23. Kapitola Cyk

Máme tady další kapitolu. situace se vyostřuje a Danielovo rodiče (máti) nejsou zase tak v pohodě, jak se na začátku zdálo. Jak dopadne večeře?

23. kapitola

---

Ruku v ruce vyšli společně s Danielovými rodiči ven z hotelu. Daniel si nemohl pomoci, aby si rodiče pořád nekontroloval. Jeho ošívání si Adrián uvědomil záhy, když spatřil jakýsi podivný úsměv na tváři jeho rodičů. Až do restaurace se skoro nebavili, což bylo trochu deprimující. Sotva však dostali na jídlo na talíři - jazyky se rozpletly.

"Takže jste záchranář, Adriáne?"

Adrián zvedne pohled od svého talíře s pořádným kusem masa a sýrovou omáčkou, která voní lépe než Danielova zelenina s plátkem masa. Neunikne mu Danielův skoro závistivý pohled, ale on si teď nemůže dovolit přibrat nad skvělým jídlem. Do chlívečku v hlavě se to poznamená, aby si ho později rozmazloval.

"Ano, řídím záchranná vozidla…"

"To musí být hodně náročné, že?" podotkne pan Vlček.

"Jak kdy… víte, záleží na množství výjezdů, u kterých musíme být," dodá s úsměvem. Naučený tik chce vytáhnout rukávy od košile nad lokty, ale zarazí se, když si uvědomí, proč ty dlouhé rukávy má. Nechce přece proti sobě poslat Danielovy rodiče hned ze začátku. Ještě očekává jeden moment, který by mohl být rušivým elementem.

"Nepřekáží vám ty dredy u práce?" zvídavý pohled. Nedokáže v něm vyčíst nic škodolibého, ale přece… tuhle otázku čekal, hrozil se jí.

"Ne, vlastně… je to lepší než mít dlouhé vlasy, které vám překážejí. Pokud je stáhnu do copu, což je z devadesáti devíti procent z celého dne, kromě spaní… nepřekáží," křečovitý úsměv, který drží skoro až profesionálně, ho začne trochu bolet. Danielova ruka na jeho koleni ho trochu uklidní. Jeho chápavý pohled raději ignoruje. Začíná být trošku nervózní, jen co je pravda. Měl by se vzchopit, když jde o jejich vztah.

"A nebylo by lepší mít ty vlasy krátké? Snadné na údržbu a hygienu…" rýpavé poznámky… Už už se nadechuje k adekvátní odpovědi, když ho stisk na stehně umlčí.

"Mami… nemyslíš, že je to Adriho věc, co nosí na hlavě? Není žádnej špindíra, abys ho mohla napadat za nějakou hygienu. Možná je to náročnější, ale stojí to za to. A navíc, mě se to líbí," obličejem mu projede zářivý úsměv věnovaný jen Adriánovi, který roztaje. Takže se mu opravdu líbí? Nebyla v tom ani špetka zášti… vrátí mu šťastně úsměv a konečně se uvolní úplně. Pokud jsou jejich city opravdu oboustranné… záleží snad na nich, jestli spolu budou nebo ne. S chutí se pustí do svého masa a s uspokojením zjistí, že i Danielovi jeho dietní forma jídla šmakuje.

"Jak jste se vůbec dostal k práci záchranáře? Pokud se vás na to mohu zeptat? Nemyslím si, že by to bylo povolání, u kterého byste odmalička věděl, že jím chcete být. Doktorem ještě možná, ale… dávat první pomoc musí být od toho něčím odlišné… nebo se mýlím?" Daniel nad matčinou otázkou přivře oči. A je to tady. Bude pokládat naoko normální otázky, ale bude z Adriána mámit důvody proč a jak, dokud ho někde nenachytá. Praktikuje tuhle metodu u všech. Asi na to Adriho zapomněl upozornit, zahryzne se zevnitř úst do své tváře.

"Od střední školy jsem si byl jistý tím, že jednou chci jít na medicínu… Můj strejda pracoval u záchranky… byl i doktor, ale raději měl řízení. Později absolvoval kurz na leteckou licenci a začal lítat se záchranářským vrtulníkem. Mě však první pokus na medicínu nevyšel a tak jsem se dal na zdravotnického záchranáře. Bylo to víc než zajímavé povolání. Postupem času jsem začal mít ambice ve svém oboru a vypracoval se tak, že dnes můžu zasahovat snad u všech typů pohrom," pronese nenuceně a Daniel jen žasne, jak nenuceně, skromně, ale zároveň egoisticky to znělo. Nadmul by se pýchou nad tím, jak Adrián dokáže jednat. Manipulant jeden. Usměje se sám pro sebe.

