15. Kapitola BoZ

15. Kapitola

---

První moment, který ho napadne je, že Vítek má opravdu krásně teplé a vlhké rty. Ještě víc prohloubí polibek, když nevycítí žádný odpor. Naopak, na moment pocítí vlnu štěstí, když je mu na polibek odpovězeno. Jenže Vítek se k jeho smůle po chvilce vzpamatuje, odtrhne se a pěst si najde svůj cíl. Kazimír se zaúpěním zvrátí hlavu, jak se snaží ránu utlumit, ale i tak jí dostane v plné parádě. Zuby mu nepříjemně skousnou k sobě, další bolest přijde, když svým nevychytaným manévrem Vítkova pěst přejede jako ve zpomaleném filmu po horním rtu a zasáhne ještě jeden cíl - nos. Neozve se sice ono pověstné křupnutí, za což později děkuje bohu, ale náhlá ostrá bolest a horká tekutina, která se rozlije přes jeho rty, ho zaskočí. Zase taková rána do nosu to nebyla.

Zvedne pohled, držíc si ruku před postiženým obličejem, aby si mohl prohlédnout Vítka, který se zdá být zaskočený tou reakcí víc než on sám. Podívá se na svoji pěst, jako by nevěřil tomu, co právě udělal. Potom kolem Kazimíra projde stylem - vražení do ramene - a zapadne do svého pokoje. Kazimír zapadne do koupelny, aby se mohl podívat, co se mu to děje v obličeji, protože necítil žádné krvácení z nosu, ale krev mu tryskala pořád stejným tempem. Protékala mezi prsty jako hadi kroutící se v teráriu. Otevře uslzené oči, aby nahlédl do zrcadla. Zaúpí. Do háje, prasklá přepážka. A vůbec ne málo. Pustí vlažnou vodu, aby si mohl obličej umýt, protože zrovna teď vypadal jako upír po lovu. Krev mu dokonce už skapala i na tričko, které měl na sobě, a utvářela nevzhledné mapy. Zakleje. Jeho nejoblíbenější. Vztekle bouchne do umyvadla, ale uvědomí si, že je blbost si ubližovat ještě víc. Matně si vzpomene na jakéhosi záchranáře, který jim kdysi na střední škole vysvětloval první pomoc. Přitiskne si namočený ručník k obličeji. Na bradu, kde se mu zatím vytváří pěkná modřina, nehledí. Je čas vydat se do nemocnice, protože tohle samo asi nesroste.

Projde až příliš ztichlým bytem, aby si do batohu přibalil čisté tričko, vezme doklady, klíče a vypadne z bytu. Bolest, která mu pulzuje v očnici, raději ignoruje. Pecku má tedy Vítek pořádnou.

Loudavým krokem, kdy mu mžitky před očima nedovolily pokračovat v cestě normálně, se dostane, s ručníkem u obličeje, k nemocnici.

Sestřička na pohotovosti ho hned vtáhne do ordinace, když vidí krev, která mu teče z roztrženého nosu. Předběhne tak asi pět lidí, kteří tam sedí. "Z toho si nic nedělejte, je tam jedno klíště, dvě sádrování a doprovod. To ještě pár minut vydrží, musíme vám to zašít. A potom zajdete na rentgen, abychom vyloučili nějakou zlomeninu v obličeji." Usměje se na něj mile mladá doktorka, která si prohlíží jeho nos. "Pěkně vás spolubydlící zřídil. Co jste mu udělal?"

"Políbil jsem ho," pokrčí rameny, sykaje, když mu sestřička přetře otevřenou ránu desinfekcí. Obě se na sebe překvapeně podívají. "Och." Řekne doktorka a dál to nekomentuje. "Trochu vám to opíchneme, aby vás to šití tolik nebolelo. Ucítíte jen orný tlak." Zašermuje mu před očima stříkačkou. "Trochu to píchne." Kazimír zavře oči. Dívat se na doktory takhle zblízka zase není žádný vzrůšo. A to nemá ani syndrom bílého pláště. Nikdy se doktorů nebál, ale tohle není příjemné. Jehla od šití se mu zatne do přepážky a za pár okamžiků už je hotovo. Ještě zalepení nějakou páskou a už je vykopnut z ordinace s doporučením na rentgen. Pousměje se.

Kdyby ho tak někdo viděl… zrovna teď vypadá jako rváč největšího kalibru.

*

Když se konečně vrátí domů, cítí se vyždímaný jako citron. Čas strávený v nemocnici je vyčerpávající. Dokonce se dozvěděl, že je možné, že mžitky způsobuje mírný otřes mozku, který mohl po takové ráně utrpět. Těší se, až si lehne do postele a pokusí se z toho vyspat. Není žádný ufňukánek, ale tohle ho docela bolí. Zakrvácené tričko zrovna žmoulá v ruce, když Vítek vyleze ze svého pokoje a prohlédne si ho zkoumavým pohledem, což donutí Kazimíra svým zrakem uhnout. S pohledem sklopeným k zemi zůstane stát na místě, snad aby nevyvolal nějaký další problém. Co však absolutně nečeká, jsou prsty, které se dotknou jeho pohmožděné brady. Zalapá po dechu, ale pohled nezvedne, i když je o kousek větší než Vítek. Dotyk, stejně rychle jako se objevil, taky zmizí. Kazimír zavře ublíženě oči, dvěma kroky přejde místnost, aby mohl zapadnout za dveře svého pokoje. Krvavé tričko nechává za sebou ležet na zemi, když mu v určitou chvíli vypadlo z prstů.

*

Vítek se za odcházejícím Kazimírem otočí. Smutný výraz v obličeji doplňují oči, které prozrazují, jak divně se zrovna teď cítí. Měl by se vzchopit. Do teď ho Kazimír nezajímal a po jednom polibku a ráně pěstí, kterou pořád nechápe, má v sobě zmatek. Šílená změť pocitů v něm vyvolává nepříjemnou úzkost.

Pocit nevolnosti ze sebe samého ho dostihne při myšlence na skoro černou modřinu, kterou způsobil na jinak dokonalé tváři. Plus stehy, které má na nose. Jak se mu tohle podařilo? Vždyť nikdy nebyl žádný rváč. Nikdy ani ve snu netušil, že by v sobě mohl nalézt takovou sílu. Za hloupý polibek.

Který se mu líbil.