20. Kapitola Cyk

20. kapitola

---

Adrián se probere se zvoněním Danielova budíku. Ten drobeček, který se tisknul k jeho tělu celou noc, se s protažením probere taky. Jemně zamručí. Nikam se mu nechce.

"Musím vstávat," zamumlá Daniel rozespale. Nejraději by se na to vyprdnul, ale nemůže, protože by byl diskvalifikovaný z celého závodu. Rozespale vstane. "Dáme si sprchu?"

"Jistě," Adrián ho jemně políbí do vlasů a překulí se přes postel, aby byl v koupelně dřív než Daniel. Ten ho se smíchem následuje.

Uklízečka dnes bude mít opravdu radost. Vytopenou koupelnu v tak luxusním hotelu asi často nevidí. Ne, dobrá… shodí ze sebe ručníky na zem, aby nasákli přebytečnou vodu, a potom je přehodí přes madlo u vany. Pohroma zažehnána. Adrián plácne Daniela přes zadek, vykrucuje se tady před ním jak nějaká panička. Sám očekával, že se ani nepostaví, ale všechno proběhlo v pohodě, modřina ho bolí jen na tlak, takže sezení bude horší, ale zvládne to.

*

Daniel s výšlapem nechvátá. Taktika dnešního rána zněla v následujícím plánu, držet se stranou a hlídat si hlavní šílence, kteří se v tomto parnu budou chtít vydat na jízdu osamocených. Vzpomene si, jak je na snídani upozorňovali na fakt, že dnešní teploty se budou šplhat přes čtyřicet, aby zbytečně nešíleli a spíš jeli, jakože jeli a hlavně pili. Občerstvovačka slíbila i nějakou tu vodu navíc pro lehčí osvěžení celého těla, ale to jste dostali vždy, když jste si o lahev navíc řekli.

Adrián prý bude mít pozítří volno, to mu oznámil, když odcházeli z hotelu. Škoda, to bude zase na jejich volný den někde na školení. S dnešní etapou ho čeká ještě devět etap, to už není moc, ale pořád je to přes tisíc kilometrů. Dojde mu, že se včera s Adriánem ani nebavili. Narušili si rituál sdělování si dojmů z Tour, ale věřil v to, že budou mít ještě spoustu času si povídat.

Zvedne ruku do vzduchu, dneska asi zdechne. Ale není jediný, jak si všiml, i ta největší esa se potí a funí víc než obvykle. Odpojí se od skupiny, aby mohl udělat občerstvovačku.

"Dane? V pohodě?"

"Hrozný vedro, kámo. Myslím, že dneska nás pár odpadne."

"Hlavně nepadej ty… prosím…" zaškemrá naoko. "Kluci se taky drží, když tak se spojte, kdyby něco…"

"Jo jasně, davaj vodu, máme žízeň," popožene ho a je vděčný, když dostane vychlazený nápoj.

"Ve finiši už se uzavíraj sázky, kolik si vás užene úpal…" podotkne pobaveně.

"Hahaha, hlavně, že vy se bavíte. My vám tady jezdíme výplaty a vy se smějete, pche. Zatím se měj, nevidíme se naposled."

"Jo jasně, čus." Vozidlo se odpojí jako vždy a zařadí se do konvoje. Daniel se přesune zpátky do pelotonu, to je zase něco tohle.

…

Projíždí po úzké silnici, drží se na špici, protože peloton začal trochu ztrácet, když se objevila hromadná nehoda, které se naštěstí vyhnul. Konečně se ocitli na chvíli ve stínu. Silnička je totiž lemována stromy. Vejdou se sem sotva tři vedle sebe a skútr. Mají za sebou už sto sedmdesátý třetí kilometr. Po jejich pravých bocích mohou sledovat krávy za ostnatým drátem, jak se pasou a pochutnávají si na čerstvé zeleni.

Najednou se od něj kluci trochu vzdálí, zmateně se rozhlédne, ale už vidí jen vozidlo, které se na něj z naprosto nepochopitelných důvodů řítí. Fyzika při srážce dvou těles zapůsobí. Ten lehčí je odmrštěn. Naprosto nekontrolovaně slítne z kola a dopadne na plot. Jenže to by nemohl být Daniel, aby se mu nestalo něco extra, ten plot je opravdu z ostnatého drátu. Cítí, jak se mu zařezává do kůže na lýtkách, stehnech, boku a paži. Omráčeně zůstává ležet na druhé straně plotu, ve výběhu. Kolo leží nečině vedle něj. Zmateně se vyštrachá na nohy, přeleze plot. Ještě pořád v šoku za sebou tahá i kolo. Uvědomuje si, že mu kouká půl prdele, protože ho ten plot doslova svléknul. Z vozidla, které před ním zastavilo, vyběhne nějaký člověk, lámavou angličtinou se ho ptá, jestli je v pohodě. Zakroutí hlavou. Asi přišel o hlasivky, protože se bojí, že když promluví, bude buď nadávat, nebo se rozbrečí. Skřípot brzd auta jeho stáje, ho probere.

