17. Kapitola BoZ

17. kapitola

---

Ani jeden nepřemýšlí nad tím, že to, co dělají, je naprosto nemístné, vzhledem k jejich minulému oddělení a naprosté ignoraci. Líbají se jako smyslů zbavení. Nějaké neviditelné pojivo je k sobě přitahuje a nechce pustit.

Jedno z triček letí do kouta, druhé ho následuje o chvíli později.

"Neměli bychom…" ozve se zamumlání, na které se ovšem neozve odpověď. Živočišná přitažlivost je naprosto ochromí.

"Vítku…" Kazimír se na moment odtrhne, aby byl vzápětí zase přitáhnut. Ale vlna hněvu z toho, že by ho vzrušený Vítek klidně přefiknul, ho donutí odtrhnout se a odtáhnout dál. "Já to nechci." Přimhouří oči. Vítek se na něj zadívá zastřeným pohledem, ale po pár mrknutích se opojná mlha ztratí a nastane rozpačitost. Svalí se vedle Kazimíra, zíraje do stropu. Pak se najednou prudce zvedne. "Promiň." Zamumlá dřív, než zmizí za zavřenými dveřmi.

Opět zmatený Kazimír se dotkne svých horkých rtů. Ještě pořád může cítit ty Vítkovy na těch svých. Přejede po nich špičkou jazyka. Úsměv protne jeho tvář. Tohle by mohl být dobrý krok. Boj může začít!

*

V následujících dnech, které utíkaly jako voda, se Kazimír snažil Vítkovi ani ne vyhýbat, jako vytipovat místa, kde by se s ním mohl setkat, aby to nevypadalo jako pronásledování.

Zrovna vysedával v parku, kterým Vítek probíhal na pravidelném cvičení, dnes ho však zahlédl s Matyášem a tak se raději spakoval. Netušil jaká by mohla být Vítkova reakce na jeho osobu v přítomnosti někoho jiného. Ve škole si ani jeden toho druhého nevšímali. Ale čeho si Kazi všiml bylo, že Vítek se v jeho přítomnosti necítil dvakrát nejlépe. Většinou žmoulal to, co mu přišlo pod ruku, nebo uhýbal pohledem. To ho mátlo.

Mohl by mít u Vítka, který je nyní takovým, jakým je, šanci?

***

Jenže jak se čas vlekl, uvědomoval si, že to muselo být dočasné poblouznění myslí, protože se nezdálo, že by Vítek o Kaziho jevil nějaký vyšší zájem. Když netrávil čas s Matyášem ať už cvičením nebo něčím jiným, tak byl sám zavřený v posilovně a za poslechu hlasité hudby zdokonaloval svojí postavu.

Kdyby se měl Kazi přiznat tak by uznal, že mu to sice sluší, ale když měl trochu kypřejší postavu tak byl o dost roztomilejší, milejší a hlavně lákavěji mazlivější.

Rostoucí svaly zkracovaly Vítkovo vedení. Nedokázal se na něj dívat. Čas běžel rychle, zkouškové se převalilo a už tu bylo další. Léto, které pomalu začínalo vystrkovat růžky, se ho moc nedotýkalo. Neměl, s kým by strávil jaro, které lákalo k večerním vycházkám parkem, návštěvám cukráren a vzájemného cukrování. Byl znechucený tím vším. Valentýn byl pro něj peklem, protože Vítek se rozhodl ho strávit s Matyášem u nich a jejich soulož, střídanou s pohuhňáváním, poslouchal přes několik hodin až mu z toho opravdu slušně hrabalo. Nepomáhalo nic, protože pořád byly představy, které mu vyvstávaly na mysli a dělaly s jeho tělem věci, které by si raději nechal pro jiné příležitosti. No… kdyby mohl mít někoho vedle sebe a užívat si stejně… asi by na to tak nereagoval.

Být nezkušeným v jeho věku bylo opravdu obdivuhodné, protože v dnešní době… ale tak…možná byl ze staré školy, že čekal na nějakou lásku? Spíš nechtěl promrhat čas strávený hledáním vhodného partnera tím, že by se znenadání vychrápal s prvním klukem, který by mu jistě rád podržel. A že by jich nebylo málo. Jistě by neměl o případné známosti nouzi, protože kdykoliv byli na nějaké akci s partou, netrvalo dlouho, aby se za ním nezačali trousit kluci různé věkové kategorie a netahali ho na tanec či skleničku.

Ze snění ho vytrhlo nešetrné strčení. Vítek se protáhl dveřmi, které blokoval svým tělem, když se zamyslel. Kazimír nedokázal opomenout fakt, že s ním otření se Vítkova těla o jeho, nic neudělalo. Zklamaně uhne pohledem, protože ví, že to udělal schválně. Jako vždy. Nevětral po sobě úmyslně ani koupelnu, snad aby Kaziho dráždil svojí vůní nebo tím, co v koupelně dělal. Netušil. Netvrdil, že by se nějaké to pošťouchnutí z Vítkovy strany sem tam nenašlo, ale nebylo to až takové. Teď se po něm ohlédnul se spikleneckým pohledem, což ho přimrazilo k místu.

Najednou je přiražen ke zdi. "Co bys chtěl?" smyslné zamumlání do ucha jím projede jako ledový meč. Otřese se, ale uvědomí si, že chloupky, které se mu postavily na zátylku, nejsou ze zimy. Vzrušení jím zatřese podruhé, když se mu natlačí koleno mezi nohy a tělo ho přitiskne ještě víc. Sevře víčka pevně k sobě. Ať je to sen. Ať se probudí s mokrými boxerkami, ale ať se mu to jen zdá. Tohle nemůže být totiž skutečnost. Jenže jazyk, který začne lačně přejíždět po jeho krku a škádlit ho, je až moc skutečný. Ze rtů mu ujede tichý sten, odpovědí mu je drobné uchechtnutí. Koleno zmizí a zduřené klíny se na sebe namáčknou. "Neuvědomuješ si, že vím celou tu dobu o tom, jak na mě koukáš. Že po mě toužíš. Vím to. Díváš se na mě tak toužebně, že už si toho začali všímat i ostatní…"

Kazimír sebou při tom prozrazení trhne, ale je uvězněn tak pevně ve voňavé náruči, že si okamžitě rozmyslí nějaký vzdor. Toho se musí využít. Ať to bude stát co chce.