22. Kapitola Cyk

22. kapitola

---

Konečně volný den. Daniel se s ještě zavřenýma očima slastně prohne v zádech, když jeho ruka narazí na něco měkkého, teplého. Zmateně otevře oči, aby se podíval, do čeho to jeho ruka narazila. Pohledem sjede po Adriánově těle, které leží rozvaleně přes půl postele. Žádný troškař, jen co je fakt. Pokrývka zakrývá jen to nejnutnější, otevřeným oknem do pokoje proudí ranní vánek, který staví do pozoru jemné chloupky. Fascinovaně sleduje, jak se Adriánovo tělo najednou zavrtí, jedním tahem přitáhne deku a schoulí se pod ni, do pohodlné polohy. Pak si uvědomí, že už by tady neměl dávno být. Mrknutí na hodiny mu po potvrdí. Rukou přejede přes záda.

"Adri?"

"Hmm?"

"Neměl bys být už dávno někde jinde?" zamumlá tiše, aby mu nezpůsobil nějaký šok.

"Mám přeci volno…"

"Neměl jsi ho včera?" uchechtne se pobaveně.

"To taky… Nech mě spát…" zamručí jemně.

"Počkej!" vykřikne Dan, když mu dojdou Adriánova slova. "Takže máš volno i dneska?"

Adriánovo ospalé oko se na něj otevře. "Jo, nekřič tolik, zbudíš půl hotelu…" přitáhne si ho k sobě, obličej zaboří do krátkých vlasů. "Buď hodnej a pojď ještě chvilku spinkat…"

Rázné zaklepání na dveře, je oba vytrhne z polospánku. Daniel trochu zmateně vstane, nasadí si alespoň boxerky, protože ať je to kdo chce, on rozhodně nestojí o ukazování svých předností cizím lidem.

"Šéfe?"

"Dobré ráno, Dane. Koukám, že tě tahám z postele. Mám pro tebe jen jednu zprávu, protože jsi nebyl na snídani…"

"Ano?" alespoň si vytře ospalky z očí, aby nevypadal jako moc velký šašek.

"Tví rodičové dorazí někdy kolem páté odpoledne. Osobně jsem s nimi mluvil. Tvůj trenér mi před odjezdem na školení svěřil, že tyhle telefonáty během závodů řeší on."

"To je fakt… takže je mám po tréninku čekat?"

"Očividně ano, zatím se hezky bavte, chlapci," s úsměvem odejde zpátky k výtahu. Ti dva se k sobě skvěle hodí.

"Kdo to byl?"

"Šéf, rodiče dorazí po odpoledním tréninku…"

Adrián se na něj vykuleně podívá. Ty máš odpoledne trénink?"

"No jasně, cos asi myslel, že se ve svým volným dnu válím na pokoji?"

Adrián se podrbe ve vlasech, nejistě přizná: "Tak nějak."

"Tak šup, vstáváme, vstáváme. Není času nazbyt."

"Co má v plánu proboha? Vypadáš děsivě," nahodí, jakože vystrašený výraz.

"Kuš, ty opičáku. Vyrazíme do města," popožene ho z postele, ale jeho snaha je zaplašena v momentě, kdy si ho k sobě Adrián přitáhne a zavalí vlastním tělem.

"Nevylezu dokud nebudu mít pořádné dobré ráno," uculí se a veselými ohníčky v očích.

"Ty jsi hroznej," zafuní Daniel, není žádná sušenka na rozlomení, ale čtyři dny staré stehy pořád nejsou to pravé ořechové, jak by si představoval.

"Nene, to ty, nepopřeješ ani dobré ráno a už by si lezl z vyhřátého pelechu," Adrián nečeká na odpověď. Prsty projede rozčepýřené vlasy, aby ho následovně políbil. "Ale já si to vyberu sám." Podotkne s úsměvem, když se odtrhne. "Tak pojď, teď už můžeme vstávat." Pohladí rukou vybouleninu na Danových trenýrkách. Ten zasténá.

"Jsi hroznej."

"Já vím, proto mě máš přece tak rád."

***

Daniel by raději vymazal chvíli, kdy se má střetnout se svými rodiči. Jedna jeho polovina se těší, ale druhá se hrozí chvíli, kdy máti poukáže na to, že vedle sebe nemá Adriána. Škoda, že se trénink neprotáhl o několik stovek kilometrů…

V teplákovce, i přes to, že je venku vedro, se usadí na pohovku v hotelové recepci. Čerstvě vysprchovaný, uspokojený a spokojený… na tváři se mu usadí zasněný výraz, ale rázně ho sklepne. Teď nesmí myslet na tyhle věci. Otočí hlavou k prosklené stěně. Má odtud krásný výhled na příjezdovou cestu a je si zcela jistý tím, že je pozná ihned. Netrvá to ani moc dlouho, jen co je pravda. Bordové auto se s elegancí sveze po příjezdové cestě. S úsměvem vyjde ven.

Maminka vyletí z auta, ještě než pořádně zastaví. "Kdepak je můj šampion? Pojď ke mně, Danečku!" stáhne si ho k sobě, protože i přes svoji velikost je Daniel pořád větší.

"Ahoj mami," pohladí jí po zádech. "Tati," kývne na otce, který vystoupí v zápětí. Hotelový poslíček je u něj v cuku letu. Převezme klíč a už je i s autem pryč.

"Danieli," poplácá ho po zádech. Prvotní shledání se podařilo.

"Tak povídej, kdepak máš toho svýho kořena? Jsem na něj zvědavá." Začne se kolem rozhlížet paní Vlčková jako by se měl Adrián skrývat někde za okrasnými květinami, které má hotel před vchodem.

