1. Kapitola

Voldy nese další povídečku, ještě nechci předvídat, jestli to bude kapitolovka, proto je zařazena do sekce: Jednorázovky.

Berte to prosím s rezervou :-E Voldy ještě není pořádně ve své kůži (a v lehké opilosti už vůbec ne)

Povídka zatím zůstává bez názvu, protože nejsem schopná nic vymyslet (učím se!)

Doufám, že se vám bude líbit a že se tady budeme opět setkávat :)

1. Kapitola

---

Již po několikáté se ohlédnul po muži, který trénoval sestavu vedle něj. Jistě, bylo jich tam mnohem víc, ale on ho zajímal nejvíc. Byl pro něj dokonalý, ale měl smůlu. Byl zadaný. Už několik let. A to ho ubíjelo.

Zklamaně se odvrátil, když po konci tréninku spatřil, jak jeho partner přiskočil, aby ho, celého zpoceného, vtáhnul do své náruče. Něco mu povídal, ale on se raději vytratil do sprch, aby byl hotový co nejdřív. Potřeboval vypadnout někam, kde bude moci být sám.

*

Potloukal se nočním městem, jako to dělával už několik týdnů zpátky. Vždy po tréninku. Chtěl být sám, ale nechtěl být doma. Tichost bytu pro něj byla stejně ubíjející jako to, že nikdy nedostane toho, po kterém touží jeho srdce. Už to trvá tolik let a pořád se to nechce změnit. A tak se musí dívat na to, jak jsou oni dva spolu šťastní. Ne, že by jim to nepřál, to ne, ale přál by si být na místě jeho partnera.

Pohled mu padne na rozveselenou dvojici, která si něco šušká na lavičce kousek před ním. Něčemu se hihňají jako puberťáci. Pozná v něm Petra se svým mazlíčkem Jardou. Moc hezké. To přesně potřeboval, aby na ně ještě narazil v parku. Spěšně stočí kroky a vydá se pryč, nemůže se na to dívat.

Neslyší, že za ním něco volají. Ještě aby jo, má vypnuté naslouchadlo, které mu alespoň trochu navrací život slyšícího, ale nemůže ho mít pořád a bez něj neslyší nic. Temný svět bez sluchu.

A tak zapadne do svého bytu. Je krásně prostorný, má balkon… vybíral si bydlení pečlivě, když se sem stěhoval. Chtěl, aby se jeho partneři cítili dobře, ale smůlou bylo, že jediný muž, kterého by chtěl za partnera, o něj nejevil sebemenší zájem. Povzdychne si. To poslední dobou dělá dost často. Nějak mu to začalo lézt na mozek.

Odhodí tašku s věcmi do kouta, vypere je později. Zítra - vlastně dneska, už trénink mít nebude, protože je neděle a tu si nechávají zatím ještě volnou.

***

O tři měsíce později…

Sestava, kterou dnes nacvičoval s malými Juniory, ho trochu zmohla. Pohled mu sjede za skleněnou zeď, za kterou trénují dospělí muži. Petr se už dva měsíce neukázal a nikdo nevěděl, co se s ním děje. Bylo to divné a zvláštní. Byl sice pracovně hodně vytížený, ale nikdy se neobjevil tak dlouho, vždy tak týden, maximálně dva. Zakroutí hlavou, měl by na něj zapomenout. Prostě ho to přestalo bavit a tak s boxem seknul. To se stává.

Stáhne ze sebe oblečení, aby se osprchoval. Dívčí ruka, která se dotkne jeho břicha a přitiskne se k němu tělo, mu v tom však zabrání. Nahý, na Adama, před ní stojí s otevřenou pusou, než si ji se šťastným výkřikem přitáhne k sobě do náruče. Ještě, že je šatna prázdná. Jejich sousoší vypadá opravdu zvláštně. Zatočí se s dívkou dokola. Konečně dorazila.

*

V živém rozhovoru kráčí ruku v ruce k jeho domovu.

"Neumíš si ani představit, jak jsem rád, že jsi zpátky." Znovu si kamarádku přitáhne do náruče, aby jí dokázal, že to myslí vážně.

"Taky jsi mi chyběl." Mrkne na něj. Posunkem naznačí gesto lásky. Usměje se. Vypilovala si svou znalost znakové řeči, to je skvělé. Vždycky byla tak cílevědomá. Miluje ji, to by mohl opakovat pořád dokola a snad by se ten cit ani nezměnil, věří v to, že to tak je. Vyrůstali spolu od malička a trávili spolu spoustu času. Jenže je rozdělila vysoká škola. Val chtěla pokračovat, on ne. Takže je rozdělila dálka. Vídali se, jen pokud přijela na víkend a měla dostatek času ho navštívit. Nejhorší období, ale to se změní, doufá v to.

"Tak co, paní doktorko? Spokojená? Jak to vidíš s prací?" chtěl si původně nechat takové otázky, až budou u něj v teple, ale je zvědavý. Dlouho si spolu nepovídali.

