20. Kapitola BoZ

Díl je krátký, jsem si toho vědoma, ale nevěřili byste mi, jak je pro mě těžké BoZ psát...

Prosím o pochopení i strpení.

20. kapitola

---

Kazimír se jako ve snu nechává unášet na vlnách spokojenosti. Vítek už dávno spí, ale on pořád leží vedle něj v posteli a s hlavou podepřenou rukou ho sleduje. Nemůže spát, protože pořád přemýšlí nad tím, zda se mu to jen nezdá a jaké to vlastně bude mít následky. Pomalu, aby ho nevzbudil, se zvedne a raději přejde k sobě. Na to, aby spolu hned spali v jedné posteli jej ještě brzo. Je mezi nimi až příliš nedořešených otázek a to nezmění ani fakt, že spolu spali dřív, než se snad jen dokázali poznat. Ještě že věděli alespoň to, jak se jmenují.

Zbytek noci proběhne v duchu polospánku střídaného s trhavými probuzeními. Není si jistý, jestli to je tím vypětím, které se za posledních několik hodin událo nebo něčím jiným. Například nočními můrami, které se vracely vždy, když byl nějak emotivně přetížen. Časté noční můry jsou asi předzvěstí něčeho, co by nemělo být. Strachu? Ano, ten ho sužoval už dlouho. Vlastně… od té doby, co musel odejít z domova. Tragický příběh s krátkým a jasným dějem. Ušklíbne se do tmy. Může si to dovolit. Nikdo ho nevidí.

Když se do pokoje začnou plížit paprsky slunce, které se dere zpoza nočních mraků, přetočí se tak, aby k nim byl zády. Chtěl by trochu spát, ale už neusne. Raději by se pak neměl ani koukat do zrcadla. Zombie by bledl závistí, pokud to jde ještě víc.

Mezi prsty svírá přikrývku, nevnímá, že je mu horko. Pocit, že je mimo sebe se zvětšuje s každou další myšlenkou na noční můry. Strach, který ho obklopuje, je až příliš silný. A on slabý. Obranné klubíčko působí uklidňujícím dojmem. A není s ním nikdo, kdo by ho vtáhl do své náruče a vytvořil svým tělem štít. Jenže je na omylu. Alespoň nyní. Dveře se lehkým vrznutím otevřou, v nich rozespalý Vítek. Zběžně překontroluje, zda Kazi leží u sebe nebo někam utekl. Pomalu, v domnění, že by ho mohl větším rozruchem vzbudit, se na něj přitiskne. "Proč jsi mi utekl?" zašeptá něžně do peřinou přikrytého ucha. Neuvědomí si, jak se Kaziho tělo v jeho náruči uvolní. Napětí z něj spadne mávnutím proutku, jako důkaz zbudou jen klepající se ruce. "Ty nespíš?" ozve se znovu. Zavrtí se, aby dokázal, že doopravdy nespí. Vítek si ho víc vtáhne do náruče. Hlavu mu položí na rameno a nechá se obejmout rukou kolem ramen, když je Vítek přikryje peřinou je mu jasné, že dnes už se vyspí opravdu dobře. Teplá náruč a opojná vůně těla pod ním ho ukolébá do velmi tvrdého spánku.

*

Probudí je zvonek netrpělivě vykřikující do bytu, aby probudil ty dva spáče. Vítek zmateně zamrká po pokoji, ve kterém leží. Slunce již zalilo svým světlem celou místnost. Musí být něco kolem poledne. Po dalším zvonění se vysouká z postele nechávaje za sebou stále spícího Kazimíra.

"Ahoj." Ozve se ihned, jak vezme za kliku.

"Matyáši?" překvapeně.

"Jo, to jsem já. Neměli jsme jít dnes běhat?"

Vítek se podrbe na hlavě. Úplně na to zapomněl. "Promiň, úplně jsem na to zapomněl…"

"Zase jsi protahoval celou noc nějakého zajíčka?" ušklíbne se na něj. Jeho tvář se však hned na to zkřiví náhlým pochopením. Vítek se ohlédne, aby mohl spatřit přeleželého, nevyspalého a roztomile rozcuchaného Kaziho.

"Tak už jsi ho konečně dostal? Že ses nepochlubil dřív."

"Matyáši… co máš za problém? A pojď dovnitř. Nehodlám tady dělat sousedům divadlo." Ustoupí od dveří, aby za ním mohl zavřít, protože zvědavé sousedky jsou již určitě nalepené na kukátkách a sledují, co se děje.

"Co mám za problém? Jeho. Vždyť se na něj podívej. Není na něm nic k vidění. Úplně obyčejný, domácí povaleč."

"Není povaleč. A není obyčejný. I kdyby byl… do toho ti nic není. Jasně jsme si řekli, že mezi námi není nic jiného než sex." Pronese klidně. Cítí Kaziho pohled zaražený do svých zad jako ostrá kudla. Ale chce mu ukázat, že mu na něm záleží. Ovšem Matyáš je těžší oříšek než si myslel.

Kazimír se raději prosmýkne do koupelny. U toho nemusí být. Tajné doufání v nějaký zázrak je zahrabáno hodně hluboko. Nebude doufat. Jen vydrží, jak to dopadne. Maximálně si najde jiný podnájem, kde by mohl bydlet. Aby nemusel Vítka potkávat. Je mu jasné, že Matyáš je mnohem pohlednější než on. Má Vítkovi věřit? Není si jistý. Ne, když je tady Matyáš a společně řeší vztahy. Vztahy, do kterých je zapletený i on sám.

Pustí na sebe vlažnou vodu. Nastaví tvář proudu, který skryje slzy, které se spustí ze slzných váčků. Ruce bez života visí podél těla, a kdyby už nepřemýšlel tak se zhroutí úplně, protože i nohy by mu vypověděly službu. Mohlo to být krásné probuzení a místo toho přišla studená sprcha. Kam se to jen dostal? I v blázinci musí být lépe než tady. Ve světě plném křivdy. Vězni se mají celkem dobře. Jsou zavřeni ve svých celách a nic moc netuší, co se děje venku. Jenže i on si připadá jako vězeň. Vězeň ve vlastním těle.