3. Řešení záležitostí PR

3. kapitola - Řešení záležitostí

---

Jakub zabalí věci do tašky a zapadne do svého auta. Máti už mu začíná lézt na mozek. Pořád do něj hučí, proč si nenajde nějakého přítele, že mu už musí lézt na mozek to, že je doma pořád sám. Ujištění, že si právě kvůli tomu koupil černého kocourka, jí nestačí. Okupuje pokoj pro hosty nějaký ten den. Sníh pořád ještě nezačal ustupovat, právě naopak, s blížícím se datem jara se čím dál víc nakupoval, až před domy vytvářel několikametrové závěje. Tu a tam sice slyšeli v televizi, jak se někde pod nánosem sněhu propadla střecha, ale u nich ve vsi se o to hasiči náležitě starali a den co den se snažili sundat nános sněhu z více střech. Starali se o to i místní, kteří vlastnili horolezeckou výbavu. Což v horách byl docela vítaný koníček.

Musel se pousmát, když si vzpomněl na včerejší úklid sněhu, kdy se k němu Rosťa přidal…

"Ahoj… Zase odklízíš? Pokoušel jsem se zapřáhnout mladýho, ale ten na práci ani nesáhne. Měl bych mu asi konečně ukázat, že je chlap a měl by se sebou něco dělat, protože není normální, aby v šestnácti letech byl tak línej…"

"To víš… ta dnešní mládež…"

Sleduje, jak se Rosťa usměje. "Zrovna ty nevypadáš na to, že bys měl být stejně starej jako já…"

"Omyl, oči klamou, ale občanka ne." Opětuje mu Jakub úsměv.

"Tak schválně… hmm," přejede ho zkoumavým pohledem. "dvacet pět."

"Dvacet devět." Uculí se. Ví, že na to nevypadá. Rozhodně se na to nechová.

"Vážně?" vykulí Rosťa neslušně oči. "Vůbec na to nevypadáš. Pomalu ti kape mlíko od brady."mohlo by mu kapat od brady něco jiného… pomyslí si, ale nedá na sobě nic znát. Vždyť o Jakubovi nic neví.

"Je mi dvacet devět. Brzo už mi bude třicet. Mohu ti ukázat občanku. Pane policajte."

"Ne, děkuji, věřím ti." Mrkne na něj a chopí se lopaty, aby mohl následovat stejnou činností jako Jakub.

Mlčet ale nevydrží dlouho. "Co jsi studoval? Teda jestli se mohu zeptat…"

"Sportovní škola…"

"Vážně? Učitel? Nebo jsi chtěl dělat nějaký sport?"

"Management sportu… prostě reklamy, práce ve fitku a tak. To je jen takový ten příklad. Je toho mnohem víc."

"A to nemůžeš sehnat práci? Myslím, že takoví lidé si uplatnění najdou nebo ne?"

Jakub pokrčí rameny. "Možná, ale… já dělal do jednoho sportu. A chtěl bych dál, dokud to jde, ale je to horší…"

"Box?"

"Ano. Viděl jsi ne…"

"To ano… baví tě box? Mlátit do druhých?"

"O tom to není… nevím, že v tom lidi hned vidí jen tohle… jasně, je to trochu drsnější, ale… je to i o tom pohybu, o bojovém umění… nedělal jsem jen box… začal jsem s karate a prošel i jinými…"

"Co to, že jsi zakotvil u boxu?"

"Co to, že jsi u policajtů?" odpoví protiotázkou. Rosťa se zasměje.

"Jasně jasně, dostal jsi mě."

Ticho je rušené jen oddychováním a dopadáním odhazovaného sněhu na hromadu vytvořenou předešlý den.

Rozloučili se potom chvatně, protože Rosťa musel zmizet doma v teple. Vybavil si jejich první setkání u odhazování, kdy měli chvíli po té jejich malé rozepři.

"Omlouvám se, nemám ti co kecat do života. Ani se neznáme…" zastaví se u něj Rosťa s cigaretou v ruce na sobě teplý zimní kabát a ještě služební oblečení. Právě přijel služebním autem, což Jakuba v prvním momentě zarazilo, protože si myslel, že k němu jedou policajti.

"V pohodě…" Ještě se trochu cítí naplněný křivdou, ale přes noc to opadlo.

"Hm… nechceš pomoct?"

"Ne, díky, myslím, že toho máš sám dost. Tvému synovi se ven asi nechce, že? Za celou dobu, co jste tady, nevytáhl paty z domu. Ani tvá žena."

"Není to má žena." Odpoví trochu tvrdě. Jakub si ho zvědavě prohlédne. Není to jeho žena? A Kdo to tedy je? Sestra těžko, nejsou si vůbec podobní.

"Aha." Nic inteligentnějšího ho nenapadne. Dá se znovu do odhrnování.

"Tebe to asi baví, že?"

"Co přesně?" nezastavuje se, odhazuje dál. Chce to už mít hotové, protože ho to začíná trošku štvát. Ne to odhrnování, ale to, jak ho Rosťa sleduje.

"Odhazování sněhu."

"Tak jasně… posilovna zadarmo, co víc si přát." Ušklíbne se. Kapička potu mu steče po čele do oka. Netrpělivě ji rukou setře. Má na sobě jen tenkou bundu a stejně se potí, jak kdyby venku bylo přes třicet stupňů.

"Vypadáš, že si to užíváš…" Rosťa si neodpustí rýpnutí. S Jakubem vedle sebe se v něm probouzí jakýsi puberťák, který ho chce pošťuchovat a škádlit. Natáhne z cigarety, zatímco sleduje Jakubovu reakci. Přesně podle očekávání. V práci u policie se naučil číst v lidských tvářích.