"Danieli! Panebože…" samotný šéf-sama si prohlíží jeho nohu. "Jak jsi na tom?"

"Dejte mi kraťasy a kolo." Zavrčí. Překvapení v obličeji, který má před očima, je očividné. Ale ostré přikývnutí a náhlé činy ho ujistí, že ještě není odepsaný. Tak jak je, stáhne trikot a na Adama se zase navlékne do nového. Naskočí na kolo - jak mu to rozšklebené rány dovolují, a po roztlačení se dostává do tempa. Nechce si přiznat bodavou bolest, která projíždí při každém pohybu jeho nohama. Cítí každou ránu. Objeví se vedle něj doprovoďák s šéfem sedícím v okýnku. "Moc se nevrť a udržuj si rychlost, musím ti to vyčistit…" nakloní se k němu a k bodavé bolesti se objeví ještě štípavá, zaposlouchat se, tak může normálně slyšet syčení peroxidu na jeho kůži. Zatne zuby a ani nemukne. Uvědomuje si, že ho sleduje kamera, že sleduje práci jeho šéfa. Zaslechne jeho hlas.

"Hmm, nemůžu ti znovu roztrhnout trikot, doufám, že jsi očkovaný proti tetanu. Aspoň to poliju." A opravdu, nakloní lahvičku s peroxidem tak, aby polil místo na zádech a zadku, kde podle prosakující krve tuší rány. Potom se vytasí s náplastí, to bude horší. Náplast je sice velká a rány překryje, ale v tempu, kterým Daniel propíná a zase krčí nohu, to nestihne nalepit. "Musíš přestat šlapat, než to zalepím, chyť se auta, nějaký ten trestňák a pokutu přežijeme…" zamumlá si spíš už pro sebe. Taky by to mohla komise posoudit jako akutní ošetření a ne jako nahrávání svýmu jezdci. Ať se třeba poserou, přece ho nenechá tolik trpět. Ošetří stejným způsobem i loket a poté i druhou stranu. Chudáček, bude muset asi po odjetí na šití. Některé rány vypadaly od prvního pohledu trochu víc hluboce.

"V pořádku?" Všimne si nezvyklé zamlklosti, která se u Daniela za celou Tour ještě neobjevila. Většinou hýřil optimismem a rozdával kolem sebe dobrou náladu. Když se dozvěděl, že jeho jezdec na špici spadl - a ještě k tomu Daniel! Ne že by ostatní neměl rád, to ne, ale Daniel byl letos jejich třešnička na dortu, která nesměla chybět a… co si budeme povídat… oblíbil si ho. Když mu bylo řečeno, že ho shodilo vozidlo místní televize, jeho krev začala vřít, ale neočekával, že bude takhle potrhaný. Když dojížděli, byl smířený s tím, že Daniel bude chtít odstoupit, takový hloupý pád může pro psychiku znamenat konec, ale jak vidno… očekává moment, kdy na něj Dan obrátí svůj pohled a s jiskřičkami v očích prohlásí, že na to sere, ale ta reakce nepřichází. Nepřijde nic. Kamenný výraz v Danielově obličeji se nemění. Prostě automaticky šlape. Vztáhne k němu ruku s lahví s čerstvou vodou. Reakce žádná.

"Dane! Okamžitě se na mě podívej!" Vyjede na něj tak, že se i řidič vedle něj trochu lekne. Daniel si zlomeně sundá brýle z očí, kameraman ho na chvíli přestal točit, taky mají trochu soudnosti, jak pochopil už dřív, navíc se o několik kilometrů dál svádí souboj o prvenství… pohlédne zakaleným pohledem na svého šéfa a ten strne. Ještě neviděl takhle prázdný pohled. Ne u někoho ze svých jezdců.

"Jestli s tím chceš seknout, tak to udělej hned." Pobídne ho, zlobit se na něj nebude. Zklamání se dostaví, to je jasné, ale zlobit se nemůže. Daniel zakroutí hlavou.

"Netrénoval jsem jako pitomec, abych se nechal zlomit blbým ostnatým drátem. Nemám nic zlomenýho takže pokračuju, ať chcete nebo ne."

Teprve potom přijme nové pití a se zatnutými zuby se vydá na stíhání té pětky, která je někde daleko před ním.

…

Do cíle dojíždí se zakrvácenýma nohama, rány se nedokázaly zacelit, i když krvácení není už tak masivní, cítí, že ponožky má promočené, ale raději to nezkoumá, to by z toho zkolaboval. Celou cestu se snažil získat zpět svojí psychickou kondici, ale jaksi se mu nedařilo dojít do fáze, kdy by se uvolnil. Favorité už jsou dávno v cíli, ale on sklízí největší aplaus… není mu dvakrát do smíchu, i přesto však přítomné pozdraví zvednutou dlaní. V cíli už na něj čeká sanitka. Ihned si ho zabírají pro sebe, zavřený v sanitce se nechá svléknout, aby se mohli pustit do šití. Adriáne! Kde jsi?!

