21. Kapitola Cyk

Snad se bude alespoň trochu líbit :)

Tak... věnováno všem komentujícím i pouhým čtenářům :)

Hmm... 15+ pro polibkáře

21. kapitola

---

Ráno zastihne Daniela rozlámaného jak balíček tyčinek z nejspodnější řady krabice. Trochu protáhne nohy, ale vzápětí toho zalituje. Vystřelí mu do nich bolest, která pěkně po jednom zachvátí každou z ran, které na nohách má. Adrián vedle něj se v momentě jeho ucuknutí, probere. Dlaní pohladí roztřesenou ruku.

"Zůstaň ležet, namažu ti to a zavážu, než se oblíkneš," zastaví ho při vstávání z postele, ale Daniel jen zakroutí hlavou.

"Musím se trošku opláchnout, potom jo?"

Adrián kývne, smutně sleduje Daniela, jak se plouží jako mumie do koupelny. O moment později ho následuje, aby mohl vykonat ranní zlozvyky.

Když o chvíli později sedí vedle jeho ležícího těla a lehkým masírováním, aby neporušil čerstvě zahojenou kůži pod stehy, vtírá mast, kterou včera narychlo splašil v nemocniční lékárně, kde musel sice přemlouvat místní farmaceutku, aby mu poradila to nejlepší, i když netušil, v jakém rozsahu Danielova poškození jsou. Už po jednom namazání však může vidět rozdíl. Kůže je pružnější, ale nápor šlapání nevydrží, tím si je víc než jen jistý. Utře si mastné prsty do kapesníčku a dá se do obvazování, když ho Dan zastaví: "Nešlo by to jen zalepit? Bude to asi vypadat blbě, ale s tím obvazem se nehnu…" upře na něj své smířené oči.

"Jistě, tak vydrž, mám je v batohu," podotkne, ale už je na půl cesty. Vlastně to tak trochu očekával, než usnul tak přemýšlel nad tím, jak to vůbec Daniel dojede, když má obě nohy zafačované.

"Jsi takovej můj malej dalmatinek," pohladí Daniela po vlasech, když je s lepením hotov. Snažil se, jak nejlíp uměl, ale četnost řezných ran mu nedovolila udělat to souměrně. Ten se na něj s úsměvem podívá.

"Děkuji." Lípne mu na tvář nesmělý polibek, ale dlouho mu to nezůstane. Přitáhne si Adriána k sobě, aby ho mohl políbit pořádně. "Musím dolů na snídani… přidáš se? Ještě jsi s náma nesnídal a trenér i šéf říkal, že klidně můžeš. Páč tady působíš…hm… tak trochu jako můj doprovod." Usměje se na něj znovu, zatímco ho Adrián od sebe otáčí a pokládá na postel. "Heh - co?"

"Moc na mě nekoukej, je mi jasný, že ti včera nohy nemasírovali, aspoň ti je trochu protáhnu jo? Nechci abys trpěl křečema…" usměje se uvědoměle a už chytá jednu z noh. "Zkusíme, jak moc ti ty náplasti budou vadit, kdyžtak je přelepíme, něco mě totiž napadlo."

"Oh, osvítil tě někdo ze svatých? Tak to si nechám líbit," podotkne Daniel hravě. Špatná nálada je zažehnána, nechce se mračit. Ne, když je s ním Adrián. Včerejší večer byl jen trochu víc náročnější. "Ale měl bych na snídani…"

"To půl hodinu vydrží… myslím, že budou mít pochopení," vtiskne mu do vlasů polibek, než se zase vrátí ke své práci. Zkušeně vykrucuje Danielovy nohy do všech možných a nemožných úhlů, sleduje, jak se chová náplast, ale vypadá to, že by mohla držet. "Myslím jen, že ti během závodu budou muset některé rány přelepit, pokud se budeš potit, nemuselo by to vydržet, i když je to dobře přiléhavý materiál…"

"Jo v pohodě, myslím, že si mě šéf bude hlídat. Včera… byl pěkně naštvanej… dokonce očekával, že řeknu, že končím, ale já jsem nechtěl… jen jsem byl asi ještě trochu v šoku, protože se mi pak svěřil, že takhle mimo ještě závodníka neměl." Zčervená trochu Daniel, pohled sklopí na svůj hrudník.

