8. Kapitola Cyk

8. Kapitola

---

Zapojený do tréninku nevnímá čas kolem sebe. Tour se blíží rychleji než by si přál. Necítí se moc dobře na to, aby odjel královskou disciplínu. Vždyť je to taková spousta kilometrů! Daniel se snaží koncentrovat své myšlenky pouze jedním směrem ne dalšími a dalšími, které se snaží zaměstnat jeho hlavu až moc často.

Od Adriánova odchodu od něj z bytu se neviděli. Adrián měl skládat zkoušky a Daniel… se připravovat. Což mu moc dobře nešlo, protože mezi nimi zůstalo napětí a nedořešené otázky a tak se to někde projevilo…

"Danieli! Slyšíš mě?"

"Co?" přistiženě trhnul hlavou. Na tváři vykouzlil nevinný výraz. Nohy mu automaticky šlapaly na kole, ale vůbec to nevnímal.

"Měl bys trochu zpomalit… díval ses vůbec na tachometr?"

"E- ne? Ten mi hlídáš ty, ne?" pohled mu sklouzne k tachometru. "Nepřijde mi, že bych jel nějak rychle…"

"Jsi na začátku trasy, nepřetěžuj se. Představ si své soupeře. Na konci na tebe nikdo čekat nebude, abys je mohl dohnat."

"Já vím. Pokud si udržím tempo tak to zvládnu." Položí hovor, protože se s ním nechce vybavovat. Vytáhnul ho o měsíc dřív do Francie, aby mohl začít trénovat v místní krajině a aklimatizoval se. To ho štvalo nejvíc. Kvůli tomu neměl šanci se zkontaktovat s Adriánem. Šlápnul do pedálů. Čím dřív to bude mít z krku, tím líp.

Zamyšlenost a nulová koncentrace na terén před ním však byla znamením, že tento trénink nedopadne dobře. Hladká silnice se v jednom místě díky vymletí svažovala až příliš rychle do příkopu a nepozorný cyklista ji přehlédl. Cítil jen, jak jeho kolo letí někam daleko od něj. Dopad přišel o vteřinu později. Zmateně ležel obličejem v trávě. Ostrá bolest procházela jeho tváří. Zmateně si přejel přes obličej rukou. Horká tekutina smočila jeho nové rukavice. Zůstal zírat na rudou na jeho prstech. Pak teprve mu došlo, že před ním je plot.

Nějaké auto u něj prudce zabrzdilo. Plynulá francouzština ho dostala do rozpaků, když k němu přiklekla žena oblečená ve vínovém kabátku se stejně rudou sukní. Zmoženě vstal, rukou vysvětluje, že francouzsky nerozumí a jestli umí anglicky. Spokojeně se na něj usmála při vidině toho, že se dozví, co se mu stalo, že se vůbec domluví. V ruce má mobil, chce volat záchranku, napadne ho, ale místo toho mu pomůže se posadit, protože vidí, že je v pořádku. Mobil mu podá a ukáže gestem ať si zavolá, pokud potřebuje. Zakroutí hlavou, zašmátrá v kapsičce. Potom pochopí. Jeho mobil se rozbil dopadem pod jeho koleno, na které dopadl. Cítí krev, jak mu odkapává z obličeje, ale moc to nevnímá.

Žena odběhne, z auta tahá lékárničku. Přestříká mu obličej nějakou desinfekcí a Daniel si vzpomene na Adriána, jak mu naprosto stejně ošetřoval koleno. A tak s tichým díky mobil přijme.

"Měl byste s tím zajít k doktorovi, je to moc hluboké. Určitě budete mít jizvu…" promluví na něj plynulou angličtinou. Povzdychne si, když uslyší na druhé straně mobilu trenérův hlas.

"Prosím?"

"Tady Dan."

"Kde jsi? Co se ti stalo? Vypadl jsi mi ze signálu?!"

"Mám mobil na maděru a ležím v příkopě."

"Co tam proboha děláš?! Nemáš trénovat?!"

"Jo, mám, proto si tu ležím v trávě a počítám ovce. Čau." Naštvaně položí hovor, s omluvou podá mobil ženě.

"Opravdu nechcete zavolat sanitu? Odvezli by vás do města… nebo počkejte… vezmu vás tam já. Ale to kolo vám složit nepomohu. Nejsem moc technický typ." Usměje se na něj mile, když rozhodí rukama, na takovou ženu, až příliš vulgárním gestem.

"To byste byla hodná." Zastaví její ruku, když se jí rozezvoní mobil. Je mu jasné, že trenér volá zpět. Ona ho však odbude mávnutím a s rodnou francouzštinou se rozpovídá do telefonu, potom spokojeně položí.

"Tak… složíme to? Můžete vstát?"