*

Adrián na velkoplošné obrazovce vyděšeně sleduje záběry na to, jak auto odhazuje jeho miláčka do toho zpropadeného plotu a potom střihnutý záběr, kdy už jede zase na kole a šéf ho z auta ošetřuje. Zatne pěsti. Ať se mi ten vůl, kterej řídil to auto, nedostane do cesty!

Jenže nemusí nadávat moc dlouho. Inkriminované vozidlo bylo vyhoštěno ze závodu a právě dojíždí zadní ulicí do cíle. Dav fanoušků už ho popohání z auta, očividně se mu nechce. A opravdu, nehledě na policisty, kteří se tam vyskytnou, mu několik ran připadne do ksichtu. Kdyby Adrián mohl tak by se tam rozběhl a zkopal ho do hranaté kuličky. Copak tohle se dělá?! To by to radši napálil do toho stromu, nebyl to zase tak velký náraz, ale sílu to mělo a člověk nemůže tušit, co se odehrává v jeho těle. Stačí malá rychlost, něco praskne a život může jít do kytek.

Z naštvání ho vyruší hlášení o další nehodě na trati, kam musí dojet. Skočí do auta a popožene kluky, aby se moc neflákali, práce volá, i když by se nejraději viděl někde u Danečka…

***

Když se ten večer setkají u Daniela na pokoji, je Adrián trochu vyveden z míry. Obě nohy má obvázané až po třísla, zpod trenýrek kouká velká náplast zakrývající jeho hýždě, loket taktéž zalepen a Daniel… ten bez ducha leží na posteli.

"Dany?" Potichu přejde přes pokoj, poklekne k posteli, dlaní přejede přes odhalená záda. Daniel si ho nečekaně přitáhne k sobě, v celkem nepohodlné pozici, se mu rozpláče neutišitelným pláčem na rameni. Obličej schovaný v ohbí jeho krku. Pohladí ho po zádech znovu, než si ho přitáhne do náruče a v pohodlnější pozici se s ním položí na postel. Samozřejmě bere ohled na rány, které by se mohly otevřít, i když předpokládá, že byly zašity bravurním způsobem. Místní lékaři jsou profíci.

"Ššš, klid… to bude dobrý," zašeptá mu do vlasů.

"N-ne, n-nebude…"

"Jakto, že ne? Přece se to zahojí…"

"Dostal jsem pobídku k odstoupení, doktor mě nechce vidět pokračovat," potáhne nosem, načež se znovu rozbrečí. Jako malé děcko, ale Adrián to chápe. Tohle byl jeho sen, sen, který měl možnost si splnit.

"Ty jí ale nemusíš přijmout. Podívej, přinesl jsem prý dobrou mastičku, nemám s ní sice zkušenosti, ale zkusit to můžeme, ne? Mají se tím prý potírat ty stehy, a jak bude ta kůže mastná, tak nebude tak náchylná k prasknutí, když se k tomu budeš náležitě chovat. O tom jsi byl ale určitě poučenej, když ti to šili…"

"J-jo,"

"Tak vidíš, mrknu se ti na to, namažeme to dneska i zítra před závodem a můžeš jet, rozumíš? Nějakej doktor tě přece nezastaví." Úsměv, který se dotkne i Danielových očí, ho potěší. Drobné přikývnutí ho utvrdí v tom, že se tady žádné vzdávání konat nebude. Políbí Daniela nejdřív na rty, potom vtiskne jemný polibek na čelo. "Takhle se mi líbíš, ty můj malej cyklisto."

Zkušeně odmotá gázu a zůstane zírat na sešité rány. "Kolik?"

"Já nevím… po čtyřicátým to přestali počítat…"

"Do prdele!"

Jak nejjemněji dokáže, vetře tuhou mast do pokožky. Potom políbí nezraněnou část zad.

"Vyděsil si mě. Měl jsem tu čest to sledovat a… bál jsem se. Potom se ten magor objevil ve finiši a lidi mu dali do tlamy…"

"Šéf na něj podal trestní oznámení," podotkne tiše Dan, dojatý tím, že se o něj Adrián bál. Otočí k němu hlavu. "Strašně to bolelo, já… zažil jsem už spoustu pádů, ale tohle… cítil jsem každou ránu, když jsem se pohnul. Všechny na mě křičely, ať to vzdám, že to nezvládnu…" znovu se zaboří se svým obličejem k Adriánovi, u kterého hledá útočiště jako poraněné zvíře. "Miluju tě," vyřkne zoufale, když v prstech sevře látku od trička, než se zase rozbrečí.

"A já tebe," pošeptá mu Adrián na oplátku do vlasů, do kterých ho líbá a nechává Daniela, aby se vybrečel z pocitů, které v sobě střádal po celou tu dobu.

Tu noc ho musí Adrián hodně přemlouvat, aby se vzchopil. Ale když o několik hodin později rozebírají nejen tu hrůznou situaci, jakoby se Danielovi navrátilo potěšení z Tour. Teď už nebude tak hrozně jako před chvílí. Usne v náručí své lásky, svého ochránce.