"Ani se tomu nedivím… promiň, ale… toho řidiče jsem měl chuť vytáhnout z auta a rozmlátit mu ksicht. A ty… nebudeme o tom mluvit jo? Zpátky to nevrátíme a on za to bude určitě potrestanej…"

"Máš pravdu," Daniel se na moment odmlčí, než se na něj odhodlaně podívá. "A půjdeš semnou na tu snídani?"

"Mezi vás závodníky? Ale jistě. Někdo tě přeci musí hlídat, abys mi tam nezvlčel…" podotkne Adrián pobaveně. "Myslím, že to bude v pohodě. Pokud nebudeš přepínat nebo dělat nějaké akrobatické cviky… odvedli se šitím dobrou práci a ta mast udržuje kůži pružnou." Plácne ho po nezraněném místě. "Pojď se obléknout."

…

Do jídelny dorazí o pár minut později, kdy se ještě trochu zdrželi na schodišti. Daniel si chtěl na trikot obléknout tepláky, ale Adrián mu to zakázal, přece se za to nebude stydět. Navíc se venku začínalo dělat horko.

Po jejich příchodu se na ně stočí všechny pohledy. Na Adriána se upřou také, protože jeho výrazné reflexní pruhy na kalhotách, přitahují pohled. Bundu si nese v batohu, takže má na sobě jen bílé tričko. Dana prozkoumají, jak na tom je, než se zase vrátí ke svému jídlu. Všichni mají o čem přemýšlet, takže se tady nediskutuje moc nahlas…

"Kluci! Konečně jste vylezli…"

"Pardon, šéfe. Adrián trval na tom, že mi musí provést fyzioterapii, když jsem jí včera něměl… však víte…"

Šéfík na něj chápavě pokývá. "Tak se posaďte a dejte si do nosu. Jsi jinak v pořádku? Koukám, že ošetření jsi měl profesionální." Mrkne na Adriána.

"Jo… celkem to jde… myslím, že to půjde, jen to občas táhne…"

"OK, tak dobrou chuť, kluci. Potom máme zase schůzi jo? Potřebujeme něco probrat…"

"Rozumím, kde mám vůbec trenéra?"

"Och… zapomněl jsem se ti zmínit, že jsme ho na chvíli převeleli k ostatním trenérům, zajistili jsme jim tady takové malé školení…"

Jo, díky… říkal jsem si, že už jsem ho dva dny neviděl…"

U stolu to pukne smíchy. "Tak ten byl dobrej, Dane. A teď už si sedni na zadek, jak jen ti to dovolí tvoje zranění a koukej nabrat trochu sil…"

***

Po prví osmdesátce kilometrů dnešní etapy si říká, jestli nebyl blázen, že do toho zase šel. Ale člověk s odhodláním překonává sám sebe… je to dost rovinatá etapa, ale občasné zatahání stehů za citlivou kůži ho trochu zpomaluje. Snaží se jet naplno, ale zároveň tak, aby si ty stehy nepotrhal. Neuvědomí si, že má zatnuté zuby, dokud na něj nepromluví jeden z týmu.

"Mám se zeptat, jak se ti jede?" mrkne na něj. Tématem dnešní schůze byla Danielova jízda, protože všichni mohli vidět to, co se mu stalo.

"Jo…" odmlčí se, "musím to zvládnout."

"Šéf ti vzkazuje, že si máš za pár kilometrů mávnout, chce si s tebou pohovořit." Na to Daniel jen kývne. Co mu asi chce?

Myslel si, že všechno vyřešili po snídani, kdy ještě chroupal mrkev a jablko, za což se mu všichni pochechtávali, ale jinak to neřešili. Vždycky si tým někoho dobírá. Dnes to padlo na něj. Jeho úkolem bylo: jeď tak, jak si to budeš moct dovolit.

