tebou jít sám. Kdybych to navrhnul při tanci tak by šly holky určitě taky… Občas si musíme vyjít sami ne? Na pánskou jízdu," ušklíbne se pobaveně, ale v hlavě mu pořád hlodá červíček, co se to s Patrikem děje?
…
Večer probíhá podle Alexova očekávání. Patrikovy skleničky již dávno nepočítá, ale tipnul by, že půl lahve v sobě má. A taky je to na něm znát. Čas se přesunout domů.
"Patriku! Sakra drž se mě a moc sebou necukej, vezmu tě domů…" Přitáhne si svého kolegu za pas blíž k sobě, aby ho mohl lépe ovládat, protože se mu mírně motají nohy. Jemu dvě piva na večer stačí.
"Jsi na mě hnusnej…" ozve se najednou mlčenlivý Patrik. Zrovna, když ho táhne ke dveřím bytu.
"Já? Jak si na to proboha přišel?" zůstane na něj nevěřícně zírat, "myslíš, že kdybych na tebe chtěl bejt hnusnej, tak tě táhnu domů v tomhle stavu? Mohl jsem tě klidně nechat v tom parku…" Zatáhne za jeho sportovní sako. "Kde máš klíče?"
"V kapse, kde asi?"
"Tu ironii si odpusť, kamaráde, nemám náladu na nějaký opilecký řeči. Kapes máš hodně, pokud ti to nedochází."
"Hm, jo… tady…" zašmátrá v kapse, opilost jako by najednou někam zmizela, když dostal tak nepříjemnou studenou sprchu slov. Opatrně, aby snad nerozbouřil Alexovy povolené nervy, mu je podá. Nepochybuje o tom, že by se sám netrefil. Nechá se dovést do obýváku, kde se posadí na gauč.
"Jak si to myslel s tím, že jsem na tebe hnusnej?" Sleduje Alex Patrika sedícího jako hromádka neštěstí. Neujde mu trhnutí, které projede jeho tělem.
"Promiň…"
"Ne, neprominu. Chci slyšet, jak si to myslel."
Patrik sleduje, jak se nad ním Alex staví jako bůh pomsty. Polkne. Kdybys tak věděl, jak úžasně vypadáš.
Alex sebou trhne, vykulí oči. Patrik se chytí za pusu. Neřekl to nahlas, že ne?! Jenže podle toho, jak na něj Alex kouká… Chytne hlavu do dlaní. Prsty zahákne ve vlasech. Proč neumí mizet? Pálení očí je špatným signálem. V hlavě mu běhají myšlenky na to, že ho Alex minimálně zmlátí a maximálně odejde bez jediného slova. Nechá ho tam samotného, aby se vyžral ze svých myšlenek.
"Co jsi… oh bože. To proto na mě pořád koukáš?!" Teď mu to všechno dojde. Ty pohledy. Nebylo to jednou, kdy si nemohl nevšimnout, že na něj Patrik zírá, ale nikdy tomu nedával nějakou jinou myšlenku. Stávalo se, že se tanečník upřel na jeden určitý bod a sledoval ho během tance. Z myšlenek ho probere vzlyk, který se nepodaří Patrikovi skrýt. On brečí? Proč proboha? Pomalu k němu natáhne ruku, aby uvolnil sevřené pěsti ve vlasech, ale sotva se ho dotkne, Patrikovo tělo sebou cukne. Odskočí od něj, jako by byl popálený. Postaví se proti němu, tváře rudé od potlačovaného pláče, ale teď už slzy neskrývá, je ochoten čelit mu.
Alex neví, co má říct. Sleduje, jak se jeho kolega a kamarád tak náhle změnil. Jednou jedinou věcí. Pečlivě budovaný a vždy s přehledem kontrolovatelný výraz je nyní zničený. Vypadá minimálně o pět let starší. Vráska na čele dostane výraznou podobu. Rudé oči, které se na něj smutně, zlomeně dívají. A ústa, která se pohnou v nevyslovené otázce: "Co teď?" zamumlá tak tiše, že si Alex není jistý, jestli nemá halušky. A pak musí zamrkat, protože se zase změní. Bože, je horší jak britské počasí. Zmateně si zajede rukou do vlasů.
"Nezmlátíš mě za to, že ti čumím na zadek? Neřekneš mi ani, že jsem blbej buzík a mám jít do prdele?!" nenávist, kterou na něj vyplivuje, ho překvapí.
"Patriku…" nenechá ho říct nic na svoji obhajobu.
"Co?! Nebo to pořád nechápeš?! Tak tě miluju no, booože." Hystericky se rozesměje. Alex udělá krok dopředu očekávaje Patrikův ústup, ten se však sveze podél zdi k zemi.
"Nech mě taky něco říct!" Ohradí se.
"Nemusíš nic říkat! Můžeš klidně odejít. Nepotřebuju vědět nic. A vůbec… VYPADNI Z MÝHO BYTU!" složí hlavu víc mezi svá kolena. Tiché klapnutí dveří je pro něj jako rána pěstí přímo mezi oči. Tohle nečekal. Zoufalství projde jeho tělem jako horká lavina stékající po hrdle sopky.
Nechá svým vzlykům volný průběh.
Ruka, která dopadne na jeho rameno, ho vyděsí. Srdce vynechá několik úderů. Vyjekne.
Alex klečí proti němu, na tváři úsměv. "Přestaň už brečet. Nesluší ti to." Utře mu palcem slzy kanoucí na drahé sako. Přitáhne si uplakaný obličej k sobě. "Ty jsi trdlo viď, je ti vůbec třicet?" usměje se laskavě. Vtáhne zmateného Patrika a pořád ještě v šoku, k sobě do náruče. Ukryje jeho hlavu mezi své pevné paže jako by říkal - ochráním tě.
Patrik si dovolí nadechnout se. Leknutím zapomněl úplně vše. Nezdá se mu to? Přeci to s tím alkoholem nepřehnal tolik, aby měl halušky, ne? Ale ta vůně a teplo, které z Alexe vychází, ho utvrzuje v tom, že se mu to nezdá. Vzlykne, když dovolí svým pažím, aby konečně mohly sevřít to božské tělo. Tak dlouho o něm snil a najednou…
"Hej, hej - Patriku… nebreč už. Jsem tady, OK?"
"Co kdybys-" vzlykne, "Co kdybys byl jen můj sen?"
"Nejsem, mám tě štípnout?" aniž by čekal na odpověď, zobne prsty do stehna.
"Jauvajs!" vyletí naopak Patrik. "Fajn, fajn, věřím ti, jen… proč to děláš?"
"Víš…"
Komentáře
Okomentovat