14. Kapitola BoZ

Slíbila jsem, máte ho mít :)

za jakékoliv nedostatky se omlouvám, kdo bude vyhrožovat zabitím - nebude pokračování :D :D

Věnuji: katce, yellow, Luczaidě, Hug, keishatku, marci, barbor, Sanasami, adě, Nyce-oH, Neru-chan, a vám dalším, kteří komentujete a zastavujete se tady :) děkuji

14. Kapitola

---

Kazimír, připravující se na zítřejší zkoušku, která ho čeká hned ráno, třískne hlavou o stůl. Důvodem jeho momentálního rozrušení a nedokonalé soustředěnosti jsou pravidelné přírazy a občasné hlasité zavzdychání, které se ozývá z vedlejšího pokoje. Zkoušel to už i se sluchátky, ale byl stejně neúspěšný jako bez nich. Tohle se děje poslední dva měsíce každý den. Vítek je jako nějaký šukací králík s baterkami duracel v zadku. Netvrdil, že by mu to nevadilo. Spíš záviděl všem těm klukům, které si Vítek vodil. Po pátém kousku už je přestal i počítat. Většinou je potkával, když ráno vstával, jak odcházejí. Někdy tedy nepotkal nikoho, ale to bylo tím, že Vítek dotyčného vyprovodil už po aktu. Uvědomil si, že když tady ten borec s Vítkem zůstane, asi za něco stál, když ne, prostě byl šoupnut hned. Když měl Vítek čas, dřel v posilovně, chodil běhat s Matyášem a bylo to na něm už začínat vidět. Kila spalovaná během celého dne doplňována opravdu chudou stravou, kterou Vítek dodržoval tak, že pro jestotu se jen nasnídal, během dne pil pouze vodu, občas nějaký džus, a k večeři si dal jogurt s mističkou musli. Raději se nepídil po tom, co mu na takové stravování říká jeho pravidelný nabíječ, který zde trávil víkendy. Přišlo mu to vtipné. Matyáš je terapeut ve všech směrech. S jistotou mohl říct, že on rozhodně spodka nedělá, to podle odlišných zvuků, které se ozývaly v Matyášově přítomnosti.

S uchechtnutím zhasne lampičku, popadne do ruky klíče a bundu a vyrazí raději ven, než se ty dva unaví natolik, aby se mohl vrátit v klidu k učení. I když… vezme si ten sešit sebou, třeba dostane chuť posadit se venku na lavičce i přes zimu, která se venku začínala pomalu, ale jistě vytvářet s přicházející zimou.

Venku na něj padne podivná nálada. Zachmuří se, v parku se posadí na onen sešit, který si vzal sebou, aby neseděl přímo na tom studeném. Zachumlá se do bundy a zastrčí ruce do kapes. Už je opravdu zima. Listy už jsou všechny na zemi a čekají na shrabání. Hrají pestrými barvami, čímž zpříjemňují tohle chmurné období.

Zakroutí krkem, jako by se chtěl zbavit jeho bolesti. Bohužel to nefunguje. Oči se samovolně zavřou jako brána před nechtěnými myšlenkami. Ovšem nejdou ovlivnit. Jedna slza vyklouzne zpod tmavých řas. Rychle ji setře, co kdyby šel někdo náhodou kolem?

Myšlenky mu pořád běhají k Vítkovi. K tomu, jak moc zhubnul, jak moc se změnil a jak se k němu chová. Najednou prudce vstane, ale stejně rychle, jako přišlo náhlé odhodlání, taky rychle zmizí. Vydá se pomalým krokem zpátky k domovu. Zastaví se na mostě, pod kterým ještě pořád teče řeka, voda je špinavá stejně jako jeho momentální život.

"Chcete k tomu zábradlí přimrznout?" ozve se vedle něj pobavený ženský hlas. Postarší dáma v bordovém kabátku se vedle něj seriózně postaví. Až teprve teď si uvědomí, že pevně svírá zábradlí mostu a prsty má celé zkřehlé. "Pozoruji vás už nějakou chvíli, nezdál jste se, ze byste chtěl skočit, ale přimrzat k zábradlí taky nemusíte." Usměje se na něj. Pohyb dole u nohy ho zaujme, malý jezevčík si vesele očmuchává toho, s kým se baví jeho panička.

"Promiňte… jen jsem se zamyslel…"

"Všimla jsem si… nešťastná láska?" Překvapeně se na ni podívá. "Ach ano, vypadáte tak, víte."

"No… dá se to tak říct… spíš nikdy neopětovaná." Povzdychne si.

"A ví to vůbec ta dotyčná?"

Kazimír si odfrkne. "Nikdy se to nedozví, protože je takový, jaký je."