Sám cítil, že má sil na rozdávání, největší bylo odhodlání. A jeho hlava chtěla dokázat, že není žádné béčko. Proto si, o pár desítek centimetrů v rozdílu, dojel pro prémii. Teď se drží v první desítce útěkářů, kteří mají tendenci zvyšovat tempo v určitých fázích trati. Je blázen. Pomyslí si sám o sobě.

Mávne rukou, aby ho mohl šéf hned pronásledovat.

"Potřebujete něco?" zeptá se hned, jak se vedle něj objeví.

"Jo, jak je? Potřebuju vědět, že se cítíš v pohodě."

"Jsem v klidu, kdyby něco bylo, ozval bych se."

Neujde mu šéfův zkoumavý pohled, ale nekomentuje ho.

"Fajn, fajn, dej mi flašku, vyměníme ti pití a necháme tě bejt, ať můžeš jet." Mrkne na něj.

"Jo a… zítra nebo pozítří ti dorazí rodiče, tak se měj!" mávne mu vesele z okýnka a dřív než stihne nějak zareagovat, jsou fuč.

Daniel se za nimi zoufale ohlédne. Máti ho zabije. Ne že by své rodiče neviděl rád, to ne, ale… SAKRA! Jak ho uvidí rozpáraného a zaštupovaného jak fusky… bude na kousíčky… akorát připravenej na príma Sushi večeři.

No… raději na to nebude myslet, aby tady ještě strachy nesjel z nějakého srázu, pomyslí si pobaveně.

…

Cíl je zastihne ve skupině. Spurteři vyjíždějí z jejich řad, aby nadzvedli své pozadí a popohnali kola o něco dopředu. Daniel se jich chytí do závěsu, nechá se vyvézt boční stranou. Dojíždí čtvrtý! Zase budou body navíc. Zajímavé je, že dnes to neprožívá jako jindy. Je šťastný, ale i unavený tím vším kolem sebe. Může se uklidnit tím, že už to je jen pět etap. Z toho je jedna časovka, mezi tím jeden volný den a poslední etapa má jen sto dvacet kilometrů, to je taková projížďka…

***

Se zasténáním doslova upadne do postele. Je hotový. Usne v ten moment, kdy se jeho tělo dotkne měkké matrace. Nevybalené tašky stojí pořád u stolku.

Adrián přichází na pokoj velmi tiše, bylo mu řečeno, že Daniel spí. Najde ho jako roztomilé koťátko zahrabené ve změti pokrývek. Uchechtne se, když si všimne, že je pořád v cyklistickém. Kdyby pršelo tak by o něm prohlásil, že je prasátko, protože od bláta vlézt do čisté postele… Takhle jen pobaveně odloží batoh a přejde k Danymu, aby ho probudil polibkem jako Růženku.

S úsměvem sleduje, jak se na něj Daniel pomalu podívá. Rozespalé oči jsou ještě zastřené předešlým spánkem, ale po pár zamrkáních se probudí úplně. "Asi jsem usnul…" podotkne s veselým podbarvením hlasu, ale je tak nějak příjemně líný. Jako kočka se protáhne. Adrián sleduje souhru svalů, které nejsou ukryté jeho zraku.

"Dáme si sprchu?" optá se zvědavě, když si Adriána prohlédne zkoumavým pohledem. Vypadá také dobře naladěný.

"Rád."

S menší zastávkou při sundávání změti náplastí a přelepování voděodolnou, aby se o ně později mohl Adrián postarat sám.

Daniel si uvědomí, že s ním Adrian zachází jako s porcelánovou panenkou. Pořád jemné doteky a něžné hlazení.

"Adri?"

"Hm?" obrátí na něj Adrián svou pozornost od štelování příjemné teploty vody.

"Prý mi přijedou rodiče…"

"A?"

"No… budou tady asi dýl a víš… ty…"Adrián se zamračí, nelíbí se mu směr této konverzace.

"Mám se držet dál?"