"Takže váš strýc vám je vzorem?"

"Ne tak docela… to, co máme společné, je záchrana lidských životů. Já chtěl být původně ortopedem." Zazubí se. Ruce automaticky vrhnou rukávy, uvědomí si to, až když je má nahoře a Danielovi rodiče zůstanou koukat na jeho ruce. Ups. Daniel se začne smíchy topit v pití. Jeho konzervativní rodičové byli pohoršeni podruhé. Přece se tetování na slušné lidi nehodí.

Adrián se na něj zoufale podívá. Tohle nechtěl! Neměl se tak uvolňovat, sakra. Nezbude mu nic jiného než zase uchopit jeho ruku a stisknout ji. Nic se neděje. Říkají jeho oči. Adrián trochu křečovitě kývne, ale není si jistý tím, co se bude dít. Nechce to pokazit, i když bez nich dokáže žít, pořád to jsou rodiče. Nechá raději rukávy na pokoji. Kdyby je stáhnul zpátky, mohl by vyvolat nějakou nepříjemnou reakci. Takhle se zatím o jeho malůvkách nemluví. Sežvýká raději poslední sousto výborného jídla, spořádaně si otře rty ubrouskem a pohodlně se opře o židli, aby mohl sledovat Danielův ne moc kulturní projev stolování. Jeho tělo je uvolněné ne napjaté, jak původně očekával.

"Danieli… chovej se slušně…" zamručí pan Vlček na synovu adresu, když si všimne Adriánova pobaveného pohledu.

"Já se jinak ani chovat neumím…" pokrčí rameny Daniel, spořádá zbytek masa, jednu mrkev a zapije to hltem vody.

Paní Vlčková si odkašle. "Takže… jak to mezi sebou vidíte?" ten zvláštní pohled neujde Danielovým pobaveným očím. Tohle asi nebude dobré…

"Mami… nemůžeš si takové otázky nechat? To je snad naše věc ne?" zamračí se.

"Mám snad právo starat se o svého syna ne? Chci jen vědět, že s Vámi," pohlédne významně na Adriána, který pečlivě studuje všechny výrazy, které se j promítnou tváří. "Bude můj syn v pořádku."

"Mami, sakra! To, že má Adrián dredy a tetování neznamená, že je feťák, flákač a kdo ví co ještě. Neznáš ho ani pár hodin a už ho hážeš do pytle k takovým floutkům. Proč nemohla tahle večeře proběhnout v klidu? Já s ním chodím, spím a žiju, ne ty." Zamračený Danielův pohled a rozezlený hlas však přiláká ještě někoho, než jen osazenstvo stolu. Novináři hlídkující na všech rozích během klání Tour, obzvlášť o volnu, kdy se dají sehnat nějaké peprnější fotografie, za které bulvár dává velké provize, byli zaujati i malou rodinnou sešlostí u tohoto závodníka. První cvaknutí a blesk, který se objeví, Daniela usadí zpět do křesla, ze kterého se chtěl zvedat. Zaboří hlavu do dlaně. "Výborně, ještě do toho zapleteme i novináře. Nechcete nakonec uspořádat nějakou swingerparty, na které všichni zazáříme?!" ušklíbne se ironicky.

"Dany… v klidu." Adrián mu stiskne paži, přisune se kousek k němu. Na to, jak byl před momentem uvolněný, teď by mu mohl napjatý luk závidět. Když mluvili o svém vztahu a novinářích, tak si řekli, že to budou ignorovat. Chápe, že rodinné věci, do bulváru nepatří a lidem může být u prdele, koho si kdo tahá do postele, ale v tomhle světě se s tím musí jen smířit. "Myslím, že bychom se měli přesunout někam, kde nás nebudou otravovat," pronese velmi chytrou věc.

"Omlouvám se, že ruším, ale všimli jsme si, že vás obtěžují paparazi. Pokud byste chtěli pokračovat ve večeři, máme uvnitř jeden volný box." Vyruší je z napjaté situace číšník. Před chvílí to projednávali se šéfem, který si novinářů všiml, a později mu došlo, že ten kluk tady jezdí Tour. Už tu dnes měli podobnou přestřelku na obědě a on chce, aby zákazníci byli spokojeni.

