21. Kapitola BoZ - Konec

Tato kapitola je počítána jako poslední. V kapitole máte již přidělaný i Epilog, který má být rozluštěním celé povídky. Nač mnoho otázek. Prostě je konec. Stalo se tak, jak je psáno.

Tato povídka mi ubrala mnoho sil. Počáteční radost se změnila postupně v ubrání nadšení několika faktory... Tento konec je pro mne tedy vysvobozením.

Snad se setkáme u mých dalších povídek a neodradím vás tímto.

21. kapitola

---

Další z těch večerů, které tráví ve společnosti toho druhého. Film, který se odehrává na obrazovce zapnuté televize, ale Kazimír nesleduje. Myšlenkami je upoután v zajetí tohohle podivného vztahu. Neuvědomí si zvednutí Vítkova těla z pohovky, když se ztratí s mobilem přitisknutým u ucha. Zvyknul si, že pořád někam mizí. Dost často se vrací z posilovny, kterou otevřeli ve městě a všichni si ji nemohou vynachválit. To, že pořád chodí ven s Matyášem už přechází mávnutím ruky, i přes to, že mu Vítek tvrdí, že mezi nimi od jejich minulého rozhovoru není nic jiného než přátelství a společná touha po sportu, nevěří mu. Vidí je každé ráno z okna bytu, když se nenápadně snaží splynout se záclonkou, aby ho dvojice stojící pod oknem nezahlédla.

A co je nejhorší, že mimo byt se k sobě chovají pořád chladně. Jako by se vůbec nic nestalo. PO tom všem mu zbylo jen čekání na Vítka, který když přišel tak si ho přitáhl k sobě do náruče a uvelebil se s ním na gauči, aby mohli v tichosti shlédnout nějaký film. Zvláštnost toho vztahu nebyla jasná ani jednomu z nich. Proč?

Nikdo z okolí nevidí to, co vidí on. Přečetl si o anorexii hodně. Znal jí ze školy. Temná kamarádka, která se procházela mezi nimi a hledala své oběti. Teď si jednu našla. Ovšem… bigorexie byla trochu odlišná od normální anorexie. Člověk byl schopný trávit v posilovně několik hodin denně, jen aby měl mimořádně velké svaly. Už si všiml i Vítkovy stravy. Vše se skládalo hlavně z bílkovin. A taky jedl v jiné doby než on sám. Jednou ráno ho přistihl, jak konzumuje syrová vejce. Jo, věděl, že to sportovci dělají. Že to dělají ti, kteří chtějí mít extra svalovou hmotu. Syrové vejce bylo bohaté na látky, které takové svaly potřebovaly. Snad aby ho nelákala vůně lahodného jídla, které vařil se vždy na tu dobu zavřel buď v pokoji nebo v tělocvičně.. Nevšiml si však, že by konzumoval nějaké doplňky stravy, steroidy a podobné. A to, jak rychle Vítkovi rostly svaly, ho znepokojovalo. Ano. Nespali spolu od oné noci, ale Vítkovi nedělalo problém vystavovat své tělo okolním přihlížejícím, kdykoli se našla příležitost.

***

"Nemyslíš, že už to s tím cvičením trochu přeháníš?" Kazimír nakoukne do posilovny, kterou se line až nesnesitelný zápach potu, když se Vítek neobtěžoval otevřít okno. Teče z něj pot a pořád maká. Hudba, která hlasitě vyhrává z rádia, ho obtěžuje od učení a rozjímání, ale respektoval to. Jenže v určitý moment přeteče pohár i tomu největšímu otrlíkovi.

"Co?" překvapený pohled se střetne s tím jeho.

Závislost je svinská věc.

"Nepřeháníš to trochu? Vždyť jen pořád cvičíš a cvičíš. Děláš i něco jiného?"

Vítek se ušklíbne. Návrat o několik týdnů zpátky je jako ledová sprcha. "Tomu nerozumíš. Sice cvičíš, ale podívej se na sebe. Nehubneš, svaly máš malý…" mávne nad ním ledabyle rukou.

Kazimír zalape po dechu. Myslí to doopravdy vážně? Vzpomene si na nějakou hodinu psychologie, kde jim vysvětlovali, že lidé, kteří jsou závislí nebo mají podobný problém, rádi ubližují.