"Mami!" ošije se Dan, zvlášť když za jejími zády spatří veselého lídra závodu, jak si vykračuje se svojí přítelkyní. Kývnou na sebe. Otec zůstane koukat.

"To byl opravdu..?"

"Ano tati, byl to opravdu on," usměje se Dan. Uvědomí si, jak je vzácné vidět tátu takového. Sice chtěl mít ze syna sportovce, ale nečekal, že by z něj byl cyklista. Viděl to spíš na fotbal… nebo hokej. Jenže to Dana nebavilo ani v televizi, natož hrát.

"Myslíš, že bys mi mohl později sehnat podpis?" oči září jako dva malé reflektory a Dan si uvědomí, že táta vypadá jako malý chlapec vidící svou oblíbenou hvězdu.

"Později snad," mrkne na něj. "Nepůjdeme se dovnitř najíst? Pokoj na dnešek máte rezervovaný. Až budete ráno chtít odjet tak kdykoliv, rezervace se zruší, až odejdete. My vyjíždíme dřív… ale to víte…"

"Víme. Nezdržuj to, chci ho potkat."

"Mamina o něm básnila celou dobu, co se vaše společná fotka a záběry z kamer objevili na pultech a v televizi. Neměl bys to moc zdržovat, pokud chceš být živý." Zazubí se na něj táta, když ho vezme přátelsky kolem ramen. "A ostatně… i já chci vědět, koho sis to vybral. Hulváta do rodiny nechceme."

"Neboj tati, Adrián je prototyp skvělého muže," mrkne na ně, když se vyváží výtahem nahoru.

"Tak Adrián? Zajímavé jméno. Pořád mi vrtalo hlavou, jak se ten kluk asi jmenuje. Kolik mu vůbec je?" optá se mamina se zájmem.

"Dvacet sedm a nezírej na něj, děkuju," vytasí se z hluboké kapsy týmových tepláků s kartou od pokoje, bezpečnostní zámek ve dveřích klapne a už se to nedá zvrátit. "Adri?" nakoukne dovnitř. Adrián sedí na posteli, trochu nesvůj, uvědomí si s úsměvem Dan, z něj to už tak nějak spadlo. Teď ještě ta reakce… zatím to nevypadá špatně. Při zavolání jeho jména se vymrští do stoje. Daniel se v duchu mlsně olízne, když se v upnutých džínech zavlní svaly. Nahoře má tmavě modrou košili s dlouhým rukávem a knoflíčky zapnutými až ke krku. Dredy svázané do copu tak, aby nepřekážely.

Vpustí do pokoje své rodiče, uvědomí si, že vypadá jak kretén. On v teplácích a Adrián vyšňořenej jak na bál.

"Mami - tati, tohle je Adrián. Adri, mí rodiče." Rozmáchne se rukama, ještě takhle nikoho nepředstavoval a nyní cítí, jak mu rudnou tváře, protože se cítí opravdu trapně. Máti podle očekávání zůstane zírat na Adriho vzezření. Po několika sekundách se však vzpamatuje, zatřese hlavou, s úsměvem k němu přejde. "Vlčková, těší mne." Zálibně si Adriána prohlédne doslova rentgenujícím pohledem.

"Mě taky, Folett, Adrián." To samé se zopakuje i s tátou, jen s tím rozdílem, že ten na něj tak nezírá.

"Tak fajn, seznámili jsme se, co takhle vyrazit někam ven? Určitě si to tady chcete prohlédnout a můžeme si dát večeři ve městě… v recepci nám určitě doporučí nějakou skvělou restauraci."

"To zní jako skvělý nápad, zajdeme se s otcem převléknout, ano?"

"Jasně, sejdeme se v recepci," mávne na ně ze dveří a je rád, když je konečně zaklapne. Zhroutí se vedle Adriána na postel.

"Ale nedopadlo to zase tak špatně, ne?" usměje se jemně Adrián, když sleduje Daniela. ta teplákovka mu sice sluší, ale bez ní by to bylo lepší. Prsty zajede pod okraj mikiny, zpod kterého vykukuje kousek holé kůže.

Daniel se zkroutí pod jemným dotykem smíchy. "To lechtá!" zaúpí, když prsty zaútočí na jeho pupík.

"Já vím, tak pojď, vezmi kalhoty, ať můžeme vyrazit."

"Připadal jsem si jak debil. Proč sis nemohl vzít něco lepšího?" zamračí se naoko Dan, když se skloní ke kufru.

"Vzal jsem si to nejlepší, co u sebe mám. A ta teplákovka ti sluší. Jen jsem nechtěl vypadat jako buran," pokrčí rameny.

"Já vím, promiň, měla to být spíš lichotka, ale nepodařila se mi," omluví se polibkem. Stáhne ze sebe mikinu i tepláky, tričko si může nechat. Místo toho přikryje náplasti tmavými džínami.

"Hmm, pěknej zadek. Měli by vám dělat podobně střihy na kolo…" zamyslí se Adrián. Daniel se zhrozí.

"Jen to ne, uvědomuješ si, jak blbě by se v tom jezdilo?"

"Asi máš pravdu, hotov?"

"Jsem. A mimochodem… taky ti to sluší. Poslední dobou jsem tě spíš nahého nebo v záchranářském," polichotí mu konečně. Přes rameno si hodí lehkou mikinu, zavěsí se do Adriho rámě.

Adrián ho šetrně, bez úrazů, vytáhne z pokoje. "Pojď, ty kecko, nebo se nás tví rodiče nedočkají ani o Vánocích."