"Ne to ne! Beztak už tě asi znají z novin jen… naši jsou trochu… po období, kdy se nemohli smířit s mojí orientací a sny… jsou to zase mí staří rodičové a my máme takovou veselejší rodinu… Nebojíme se říkat věci, které nás napadnou…" Daniel sklopí pohled, když ucítí horko, které se mu žene do tváří. Adriánova ruka ho však zastaví, za bradu si ho natočí směrem k sobě. Úsměv na tváři je očividný.

"Rád tvé rodiče poznám, pokud nebudou mít s námi žádný problém, nebudu ho mít s nimi ani já. Je mi jedno, jací jsou, já jsem tady kvůli tobě přeci," stvrdí svou řeč sladkým polibkem. Otírají se o sebe nahými těly, pokožka zvlhčená vlažnými kapkami vody po sobě snadno klouže. Adriánův jemný dotek na svých zádech Daniel registruje, až když sjede na zadeček v místech, kde ho naštěstí drát nepořezal.

"Otoč se, umeju ti záda,"zamumlá Adrián do Danielova ouška a ten poslechne. Nechce odporovat příjemným věcem. Se zavřenýma očima se opře o chladivou stěnu, nohy lehce roztažené od sebe. Vychutnává si masážní dotyky Adriánových prstů na svých zádech mísené s příjemnou vůní sprchového gelu.

"Cože?" probere se z transu, když si uvědomí, že na něj Adrián mluví.

"Tetování," zazní pobaveně zpoza jeho zad. "Říkám, že by ti tady slušelo tetování." Objede prsty konturu páteře, zmapuje lopatky. Naznačí jemnou linii, která by se mu líbila. Sám má na svoje tetování příjemné vzpomínky a je si jistý, že by se to nelíbilo jen jemu, ale i Danielovým fanynkám. Už jen ta představa v něm vyvolává vzrušivé pocity. Polibky prozkoumává seskupení přítelových obratlů. Když je dostatečně zmapováno, přitiskne se k Danyho pozadí, jazykem objede konturu krku, polibek na ucho. "Bylo by to sexy." vzdychne, když se Dany proti němu zavrtí. Jeho mužství na to reaguje víc než pozitivně.

"Opravdu?"

"Hmm…" přitáhne si ho za pas a obrátí čelem k sobě. Nedbá na to, že se mu namočí dredy. Teď je mu celkem jedno. Vzrušení ho ovládne až příliš. Rukou zajede mezi jejich těla, aby se dotknul Danyho probouzejícího se údu. Sklouzne na kolena, cestou zavadí svými rty o bradavku, aby ho mohl přijmout do svých úst. Rukama se opatrně vyhne zalepeným místům, pohladí vnitřní strany stehen, která jsou nezraněná. Nezdržuje se s nějakým hraním, rovnou ho vezme do úst, jak jen může. Promne citlivá varlata, když je vytažen zpátky nahoru k Danielovi. Zkoumavě ho sleduje, zatímco si nevědomky olizuje rty. Dany si ho přitáhne blíž k sobě, jednou rukou si ho přitáhne ke svým rtům, druhou uchopí oba údy. Adrián pochopí, napodobí ho, jen s rukou na druhou straně, lehce se dotýkají prsty o sebe, když hrají hru na vzájemné uspokojování. Adrián vyvrcholí chvilku před Danym, který si k uvolnění dopomůže sám Adriánovo rukou. Spokojeně se o sebe na chvíli opřou.

"Pojďme ven, máme ještě nějakou práci."

…

Když později toho večera Adrián už dávno spí, s Danielem přitisknutým k sobě, dvě oči jsou pořád otevřené, upřené na jeho tělo. Dan ho se zájmem pozoruje. Kontury obličeje, které jsou přes den zcela vážné a smích je přetne jen v některých chvílích, jak si snaží udržet profesionalitu, jsou nyní naprosto uvolněné, rty tvaruje drobný úsměv. Možná se mu zdá něco příjemného. Daniel palcem přejede konturu obličeje, který mu tak učaroval. V hlavě mu leží pár věcí, které si potřebuje promyslet… rodiče… cyklistika… Tour… a hlavně to tetování. Skousne mezi zuby svůj dolní ret, když očima vyhledá potetovanou paži jeho přítele. Složité znaky, které umí rozluštit jen Adrián.