"Chci zůstat tady, poptám se ve špitále. Mám titul pár dní, ještě jsem nad tím nepřemýšlela. Ležela jsem s kocovinou ještě včera." Dloubne ho škádlivě do žeber. Musí si ji prohlížet. Během studia neskutečně dospěla. Změnil se i její styl oblékání. Z vesnické holky se teď stala krásná mladá žena.

"Fajn, fajn, můžeš klidně zůstat u mě, mám byt prázdný a žádné návštěvy." Pohladí ji po rameni a přitáhne k sobě. Jako dva milenci kráčejí k domu, kde se v několika bytech svítí. V jednom se mihne záclona, ale oba to komentují pobaveným odfrknutím. Některé věci se prostě nemění.

Po příchodu, kdy se uvelebí s objetí na gauči, se jim nechce ani jednomu rušit tu atmosféru, která mezi nimi panuje. Naplnění z toho, že jsou zase spolu, že mají oporu toho druhého, je naprosto uklidňující. Jemně hladí Valérii po rameni, její hlavu přitisknutou ke krku. Dlouhé vlasy jsou rozloženy po jeho hrudi. Opravdu vypadají jako milenci, jenže to jejich přátelství přerostlo do takové míry, že vypadají spíš na srostlá dvojčata než na přátele.

"Val?"

"Ano?"

"Opravdu už tady zůstaneš?"

"Samozřejmě, přece bych ti nelhala." Přitiskne se k němu blíž.

"Chyběla jsi mi, celou tu zatracenou dobu. Blbých šest let sis trajdala někde ve velkým městě a mě jsi nechala tady." Vyčte jí ztraceně, ale nemyslí to tak vážně, byl sám, to ano, ale přál jí to. Celou tu dobu jí držel palce. Držel jí psychicky nad vodou, aby to zvládla, aby si splnila sen. Jedna zbloudilá slza mu vyteče zpod zavřených víček. Nemůže se na ní teď podívat, cítí jen, jak se zvedá o kousek výš a vtahuje si ho do náruče.

"Taky jsi mi chyběl." Skoro neslyšné zašeptání, kdyby neměl ucho těsně vedle jejích úst tak by to neslyšel. Rozpláče se naplno a netrvá dlouho, než se k němu Val přidá. "Ach Adame," zašeptá mezi vzlyky. "Bylo to hrozné."

*

Ráno je zastihne pořád v objetí toho druhého. Nevyspalí, protože usínali a budili se navzájem občasným zacukáním ze snu nebo nešetrným pohnutím. Ani jednomu to však nevadilo.

"Val? Vstávej, Růženko, máme toho dnes spoustu před sebou, musíš mi uvařit ty tvoje slavné lasagne, mě se nikdy nepovedly tak dobré jako je máš ty." Pohladí ji po neupravených vlasech, o tom ani zmínka, zabila by ho, neupravené vlasy pro ni byly zlo. Nevadilo jí, že není namalovaná, ale jak neměla upravené vlasy… no co. Každý máme nějakou tu úchylku. Pousměje se, když se na něj zahledí dvě jasně zelené oči. Trošku zamžourá, protože bez brýlí nic nevidí, zkušeně jí je podá. "Děkuji."

"Není za co, tak pojď vstávat. Můžeš obsadit koupelnu, já už jsem tam byl, zatím připravím něco k snídani. Dáš si kafe nebo čaj?"

"Čaj, děkuji. Musím ze sebe udělat člověka."

"Věř mi, že takhle vypadáš nejlidštěji." Pohladí ji jemně po pomuchlané tváři. Vypadá roztomile. Tvrdý výraz, který má její obličej, když je mezi lidmi, se s tímto nedá ani na okamžik srovnávat. Vypadá teď přesně jako panenka.

*

"Tak co? Co tedy podnikneme? Nebude ti vadit, když nejdřív zajdeme nakoupit? Nic tady nemám, ale po obědě bychom mohli někam vyrazit."

"Nevím, zatím se mi nikam nechce, musím si tě pořádně užít, protože jak začneš mít tréninky, tak tě moc neuvidím."

"Spíš jak začneš chodit do práce…" na hlavě mu přistane utěrka, kterou zrovna Val otírala použité hrnečky.

"Kecko, nenechám se zapsat do služeb, radši bych ten soukromější sektor."

"Jasně, jasně, jen abys tady něco takového našla."

"Neboj se, chci si pořídit auto, takže bych mohla dojíždět do vedlejšího města, to není problém. Ale oxidovat ti tady budu tak dlouho, jak jen mě budeš trpět." Poškádlí ho, je si moc dobře jistá tím, že u Adama má dveře otevřené kdykoliv. I kdyby zazvonila u dveří jeho bytu pozdě v noci, on by ji nevyhodil.

