16. Kapitola BoZ

Věnováno všem komentujícím.

A věrným čtenářům.

16. kapitola

---

Roztržená přepážka se zahojila skvěle, stihne si konstatovat Kazi jen tak pro sebe, když zběžně nahlédne do zrcadla. Minulý týden mu vyndali stehy. Incident, který se mezi ním a Vítkem uskutečnil, ani jeden neřešili. Chodili kolem sebe, jako kdyby ten druhý neexistoval. Ale Kazimír si stihl všimnout pár věcí… Vítek už si domů netahal tolik návštěv, vlastně… už to byl jen Matyáš. A taky začala víc cvičit. Do noci trávil čas zavřený vedle v posilovně, kterou si zřídil a čas od času přidal nějaké nové náčiní. I nyní, jak poznal podle hrajícího rádia, tam Vítek je a posiluje. Musí uznat, že opravdu zhubnul, jeho postava se zpevnila a Vítek tak z nesmělého kluka najednou dospěl.

Zapne si televizi, když už nic jiného. Dnes se učit nebude. Nemá na to náladu. Pohodlný gauč ho donutí se natáhnout k pořadu, který vlastně ani nevnímá. Spánek ho přemůže rychleji, než nad tím zkusí přemýšlet.

*

Vítek se se zafuněním zaposlouchá do zvuků přicházejících z vedlejší místnosti. Položí na zem naloženou činku, aby si neublížil při poslouchání. Takový nářek? Co to? Že by Kazimír zapomněl vypnout televizi? Opatrně, pouze na škvíru, otevře dveře od pokoje a vykoukne do obýváku. Naskytne se mu pohled na zapnutou televizi, na jejímž obraze se prohání nějaký muž na koni, poodstoupí od dveří, aby je mohl otevřít, rázným krokem vyjde, když ho zarazí výkřik a rána. Zaostří pohled na postavu, která teď zmateně sedí na zemi a vzpamatovává se ze špatného snu. Zarazí se. Tři týdny spolu nemluvili. Měl by něco říct? Hmatatelný strach, který doslova čpí z Kazimíra, se nedá jen tak přejít. Udělá krok dopředu, ale Kazimír sebou cukne, zády se prudce opře o pohovku. Hlava se opře o kolena, pláč se roznese pokojem. A tehdy se Vítek opravdu zarazí. Pokud byl do teď rozhodnutý pokusit se Kazimíra utišit, teď už to nezvládne. Ne po tom, jak se k němu choval. Zůstane stát, přimražen na místě. Tiše sleduje, jak se Kazi pozvolna uklidňuje.

"Na co tak čumíš?" ozve se jeho nakřáplý hlas, když se vzpamatuje natolik, aby byl schopen alespoň nějakých slov. Nedokáže odpovědět, protože to sám netuší. Proč se prostě nezavřel zpátky do posilovny místo toho stání tady? Ale něco uvnitř něj mu nedovoluje se pohnout z místa. Kruci! Chtěl by mu nějak pomoci, ale nejde to. Nesmělým krokem se vydá do kuchyně, kde do sklenice nalije vychlazený džus. Postaví ho na konferenční stolek před Kaziho, který ještě pořád křepčí na celkem studené zemi, přes ramena mu přehodí deku. Nevěřícný pohled ignoruje. Raději zapadne do svého pokoje, aby si mohl omlátit hlavu o zeď. Byl idiot. JE idiot.

*

Kazimír zůstane zírat do Vítkových zad. Naprosto ho nechápe. Nejen, že se mu zase vrátila tahle hloupá noční můra, kdy se snaží na někoho dosáhnout, ale on je pořád daleko. V tom snu křičí, běhá, brečí a hystericky se snaží dosáhnout na tmavou osobu. Snad jako by ho k ní něco přitahovalo, ale on to nedokáže popsat. Ten pocit. Proč má takový sen? Je to už dlouho, co to začalo. Vzpomene si na ustrašený Vítkův výraz, který ho doprovázel v době, kdy ho přišel z té můry vzbudit. To už by se teď nestalo. Zakroutí hlavou, opatrně se natáhne pro sklenici, snad se bojí, že by mohla vycenit skleněné zoubky a pokousat ho? Ušklíbne se. Myslí na kraviny. Trochu roztřeseně vstane. Netuší, že je sledován v drobné škvíře, kterou vytvářejí nedovřené dveře ve ztichlém pokoji jeho spolubydlícího.

*

Ráno ho zastihne v opravdu špatné náladě, protože celou noc nemohl spát. Chvíli poslouchal, jak se Kazimír sprchuje, potom ho následoval. A když utichly kroky ve vedlejším pokoji, ulehl taky. Myslel, že bude spát, ale nešlo to. V hlavě mu vířilo spoustu myšlenek, které nemohl spořádat, aby mu dávaly smysl. Zakňučel, když strkal hlavu pod polštář a snažil se přidusit, aby konečně usnul. Tohle nečinné převalování ho ubíjelo. Pomalu vstal. Teplé lůžko bylo sice příjemnější než chladná podlaha a stejně chladný vzduch kolem něj, který se přetřel přes jeho tělo. Donutí se neoklepat. Bezmyšlenkovitě přejde k zavřeným dveřím. Ruka na klice ho zastaví. Co to tady dělá?

Udobřuje si spolubydlícího?

Když teď vejde a vzbudí ho, změní se něco?

Jenže byl si naprosto jistý tím, že když nic neudělá, bude to všechno zase v hajzlu. Totálním.

Pár tichých krůčků, které se snaží vyvinout, se mu podaří. Žádné mizerné vrzání podlahy. Poklekne k tiše oddechujícímu Kazimírovi. Jeho výraz nese i ve spánku stopy smutku, strachu a něčeho, co nedokáže identifikovat.

Trochu roztřesenou rukou se dotkne spící tváře.

Ve tmě se proti němu rozzáří, jako dvě žárovky, bělma Kazimírových zmatených očí. Zůstane na něm viset pohledem. Vytržen z jakéhosi snu se nechá unášet na tomhle dotyku, protože je mu jasné, že by mohl být kompletně poslední.

Vítek na malý okamžik ztuhne, když si uvědomí, kde spočívají jeho prsty. Slabě se usměje, vloží do dlaně trochu citu. Pomalu mu začne docházet, co vlastně Kazimír celou dobu směrem k němu vyzařoval. To ublížení, které z něj teď viděl tak jasně…

Má ho rád?

Miluje ho?

Těžko říct, ale… by to skvělý pocit. Takový odlehčující, jako by mu spadl ze srdce obrovský balvan. Ale co bude teď?

Palcem přejede přes popraskané rty. Potom se k němu skloní. Jemný polibek na ně vtisknuté není opětovaný, protože Kazimír se šokovaně stáhne. Ale Vítek se v tu chvíli cítí jako pod vlivem drogy. Pomalu, aby ho nevyděsil, se k němu přiblíží. Dlaní přejede po tváři, sjede po krku na šíji, prsty jemně promasíruje. Spíš si jen pohraje s hladkou kůží. Své rty opatrně přetře přes ty Kazimírovo. Hladová odpověď ho potěší, i když je cítit nejistotou.

Už se zmínil, že Kazimírovy rty chutnají tak sladce?