Den jako žádný jiný

Den jako žádný jiný

---

Nový školní rok…

Začínající semestr znamená jediné - studenti přijíždějí, stěhují se, vybalují a celkově přizpůsobují své pokoje stejnému vzhledu, v jakém je udržovali, když zde bydleli loni. Chaos začíná.

Drobná dívka ve svých oblíbených džínech, tričku s krátkým rukávem a Converskách, postává na rohu ulice, kde se vyskytuje jejich kolej. Auto jednoho jejího miláčka poznává téměř okamžitě, jak se objeví na druhé straně ulice. Ruce mávající jí z otevřených okýnek také nejdou přehlédnout. Veze i další členy party žijící na kolejích s nimi.

Radek ještě ani nezastaví a už se hrne z auta.

Stiskne ji v náruči, otočí kolem své osy, šťastné zavýsknutí. Polibek spojí jejich rty.

Uvítací rituál dvou velmi dobrých přátel.

…

"Radí, Alešek mi právě volal, už je na hlavní," mrkne na něj. Veselý výraz, který se objeví na jeho tváři, ji potěší. Nic se nezměnilo. Alespoň doufá. "Prej má těžký kufry, tak mu je máme pomoct přinést," mrkne i na ostatní členy party, kteří se nasáčkovali do jednoho z nejmenších pokojů tady, aby nepřišli o novinky, které se udály během volna.

Zatroubení klaksonu auta pod jejich okny znamená jediné - je tady!

Radek vystartuje první, ale ze dveří vybíhá poslední, protože ho ten dav zdržel. Moc lidí. Zavrčel by.

Známá postava - wow - vytáhnul se ze špagety? Šílenost. Kde je jeho křehký - starší - spolubydlící? Dokonce odhodil brýle? Brada mu poklesne stejně jako ostatním. Aleš roztáhne ruce, aby přivítal Radka, který se k tomu právě z šoku moc nemá. Možná, že právě to gesto ho probere z transu.

"Aleškůůůů," vykřikne najednou tak, že se lidi procházející kolem, pozastaví, "lásko moje, konečně," skočí mu kolem ramen. Žhavý polibek, který následuje, nečeká nikdo z nich. Nevěřícné pohledy kolemjdoucích dostanou do kolen nejen Ji, ale i ostatní, kteří ty dva znají. Kdyby ta energie, která kolem těch dvou panuje, byla vidět, Temelín by záviděl. Těsné spojení těl, jako dvou puclíků zapadajících přesně do sebe. Opírají svá čela o to druhé, vzájemné pohledy do očí. "Pojďme to vybalit do nejrychleji…" chytne ho Radek za ruku a chce odvést pryč, když si uvědomí, že se ještě Aleš nepřivítal s ostatními. Navíc s NÍ… s úsměvem ji přitáhne k nim.

"Ahoj…" skoro nesmělé, že ruší jejich dokonalé přivítání. Pohled trochu neveselý z té situace, kdy vypadá jako největší vtěrka, ale když si je Radek přitáhne k sobě blíž, do pevného objetí, je ubezpečena v tom, že je tu pořád pro ni místo. Dotyk dvojích rtů na čele.

…

Vybalování probíhá v tichosti. Každý má svoje… z chodby se pořád ozývá šum příchozích… Radek si stáhne tričko i kalhoty, aby je nahradil těmi pohodlnějšími, domácími. Aleš koutkem oka sleduje jeho počínání. Mužné tělo, které se před ním vystavuje jen v černých boxerkách s fialovým lemem, je následně přikryto volným tričkem a kraťasy.

"Zajdu se kouknout vedle, jestli nepotřebuje s něčím pomoct…" zamumlá, načež zmizí za spojovacími dveřmi.

Se smutným pohledem přistane na čerstvě povlečené posteli. "Radečku? Děje se něco?" zmatená otázka, úsměv mrzne na dosud veselých rtech. S jedním z jejích přátel není něco v pořádku, a to dost viditelně. Zdrchaný výraz ve tváři, sklopený pohled. To nebyl Radek. Posadí se vedle něj. Pohledem sjede ke dveřím, jsou bezpečně zavřené.

"On mě už nechce," rozvzlyká se do jejího ramene. Látka trička hltavě vsakuje všechny slzy, které vyklouznou z krásných očí.

"Jak si na to proboha přišel?" tohle se jí nějak nezdá…

"Byli jsme téměř vedle sebe a on… nic neudělal! Vždyť jsem se i svlíknul a on… nic!"

Dívka, kterou objímá, se zvonivě rozesměje.

"A nemyslíš, že je trochu rozpačitý z toho všeho? Ten humbuk okolo a tak… loni to tak nebylo… pochop to, že se mohl přes prázdniny i trochu změnit, ale nemyslím si, že by o tebe už nestál. To by přece nesvolil k tomu divadélku venku," pohladí ho chlácholivě po zádech. Pomalu cítí, jak se uklidňuje.