Celý den se vyvíjí ve skvělé náladě, po malé těstovinové bitvě v kuchyni, kdy nudle lovili s vysavačem ještě hodinu po obědě, se odebrali do malé cukrárny, která stála na okraji města a byla vyhlášená široko daleko.

Seděli nad kávou, každý s kouskem zákusku, když se dveře cukrárny otevřely a do nich vstoupily dvě osoby. Adam tiše sledoval, jak se Val začala dusit kouskem medovníku, který si zrovna dala do úst. "Ježiš marjá, on ještě žije tady?!"

Adam se zmateně otočí, když v páru, který vešel, pozná Valeriina bývalého. Láska ze střední, která trvala necelý měsíc. Uculí se. "Stal se z něj pořádnej podpantoflák, po tom, co ti dal kopačky."

Val si odfrkne. "Patří mu to, zmetkovi."

Valérie byla totiž vyhlášená mrcha od toho, co jí tenhle nafoukanec opustil. Tehdy mohl sledovat změnu v jejích očích. I dřív byla odtažitá, ale tohle ji změnilo. On ji změnil. Později se Adamovi svěřila s tím, že je mu za to vděčná, protože díky tomu může být distancovaná od ostatních a sledovat jejich reakce. Ano, podobně jako to bylo s jeho světem neslyšícího. On sám se dokázal soustředit na to, co mnoho plně slyšících lidí, přehlédlo. Vlastně tady platilo to pravidlo, že všechno zlé, je k něčemu dobré.

"Valérie, vrátila ses?" S rukou kolem pasu drobné brunetky, se Tomáš rozhodl je dojít pozdravit. Zase v tak špatném duchu se nerozcházeli. "Už máš po škole?"

"Věř tomu, že až tě potkám u sebe v ordinaci, pěkně si tě vychutnám." Mrkne na něj takovým způsobem, že Adam může sledovat, jak se drobná ručka té dívky sevře v pěst. Usměje se. Na Val by teď žárlil každý. Vyrostla opravdu do krásy.

"Pokusím se ti vyhnout, už teď z tebe jde strach. No nic, mějte se, přišli jsme na nějaký zákusek, tak jako vy," mrkne po nich a s mávnutím ruky odvede svého drobečka ke vzdálenému stolu. Adam si dovolí neslušně vyprsknout smíchy.

"Co je?"

"Nic nic, jen… došlo mi, že jak tady začneš pracovat, začne tě spousta ženských nenávidět."

"No a?"

"Já vím, že tobě to nevadí, ale… tady nejsme v Mnichově, Val, jako jsi byla na stáži. Tady je to o tisíc úrovní horší. Ženské tě budou pomlouvat a muži tě budou milovat."

"Výborně, potřebuju už si taky nějakého najít. A ty taky," mrkne na něj, než se zase pustí do nedojedeného sladkého. Raději ji následuje. Na toto téma se zrovna bavit nechce. Až doma.

************************************************************************

Buší do pytle jako smyslů zbavený. Včera to s Val trochu přehnali s pitím a mozek se ozýval nad tou zátěží. Potřeboval to ze sebe vypotit. Chlapci, které měl trénovat, měli přijít až za hodinu a tak měl čas dát se trochu do pořádku.

"Adame?" prudce se otočí za hlasem, ještě, že si nechal sluchadlo.

"Petře? Co tady děláš?" zkoumavě si prohlédne Petrovu vyhublou postavu. Černé kruhy pod očima se nedají přehlédnout. "Co se stalo?"

"Já… můžu se přidat?"

"Ehm, jasně," řekne trochu rozpačitě, protože nechápe, co se tady děje. Petr s ním nikdy nechtěl být ve dvojici. Vždy se dal do druhé party. Najednou chtěl být kamarád? "Asi by ses měl převléknout."

"Jo jasně, jen… raději jsem se nejdřív zeptal."

"Budu tady." V podstatě ho na ten okamžik, než se převlékne, vykopne. Zůstane zírat na zavřené dveře. Co se to tady kruci děje?

"Vážně ti nevadí, že…ehm… že jsem se ti sem jen tak vetřel?"

"Ne… v pohodě."

"Ani když jsem se ti celé ty roky společného trénování vyhýbal?" zvědavý pohled, který nadhodí, Adama trochu zarazí. Pokrčí rameny.

"Na ignoraci si člověk zvykne. V pohodě. Co si dáme?"

"Já se ještě trochu protáhnu a potom pytel, pokud ti to nevadí. Pak můžeme zkusit menší zápas. Potřebuju se dostat do formy."

Přikývne na souhlas hlavou: "Jasně, chápu."

Tak buší do pytle společně, na zápas už nezbude čas, protože se do tělocvičny začnou trousit malí žáci a i když Adama na okamžik napadne, že by mohl Petrovi nabídnout zápas před nimi, aby se přiučili, zavrhne to. Nebude ho nutit do nějakých akcí, o které asi nestojí. Proto ho nechá odejít do vedlejší tělocvičny, kde bude začínat trénink dospělých a vrhne se na ty špunty.