25. Kapitola Cyk

Věřím tomu, že nikdo z vás neuhodne, co mne zdrželo od psaní :D pokud chcete - můžete dole v komentech hádat :D

Hezky se bavte.

25. kapitola

---

Poslední etapa. Obléká se do svého vypraného dresu. Adrián ještě spokojeně chrupká, nechtěl ho budit. I když by asi měl, ale po té noci… pocítí ještě záchvěv vzrušení, když na to pomyslí. Milovali se pozdě do noci, opečovával si Adriho jako drahocenný poklad. V uších pořád slyší jeho vzrušené vzdechy, cítí prsty, jak mačkaly jeho paži. Tělo na posteli se zavrtí. Daniel ztuhne v pohybu. Právě si zapínal zip u mikiny. Ruka naslepo hledá vedle sebe jeho tělo. Musí se usmát nad tou roztomilostí, jak se Adriho nos nakrčí, víčka se zatřepotají. Přejde k němu. Něžně pohladí tvář.

"Spi, ještě je brzo…"

"Ty už jdeš?"

"Musím…"

"Ale vždyť je to poslední den…"

"Však právě proto," políbí ho jemně na rozespalé rty. "Uvidíme se v cíli, miláčku."

"Drž se mi," zamumlá ještě potichu Adrián.

"Neboj se," naposledy ho políbí na čelo, než v tichosti opustí ten luxusní pokoj. Už se sem nevrátí. Věci ani nevybaloval, nebylo třeba.

Snídaně týmu proběhne v tichosti, závodníci se na sebe jen usmívají a týmoví pomocníci jsou zelení, že by jim tráva záviděla. Šéf hýří dobrou náladou. Po včerejší výhře jsou všichni nějak dobře naladěni.

"Tak jo, neměl bych dnes pronášet žádnou řeč, protože Tour je u konce, ale chtěl bych touto cestou za celý tým poděkovat Danielovi. Od jeho trenéra jsme věděli, jak moc a v jakých výkonech trénuje, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že na své první Tour, udrží celý tým. Pokud s námi bude chtít dál spolupracovat, budeme jen rádi." Mrkne na něj přes celou jídelnu. On jen s úsměvem pokrčí rameny, což rozesměje všechny přítomné. "Tohle byl po nás zatím nejlepší ročník. Jsem rád, že jsem tu mohl s vámi být a doufám, že toho ještě dost dokážeme, abychom to konečně lídrovi nandali. I my máme dobré jezdce," připije ve vzduchu sklenicí s džusem. Jídelnou se ozve všeobecný potlesk. Všichni si letos přišli na své. A Daniel je šťastný, že dostat od týmu takovou podporu i přes svoji divokou kartu tady v závodě.

…

Na kolo nasedá s radostí, uspokojením a smířením. Dnes se všichni drží v pelotonu. Davem se šíří vtipné hlášky, zhodnocení, názory… Tour de France je u konce. Jeho první Tour. Jeho dvě první velká vítězství. Puntíkatý dres… Pády, nepříjemný úraz s dohrou, která bude pokračovat po závodě, ale později z toho zůstane jen usměvavá záležitost… spokojený sám se sebou, co dokázal. Jako bonus byl Adrián, který se zde objevil jako blesk z čistého nebe a pohltil jeho srdce naplno. Vytvořil si vedle jeho vlastního druhou půlku, která teď bila pro něj.

Nechá se zviklat debatou a zapojí se do ní. Vycházkové tempo vyhovuje jemu i dobře se hojícím stehům. Tahat mu je budou až doma. A Paříž je nádherná, proč si ji neužít?

…

Těch sto dvacet kilometrů je za nimi. Cíl je v dohledu, fotografové se snaží udělat co nejvíc posledních fotek z etapy, protože pak už bude pozdě. Na kolo si dnes už nikdo z nich nesedne.

Lidé kolem tratě vesele hučí jako roj včel. Poprvé za celou Tour se na ně soustředí. Členové jejich týmu jednou kolem něj rozprostřeni jako procesí bodyguardů s královnou Kleopatrou. Hrdý sám na sebe, že dokázal ve svém věku dovést tyhle chlapy k takovým výsledkům.

Bylo to přesně dvacet etap. Tři tisíce čtyři sta sedmdesát devět kilometrů. Devadesátá devátá Tour de France.