"Takže muž?" zeptá se překvapeně, ještě jednou si mladíka přeměří pohledem, no, budiž. "Jaký je? Nechcete mi o tom říct nad šálkem horkého čaje? Vím o skvělé kavárně a myslím, že i vám se hodí společnost a něco na zahřátí, kdyby vás to neobtěžovalo…" nastaví mu ruku, aby jí mohl uchopit, a Kazimíra překvapí s jakou samozřejmostí, bez přemýšlení, s úsměvem nastaví rámě, aby se ho ta dáma mohla chytit.

Než jim donesou dva šálky plné horké vody, do kterých si mohou smočit mřížku s ovocnou směsí na zahřátí, mlčí. Kazimír si prohlíží starší ženu sedící elegantně před ním a ona si na oplátku prohlíží, s mírným úsměvem na rtech, jeho.

"Nevypadáte jako psycholog." Podotkne, když si sundá mikinu, čajovna je příjemně vyhřátá.

"A vy nevypadáte na někoho, kdo by se trápil láskou." Vrátí mu s úsměvem. Kazimíra až překvapuje, jak je možné, že s té ženy vyzařuje tolik pozitivní energie.

"Je to složitější, víte…"

"Já nespěchám, vypadáte jako příjemná společnost." Mrkne na něj očkem, než přiloží bílý hrnek k ústům.

Kazimír si povzdychne. "Nevím, jestli je vhodné se svěřovat s takovými věcmi někomu, koho vlastně ani neznám."

"To záleží na tom, zda jste ochotný to říct někomu jinému… třeba se vám uleví… každopádně, pokud se tak ptáte na mé jméno, jmenuji se Květoslava." Podá mu přes stolek ruku s pěstěnými nehty.

"Ehm, Kazimír." Odpoví rozpačitě a ruku jemně stiskne.

"Á, mladý muž je velmi vychovaný, tak, když už jsme přešli přes zdvořilostní fráze, můžete spustit." Znovu na něj mrkne. Kazimíra to doopravdy zaráží, ale oproti svému přesvědčení se rozpovídá…

…

"Takže říkáte, že v závěru se vaše role obrátily?"

Kazimír je nucen přikývnout, je to opravdu tak. Vítek se začal chovat stejně jako on na začátku, když se začali vídat prvně.

"Možná si tím něco kompenzuje, nemyslíte?"

"Já… nevím popravdě, co si mám vlastně myslet… je to dost… frustrující. To, co dělá. Přijde mi, že si ty kluky vodí záměrně v době, kdy jsem doma, aby mi snad něco dokázal nebo nevím…"

"To máme určitě pravdu, protože to je taková celkem normální ukázka toho, že se mu asi líbíte. Že se před vámi potřebuje předvést, jen aby nemusel nic ukazovat. Ubližuje vám proto, aby něco skryl. Proč se ho na to nezeptáte?"

"Nemyslím si, že by to k něčemu vedlo, vysmál by se mi do obličeje."

"Za zkoušku člověk nikdy nic nedá. A pokud to neklapne… po čase to vyprchá jako bublinky ze šampaňského." Podívá se na náramkové hodinky, které svým jemným provedením zdobí hubenou ruku. "Omluvte mne, jak jsem říkala, jste příjemný společník a umíte i přemýšlet," zase mrknutí, Kazimírovi to přijde jako nějaký tik, ale asi to tak nebude, ta žena ho používá dost často. "Ale nyní vás musím opustit." Pobídne jezevčíka, který doteď odpočíval vedle jejích nohou. "Mějte se hezky, a přeji vám úspěch v tom, co byste měl vyzkoušet, Kazimíre. Říká se, že nikdy není pozdě, ale někdy je lepší hned než později… Někteří nečekají věčně. Nashle." Zmizí podobně rychle, jako se objevila. Než stačí Kazimír zaplatit útratu, už jí venku nezastihne. Podívá se k obloze, když mu na čelo dopadne studená vločka. Vydá se spěšně k domovu.

Byt najde kupodivu bez návštěvy, pozná to podle chybějících bot. Z koupelny se ozve jakési dopadnutí nějakého přípravku na poličku. Pomalu si sundá bundu, protože prokřehlé prsty nechtějí spolupracovat.

"Kazimíre?"

Přimhouří oči nad tím oslovením.

"Co?"

Vítek se vedle něj objeví jako ta pára, která ho následuje z koupelny. Když spatří jeho prokřehlost, ušklíbne se. "Neříkej, že je venku zima?"

"Víš co? Jsi samolibej parchant, Vítečku." Popadne Vítka za vlhké tričko pod límcem, aby si ho k sobě mohl přitáhnout, nedbá svých studených prstů a Vítkovo horké kůže. Přitiskne své rty na ty druhé, aniž by tušil, co to vlastně dělá.