"Takže… to mám prostě nechat vyznít?"

"Zkus to tak, já myslím, že to bude v pohodě. Vždyť víš, že začátek roku je vždycky hektický a zmatený… dej tomu zase čas," setře prstem poslední slzu, která vyklouzne z oka.

"Můžu tu s tebou chvíli zůstat?"

"Jasně, posluž si, já musím ještě upořádat knížky a tak…" podotkne s úsměvem, když sleduje, jak se jí uvelebuje v peřinách a pomalu se mu zavírají víčka. Radek už slyší jen tiché cvaknutí rádia a následnou lyrickou hudbu se z něj linoucí.

Dívka se otočila za zvukem otevírajících se dveří. Radek spokojeně oddechoval na posteli.

"Nemohl jsem nepřeslechnout váš rozhovor…" zatváří se trochu provinile.

"Já vím… co se děje? Našel sis někoho? Protože pokud jo, měl bys mu to říct a ne mu ubližovat," zvídavý a zároveň rentgenující pohled ho donutí se oklepat.

"Ne - ne, vůbec. Nikdo není jen… do prdele, tohle bych měl asi říkat jemu," zajede si zmateně rukou do vlasů. Dvěma dlouhými kroky přejde k její posteli. Pod další váhou se matrace trochu prohne. Prsty vjede do rozcuchaných vlasů, úsměv rozzáří jeho tvář. Pomalu se skloní, aby vtiskl drobný polibek na spánek. Tiché pozorovatelky si nevšímá, když bude chtít, může se připojit.

Procitnutí Radečka ze spánku je trošku zmatené, když vidí černé povlečení a potom hned Aleše, který se k němu sklání.

"Ty jsi trdlo, viď?" natáhne se vedle něj.

Aura, která se kolem nich tvoří je téměř hmatatelná. Chápavý výraz, který se objeví ve tváři dívky, která stojí v rohu místnosti. Pravda.

Ticho protne potlačovaný vzlyk a klapnutí dveří. Tady už pro ni není místo.

*

Temnota večera se snáší nad městem. Jedna studentská kolej pomalu utichá. Ubytovaní se postupně zachumlávají do svých peřin.

Jen v pár pokojích se v tuto dobu ještě nespí. Jedním z nich je i pokoj umístěný na konci spojovací chodby.

Zamčené dveře oddělují dva pokoje.

"Asi jsme to právě posrali…"

"Co?"

"Ublížili jsme jí…"

"Sakra!" vyskočí dřív, než začne myslet, jejich hlavy se málem srazí. Vyběhne z pokoje, aby zacloumal klikou koupelny, ze které se ozývá šum sprchy. Rozčileně do nich bouchne pěstí. Dveře se rozletí, pohled na souložící dvojici ho na moment odzbrojí, než zase zavře. Na rtech šílený úsměv. Tady se nic nezměnilo.

Ale kde může být?

Vrátí se do společného pokoje, pokrčí rameny. Potom kývne na Aleše, jde se hledat.

A právě proto nyní přechází kolem těch zamčených dveří. Vědí, že už je zpátky, když ji nenašli. Oni dveře nechávali otevřené. Klíč zastrčený v zámku nedovoluje dobití pevnosti.

"Tohle mě už sere, jdu prostě pro náhradní klíče od jejího pokoje." Aleš vypadne dřív, než Radek stihne nějak zareagovat.

Cvaknutí v zámku a pootevření dveří u nich vyvolá oddychnutí. Ztemnělý pokoj osvícený jen zbytkovým světlem lampy, která stojí přes ulici. Spící postava na posteli zachumlaná do svých peřin, v rukách tiskne k hrudi druhý polštář, který si vozí. Jejich tiché kroky následují přes místnost. Je v pořádku.

Z každé strany se k ní přitulí, dlaně položí na bok. Odmítnutí není na místě. Spi, maličká…

Jenže její řasy se zatřepou, clona víček odhalí pronikavý pohled. "Kluci… nechte toho… nemusíte -" hlas se jí zadrhne v hrdle, "nemusíte to dělat. Já jsem to pochopila…"

"Nic nechápeš, my tě chceme mezi nás, rozumíš? Co bychom si bez tebe počali?"

...

Šustění sprchy, když kapičky dopadají na sklo oddělující místnost. Šum vody tekoucí přes sítko v kohoutku je jediným rušivým elementem, který se v místnosti nachází.

Nedostatek dotyků přes prázdniny dosáhl své meze a právě nyní si to dokazují až příliš divoce.

Zkušené tahy zubním kartáčkem v ústech a bedlivé oči sledující každý jejich pohyb. Uši, slyšící každý sten. Úsměvy se dotýkají nejen trojích rtů, ale i očí.

Možná že to nakonec nebude tak horké, jak se zdálo.

pokračování.... Rčení jako každé jiné