"Tělem i duší," zabručí dopáleně. Nejraději by už s tím seknul a raději trénoval půl dne u pytle, než tohle. První týdny to jde, ale jak se sníh hromadí tak to člověka přestává bavit. Kdyby vedle něj Rosťa pořád nepostával a raději taky pracoval, necítil by se tak.

Tehdy byla bouře mezi nimi a nějaká ta sousedská válka asi zažehnána, protože od té doby spolu vycházeli dobře. Bavili se jen o nejnutnějších věcech a nesdělovali si detaily ze svých osobních životů, ale pro odhazování sněhu bylo téma o tom, jak zrovna hráli Češi hokej, docela příjemné. A to na hokej moc nekoukal. Většinou měl televizi puštěnou jen jako zvukovou kulisu, aby neměl moc ticho. Ale s matkou to nešlo. To byly samé pořady o zahradě, vaření a módě.

Dnes večer byl pozvaný na večeři i s jeho matkou, prý se bude grilovat u domácí krbu, což ho pobavilo, ale kývnul. Proč ne? Sousedské vztahy se mají udržovat na dobré vlně. Jenže teď ho čekala mnohem náročnější zkouška. Měl jeden z nelegálních zápasů, který by raději vynechal. Tenhle typ neměl rád. Když musel dostat protihráče na kolena brzo… Bylo snadné přečíst si v soupeřově stavbě těla a jeho chování, ale těžší bylo najít to správné místo, kterým ho dostane.

Projede kolem vozu, ve kterém sedí žena, která s Rosťou přijela, ještě neměl možnost ji poznat. Takže dnes večer se doopravdy dozví, kdo to je a jaký je jeho syn.

*

Vyčerpaný se vrací ze zápasu, je úplně grogy. Nejraději by si dal dlouhou horkou vanu a pak se natáhnul do postele a spal, ale ještě je příliš brzo a čeká ho návštěva Rosťovy rodiny. Máti už vyčkává mezi dveřmi. Nastrojená jako kdyby šla na nějaký večírek, se na něj usmívá. Povzdychne si, když to spatří. A to si myslel, že on si vezme tepláky, tričko a mikinu a bude mu dobře, má smůlu.

"No kde jsi! Už tě čekám skoro hodinu. Určitě už na nás s tou večeří musí čekat."

"Říkal jsem Rosťovi, že přijdeme dýl, že nevím, kdy se vrátím. Takže večeři na pátou hodinu rozhodně nechystal. Nemusíš mít strach, mami." Ta se na něj podezřívavě zahledí.

"Dobrá tedy…"

Zamkne auto, zahučí do domu a ztratí se ve svém pokoji. Složí se na postel. Potřebuje si nutně odpočinout. Ruce ho bolí a dokáže si živě představit, jak se mu na boku a částečně na zádech, vybarvuje velká modřina. Začíná to dokonce i bolet. Dnes se to moc nepovedlo. Dokázal sice to, co po něm bylo požadováno, ale utržil pár nepříjemných ran. Naštěstí nikde nekrvácel. Jeho soupeř byl dneska v mysli osvobozen od pravidel a kašlal na všechny tresty, které dostal. Tady se na tresty nehraje. Bránil se dobře a stejně dopadl blbě. Nad tím se musí ušklíbnout.

"Proč se tady válíš? Máš už se oblékat!"

"Mami… můžeš mě nechat chvíli o samotě?"

"Nemohu. Těším se na dnešní večer. Určitě to bude příjemná atmosféra. Tak koukej pohnout tou svojí kostrou…" zarazí se, když spatří bolestivý škleb v Jakubově tváři, který nestačí schovat. "Co ti je dnes?" natěšený tón se změní na starostlivý. Přistoupí k němu o pár kroků blíž.

"Pár modřin… nic ví. Jsem jen unavený."

"Ach jo, ty mi taky dokážeš vždycky zlepšit náladu, že…"

"Mami…"

"Já vím, já vím. Už jdu. Počkám dole, připrav se."

"Díky…" ještě chvíli zůstane stát s upřeným pohledem do zavřených dveří.

Potom ze sebe s povzdechem stáhne své oblečení, aby se mohl osprchovat. Dnes to bral v šatnách hopem.

Zvonek, který se rozezvoní u dveří, v zapnuté sprše nezaslechne. Rosťa se přišel poptat, zda je všechno v pořádku a zda se tedy doopravdy dostaví.

Když se konečně dostane dolů tak ho málem smete mámina vlna, když se za ním přiřítí. "Kde jsi? Už se tady byli ptát, zda dorazíme…"

"No jo, mami, neboj se, jen jsem ti nechtěl dělat ostudu odpuzujícím odérem vysportovaného potu."

"Pojď už, ty kecko." Plácne ho po rameni a podá mu bundu. Mlčky si ho prohlédne. Ležérní džíny doplněné o černou mikinu mu sluší i přes jeho věk, kdy už by měl zakládat rodinu. Nezdál se na to, že jednou bude vypadat tak dobře. Na střední byl za šprtíka a naprosté nemehlo. Potom se s tím nějak vyrovnal, vyrostl do výšky i nabral svaly a je z něj takový kus chlapa. Každá žena by po něm letěla a on se tak vymknul… nikdo to nečekal, ale stalo se. Samozřejmě, že to ze začátku nesli trochu hůř, ale… čas přináší ovoce a v dnešní době už se na tohle nehraje. Co je komu do toho, kdo s kým spí v jedné posteli.