Pásku protíná jako první lídr celého závodu. Letos ho jednoznačně ovládl. Dokonalá taktika nedovolila ostatním závodníkům se přes něj přehoupnout v bodovém řazení.

Daniel se usmívá, objímá všechny své týmové kolegy, mechaniky, šéfa i spoustu dalších lidí.

Obejme Adriho, který se protlačil davem až k němu. Pevné objetí pružného těla. Vdechuje jeho osobitou vůni. Nemá na sobě bundu ani těžké kalhoty. Ležérní tenisky, džíny a kostičkovaná košile v zelené barvě. Dredy stažené do copu, tetování vystavené na obdiv. Líbí se mu tak. Vypadá uvolněně.

Při předávání cen tleská, jak mu jen dlaně stačí. Vyhlašování nejlepších závodníků, oceňování i těch pomalejších. Všichni si něco zaslouží, tolik kilometrů zvládnout a odjet celý závod je náročné. Sám je jako vítěz dvou etap přiřazen k nejlepším na podium. Zbytek se řadí pod nimi. Společné foto všech zúčastněných a může se jít na tiskovky, rozhovory, autogramiádu a další akce, které v rámci Tour cyklistická federace vyjednala.

A potom… Hurá domů!

Takže je opravdu konec.

***

Obrovská taška letí do kouta hned na chodbě. Je šest hodin ráno a jejich autobus mu před malou chvílí zastavil přímo před domem. Ještě, že bydlí tak dobře, jinak by se tam nevytočil a on by musel z hlavní silnice jít pěšky domů a nebyl si jistý, že by to zvládnul. Unavený jako kotě se svalí na postel. Je škoda, že Adrián byl na cestě mnohem rychlejší než oni. Se sanitou. Nemuseli prý ani překračovat zákony, jen jeli rychleji a s méně zastávkami. Takže jsou teď oba dva u sebe doma. Zvlášť. Spánek ho přemůže téměř okamžitě. Oblečený v teplácích a mikině, usne, jako když ho do vody hodí.

…

Zvonek, který protne ticho jeho bytu ho nabručí. S trhnutím se totiž probral úlekem, co se děje. Není zvyklý na takové vytrhávání ze spánku. Rozlepí oči, prohrábne neposedné vlasy, narychlo setře rukou koutek úst, kdyby si náhodou ve spaní uslintal. Rychlý pohled na hodiny ho ujistí, že spal sotva dvě hodiny. Nabubřeně rozrazí dveře a zůstane zírat. "Adri?!"

Adrián se nakýbluje dovnitř beze slov. Pohladí rozespalého Dana po zmuchlané tváři. "Promiň, nechtěl jsem tě budit, ale… nemám klíče a… chyběl jsi mi v posteli. Byla bez tebe moc studená," vtáhne si ho do náruče, s drobnými polibky ho pozadu naviguje zpět do postele. Rychlým pohybem svlékne Danyho mikinu i svoje oblečení. Zachumlá je oba do peřin, přitáhne k sobě, obličej zaboří do Danyho vlasů. "Teď budu klidně spinkat. Dobrou noc," vtiskne polibek do vlasů, ale Dany už ho neslyší. Unášen na opětovných vlnách spánku, tiše oddychuje.

***

Lahodná vůně sladkých palačinek se line celým bytem. Daniel začichá nosem, načež ho trochu nakrčí, aby si uvědomil, kde vlastně je. Už je doma. A po předběžném prozkoumání místa vedle sebe, Adrián očividně okupuje jeho kuchyň. Stáhne zpocené tepláky a jen v trenýrkách přejde svým bytem do kuchyně. Adrián v plné parádě a s puštěnou televizí na minimum, si pobrukuje nějakou melodii, na palačinkárně otáčí sladké placky, aby je následovně namazal marmeládou, kterou jako jedinou tady našel, a smotal je do úhledných roliček. Zbystří další osobu v místnosti. Daniel se ležérně opírá o futra.

"Dobré ráno," prohodí s úsměvem, zatímco frajerským chvatem otočí palačinku ve vzduchu.

"Wow, myslel jsem si, že jsi jen záchranář, ne kuchař," obejme ho Dan kolem pasu, bradu si opře o rameno, lehce se dotkne rty krku.