Daniel se pomalu zvedne. Nic ho nebolí, jen bude mít tělo samou modřinu. Nic co by nemohl večer s fyzioterapeutem napravit… Jen ten obličej. Rána bude asi opravdu hlubší než si představil, protože pořád krvácí. Tiskne k ní čtverec gázy, který mu teď žena ochotně přilepuje náplastí, aby ho nemusel držet. Dopajdá ke kolu, najednou je celý ztuhlý. Asi bude muset trenérovi říct, že by měl začít jezdit za ním, jako to dělají ostatní týmy, protože tohle jeho bourání není normální. S povzdechnutím zjistí, že přední kolo je v prdeli, když ho zapíchnul o zem. Poskládá tu svojí závodku, jak nejlépe to jde, aby se ženě do toho jejího vozítka vešlo. Uskladnění nechá na ženě, která mu pokyne, aby si nasedl. Až v momentě, kdy se motor se zamručením rozjede, mu dojde, že se právě posadil cizímu člověku do auta, aniž by ho to nějak trápilo. No co. Tak tahle ženská nevypadá jako nějaký násilník. Maximálně mě najdou policajti v pangejtu na kousíčky. Pousměje se nad svými nápady.

Žena sedící vedle něj ho sleduje, aby se mu neudělalo špatně. "Trénujete na Tour?"

"Hm? Cože?" Daniel na ní zmateně otočí hlavu, pak mu dojde její otázka. Přikývne. "Ano, trénuji, ale moc se mi nedaří." Povzdych nedokáže zastavit.

"Nebojte se, bude líp. Ta atmosféra vás nakopne. Budu vám fandit." Spiklenecky na něj mrkne.

*

Když se o mnoho hodin později dostane do penzionu, kde bydlí celý jejich tým, trenér si už na něj s klepáním nohy o podlahu vyčkává u hlavních dveří.

"Kde si jako myslíš, že jsi byl?!" potom si ho celého prohlédne. Potrhaný dres na několika místech, zelené zbarvení bílé a na tváři přilepený mul. "Co se ti stalo?"

Daniel kolem něj však beze slov projde. Když prochází těsně kolem tak mu do ruky vrazí zničený mobil. Kolo odstavil hned u zídky, on se o něj někdo postará. Stejně asi bude potřeba ho trochu opravit. Víc neřeší. Zapluje k sobě do pokoje, aby se mohl unaveně svalit na postel. Nemocnice ve Francii jsou skoro stejné jako u nich. Všude se na pohotovosti čeká. A toho papírování, protože tady nežije... Usne ani neví jak.

***

Ráno zastihne Adriána nevyspalého. Po náročné noční službě a předtím ještě denní, se cítí vyždímaný jako citron, ze kterého zbyla už jen chabá slupka. Fix na něj doráží, protože ho zapomněl při příchodu vyvenčit. Zasténá únavou, ale musí vstát. Fix se musí vyvenčit, aby nezačal dělat blbosti.

Natáhne na sebe první tepláky, které mu padnou do ruky, triko na spaní si nechá. Zajdou jen před dům.

S pusou otevřenou dokořán nedokáže zabránit hlubokému zívnutí. Sousedka ho mile pozdraví, ale je na ní vidět, že si myslí cosi o prdeli. Mávne nad tím rukou. Dneska už nic neřeší. Chce jen svojí postel, aby se mohl pořádně vyspat. Byl rád, když došel do postele po svých a ještě se vykoupal. Zamazaný od potu, krve a prachu se cítil jako převálcovaný brouk. Zatímco Fix vesele očuchává stromy v okolí, on zkontroluje displej mobilu. Nic. Daniel se mu už pěknou dobu neozval a on sám se bál ho nějak kontaktovat, protože po tom posledním fiasku si nebyl jistý, jestli se na něj Daniel nezlobí, když tak náhle zdrhnul. Ale utíkal před svými myšlenkami. Nic víc. Jen teď má trochu výčitky. Až se probere, napíše mu. Nebo zavolá. Rozhodnut, že to zkusí, zavolá Fixe k sobě a vydá se domů. Vidina nevychladlé postele je lákavější než hrnek horké kávy, kterou si připravuje o dvanáct hodin později, když se probere ze sladce bezvědomého spánku.

Mobil v ruce se mu leskne. Neví, co má dělat. Už dvakrát se pokoušel Danielovi dovolat, ale pokaždé mu to oznámilo, že je nedostupný. To je divné. Neříkal mu, že mobil nikdy nevypíná? A nestalo se mu něco? Přeci… když odcházel, nevypadal ještě na sto procent zdravě. Co když leží někde v bytě sám, polomrtvý?! V tu chvíli už sedá do auta stojícího před domem, když se mu nechtělo k ránu parkovat do garáže. Cestu k němu domů má zvládnutou během okamžiku. Nohy ho donesou až ke dveřím jeho bytu. Zaklepe. Nic. Zabouchá. Taky nic. Zkusí zvonek. Opřený o něj přivolá tím hlukem sousedku. Ta, v květované noční košili nevěřícně kouká na toho vetřelce.

"Hledáte někoho?"

"Ano, Daniela, na mobilu je nedostupný, nevíte, zda je doma?"

"Daniel? Není, jel přeci na soustředění, aby zvládnul tu Tour, už týden je ve Francii."