"Máš pravdu, nerozumím tomu, ale čemu rozumím je to, že jsi úplně nemocný. Co kdyby sis jeden den nezacvičil? Zvládl bys to? Asi těžko, protože od té doby, co jsi tomu podlehl, cvičíš každý den i několikrát. To není normální, Vítku."

Výstražný prst se objeví těsně před jeho obličejem. "Ty mi nebudeš říkat, co je a není normální. Rozumíš?"

"Podívej se na sebe! Tamhle máš zrcadlo! Koukni se na sebe a řekni mi, co vidíš, protože já vidím jednoho velkýho závisláka. Měl by ses léčit, Vítku!"

Pěst dopadne přesně na místo určení. Jen to cvakne. Rvačka, která vyústí ze skoro nevinného dotazu, končí voláním policie.

Řev, který se ozývá, zburcuje všechny přítomné sousedy. Vždyť ten jejich soused byl divný, ale nikdy takhle nekřičel, nenadával. Překvapení a úžas v jejich očích se mísí se strachem. Vyražené dveře letí z pantů. Muži v uniformách vyzbrojení zbraněmi připravenými k úderu, zůstanou hledět na mladého muže, který leží na zemi zaneřáděného, dlouho neuklízeného bytu, v kaluži krve, která teče z rány na hlavě.

Epilog:

Vyhublý muž se zavrtí na posteli povlečené do bílého povlečení s vyšitým znakem zařízení, ve kterém se nachází. Proužkované pyžamo nese stejný znak. Mříže na oknech působí jako vězení. Zřízenci se začínají objevovat na chodbě a budí své svěřence. Další den začíná. Každý má svůj individuální nebo skupinový program, kterým musí projít. Sezení s psychology individuálně nebo skupinově, hry, jídlo a další a další terapie.

Ošetřovatelka, která vejde do izolovaného pokoje onoho muže, tiše zhodnotí situaci. Dnes nebude dobrá spolupráce. Třes v rukách a nepřítomný pohled v zakalených očích je známkou, kterou tady už všichni u něj znají. Do pokoje nakoukne mladík, který zde vykonává praxi. Tyto ústavy nejsou nic příjemného, ale projít si tím musí. A navíc… má to přínos v tom, že se setká s mnoha formami života. Potichu, aby nerušil sestru od práce, se za ní postaví. Přesně tak, jak se dohodli.

Ten muž, který je zde hospitalizovaný již několik let, je schizofrenik. Jak mu bylo vysvětleno, byl příliš dlouho sám až to vyústilo v sebevraždu. Ovšem u některého druhu schizofrenie si neuvědomují rozdíl mezi realitou a svým světem. Dlouhá léta se o něj starala nějaká soukromá ošetřovatelka, kterou mu zajistila rodina, když ho izolovali od sebe a své okolní společnosti, a když přestali platit, sekla s tím. Od té doby byl prý zavřený doma. Podle sousedů. Policisté ho našli ve zdemolovaném bytě s několika fotografiemi zvířat, obrázky kreslené jako dětskou rukou, na kterých byly vyobrazené postavy mnoha lidí. Lidí, které si vysnil. Fotografie, které byly z toho bytu pořízeny, byly děsivé. Nedokázal by si představit svůj život tam. Špína, zvratky, pach moči a výkalů.

Četl jeho spis. Ano, zajímavý příběh. Vysnil si kluka, kterého miloval a on mu jen ubližoval. Zřejmě přemýšlel o sebepoškozování a nemoc si vybrala svou daň. Mohl by teď být mezi svými vrstevníky, chodit do práce, mít rodinu, ale zanedbání léčby v časném věku už ho změnilo natolik, že medikamenty ani jiná léčba nepomáhá. Proto skončil tady. Ve svých pětatřiceti letech sám, bez rodiny, která by za ním chodila.

Vrátí se ze svých myšlenek zpět na pokoj.

"Kazimíre? Slyšíte mě?" sestřin jemný hlas se rozprostře holým pokojem. Dvě oči se na ní zaostří, možná trochu zvědavě. "Mám pro vás nového přítele. Tady Vítek se o vás bude ode dneška starat…"