Daniel kývne hned, bez rozmyslu. Jenže jeho odpověď zmrazí zvonění jeho vlastního mobilu. Co to? To může být jedině někdo z týmu. "Omluvte mě, přesuňte se dovnitř, já to vyřídím a hned tam budu," zadívá se na display. "Je to šéf…" se sluchátkem u ucha se vzdálí. Adrián ho pozoruje, jak se k nim otočí zády, ale když vstanou manželé Vlčkovi, následuje je do útrob restaurace. Dal by si něco sladkého. Tohle je trochu náročnější než čekal.

Usadí se tak, aby viděl přicházejícího Daniela a mohli sedět vedle sebe. Box je vybaven koženou sedačkou do písmene U a jednou židlí na čele stolu.

"Nejste s ním jen pro peníze, že ne?" zamračí se na něj paní Vlčková. Kdyby pil, tak už potřebuje první pomoc z udušení vodou.

"Prosím?" vyjekne překvapeně.

"Nedělejte, že jste mi nerozuměl. Otázka byla jasná."

"Omlouvám se, ale asi vás zklamu. Ne, opravdu s Danym nejsem jen kvůli penězům. Pokud bych si mohl tipnout, nebyl zdaleka tak majetný jako teď, když jsme se poznali." Ušklíbne se. Není si jistý tím, co si Daniel pro ježdění za takové týmy vydělá a ani se o tom bavit nechce. On mu taky neříká, kolik u záchranářů bere. Až spolu budou chtít naplno žít, můžou se o tom bavit. Nebo někdy, když na to přijde řeč, ale ne teď, že by na něj vybafnul, kolik bere.

"Víte, řeknu vám to upřímně. Nelíbíte se mi. Možná jste gentleman a umíte to dobře udělat, ale váš vzhled není reprezentativní po naši rodinu."

"Mami! Co to k čertu vykládáš?! Myslel jsem, že jsme se kdysi dohodli na tom, že ať si domů přivedu koholiv, budete to respektovat!"

"Nezlob se na mě, ale mě se ten potetovanej kluk prostě nelíbí."

"Tak to ne, nezlob se na mě mami, ale my odcházíme. Adri, pojď prosím," vztáhne ruku, ale Adrián jen zakroutí hlavou. Neuteče z toho boje jako zbabělec.

Promne si kořen nosu, jako kdyby přemýšlel nad tím, co řekne, ale vlastně už to ví dávno. S pohledem přímo upřeným do tváří Danielových rodičů se rozpovídá: "Nezlobte se na mě, že jsem dredatý, potetovaný kluk, který má rád svoji práci, nenosí kvádro, naškrobené košile a zařízlé trenky. Jsem dospělý, za svůj život už několik let zodpovídám sám. Vašeho syna miluji a je mi jedno, jestli se vám to líbí nebo ne. Dokud se líbím Danielovi, stačí mi to. Ke vztahu rodiče nepotřebuji, umím si řídit život sám, bez pomoci někoho dalšího, který mě komanduje. Rád řeším věci narovinu. A i když mám své rodiče rád, nenechám si od nich povídat do svého života. Chtěl jsem s vámi vycházet dobře, protože vím, že Danymu na rodině záleží a nejen na ní. Všichni v týmu, jeho šéf, trenér… všichni říkají, jak je srdečný a pokud to mohu říct, je dospělejší, než vypadá. Všem kolem mě může být jedno, s kým mluvíme a spíme." pohledem sjede na šokovanou maminku. "Paní Vlčková, právo urážet mě, byste měla jen v momentě, kdy bych střídal muže jak ponožky a měl nějakou pohlavně přenosnou nemoc. A teď… pokud nás omluvíte, rád bych strávil příjemnější večer než dohadováním se o tom, zda jsou moje dredy, potetované tělo a zaměstnání, obrazem dokonalého muže. Hezký večer." S těmi slovy se zvedne ze židle. Skoro bezstarostně hodí na stůl několik eurových bankovek. Sebevědomě chňapne šokovaného Daniela za ruku a vytáhne ho z restaurace. Neskutečně se mu uleví, když se dostane z hustého prostředí. Dan ho pořád trochu zmatěně, jak mu teprve dochází znění jeho slov, obejme, načež ho stiskne jak nejpevnějí mu to stehy dovolí. "Děkuju." vyslouží si drobný polibek na spánek.

A teď se jde na tu proslulou francouzskou palačinku!