"To víš, skrytý talent," zazubí se Adrián. Těsta má ještě na tři palačinky. V tichosti je dodělá s tím příjemným klíštětem za zády.

"Jak ses vyspal?" prohodí s úsměvem, když se konečně může odtrhnout od práce. "A doufám, že ti nevadí taková pozdní snídaně… no vlastně už oběd," dodá kriticky s pohledem na hodinách. Je pět hodin odpoledne. Daniel si opravdu přispal. Ale není se čemu divit.

"Spal jsem dobře a… nevadí mi to, samozřejmě. Co bys po měsíci, kdy jsem tu nebyl, chtěl? Pečivo žádné, divím se, že ti ta mouka nešla naproti," uculí se, prstem uloupí nenamazanou palačinku. Dřív než ji stihne dát do pusy je zastaven.

"Ale kuš, nejdřív umejt, převlíknout a potom snídat," plácne ho po zadku. "Šup, šup."

…

Mlaskání, které vyluzuje Danovo vzezření Adriho trochu deptá. Jí už asi desátou palačinku a pořád nepřestává. Pohledem je upřený přímo na něj, na rtech mírný úsměv. Mastná pusa a omaštěné ruce připomínají lehce retardovaného… nebo alespoň mírně zfetovaného.

"Šlehnul sis snad něco, o čem nevím?" pozvedne obočí, usrkne dost hlasitě čaje. Sleduje, za jak dlouho to Danovi dojde. Ty dva korálky se na něj upřou ještě víc. Zakroutí s úsměvem hlavou, potom vyprskne. No, netrvalo to moc dlouho.

"Promiň, dlouho mi nikdo neudělal tak dobrou snídani, vychutnávám si to…" pokrčí omluvně rameny.

"Vychutnáváš si to celkem nechutně roztomilým způsobem," usměje se Adrián, podá přes stůl ubrousek. "Co máš vůbec dnes na programu? Já musím večer zajet k rodičům. Pro Fixe a potom domů, hodit věci do pračky a tak…"

"Jo, to chápu, to já taky… No já bych si potřeboval něco zařídit, ale je sobota, takže jedna věc musí vydržet až do pondělí a tu jednu bych mohl vyřídit ještě dneska…" odmlčí se, shlédne naučeně hodiny. "Přijdeš zase večer?" nevinný pohled.

"Rád bych, ale nevím, jestli to budu stíhat… víš… Fix je docela náročné štěně. Chci ho mít vycvičeného a musím zjistit, jaké škody se napáchaly během mé nepřítomnosti… Snad mi moc nezvlčel…" pousměje se. Přesedne si ze židle na Danielův klín, překvapený pohled nekomentuje. "Věř mi, že bych s tebou trávil všechen svůj čas, ale když jsme zpátky doma, tak mi zase nabíhají povinnosti co se Fixe a práce týče… služby budu mít od večera zase napsané na celý měsíc… budu alespoň tak nějak vědět, jak mám čas, takže se můžeme potom domluvit, jak bychom to udělali… co na to říkáš? A vlastně… jak to vůbec budeš mít ty teď? Po Tour? Budeš pokračovat v nějakém jiném závodu? Vuelta nebo tak?" zadívá se zvídavou otázkou v očích na Daniela, který vůbec nevypadá překvapeně. Jako by tu otázku čekal.

"To je vlastně ten problém, který potřebuju vyřešit v pondělí, víš?" pohladí Adriho po zádech, potom mu pokyne, ať vstane. Přejde do chodby, táhnouc ho za sebou.

"Hm, co tady budeme dělat?" pousměje se Adrián. Sleduje Danyho, jak z věšáku sundává svazek nějakých klíčů. Nejsou to ty s tím, jemu důvěrně známým, plyšáčkem.

"Vezmi si je… budu ti věřit, že je nedáš nějakým zlodějům, aby mě vykradli… můžeš přijít, kdy chceš," líbne ho jemně na ústa, ale stále přítomná sladká marmeláda a mastnota, Adriho zapatlají. Přitáhnou se vzájemně do objetí. Adrián si velmi nenápadně utře rty do Danovy kůže na rameni, aby ulpělou sladkost mohl následovně slíznout.

"Děkuju."