Květinový ctitel {1/2}
Za beta děkujeme Mik.
Květinový ctitel
{1}
Ten den bylo opravdu hezky, i když o sobě zima dávala vědět svými závany mrazivého chladu, pořád mělo ještě sluníčko se svými paprsky navrch. Alespoň do doby, dokud bylo vidět na horizontu a vesele si svítilo.
Možná se zrovna svými paprsky snažilo rozveselit muže, který tiše kráčel po chodníku nevšímaje si svého okolí. Bradu zabořenou do vysokého límce kabátu, aby protivný studený vánek neotravoval citlivou pokožku. Moc se mu to však nedařilo.
Ze zamyšlení ho probrala rána do jeho těla.
Nejdřív se těžce srazí hrudníky. Fyzikální zákony velí setkání hlav. BUM.
Brýle udělají směšné - KŘUP.
Sražený těžce dopadá k zemi. Brašna, kterou svíral v prstech, spadne vedle něj. Bodavá bolest těsně nad okem. Cosi lepkavého na obličeji.
Šokovaný beze slov sedí na zemi, pár okamžiků nemá tušení, kde je. Zvědaví lidé se začnou zajímat. Co tak vymóděný muž dělá na zemi?
Muž, který za to může, nyní rozpačitě stojí právě nad sraženým, koktavé omluvy z něj bezmyšlenkovitě lítají.
"Moc se omlouvám, já nechtěl… spěchal jsem a… najednou jste mi vlezl do cesty…" natáhne ruku, aby mu pomohl na nohy. Jeho zornice se rozšíří, když spatří drobnou ranku způsobenou prasknutím brýlí, ze které pomalu vytéká kapička krve. Zakleje. Začne tahat z kapsy balíček papírových kapesníků, aby mohl alespoň trochu napravit škody.
Muž před ním zareaguje až v momentě, kdy se dotkne jeho čela. "Opravdu jsem nechtěl…"
"To neumíte koukat na cestu? Ten chodník nepatří jen vám!" och, jak rád by zaostřil na toho před sebou, ale pohyb ruky na zlomených obroučkách ho ujistí v tom, že pokud se nedostane ve zdraví do práce, bude totálně slepý. Vidí tak jen barevnou šmouhu něčeho, co má být člověk, který zavinil jeho zlomené brýle a naražený zadek.
"Už jsem se vám omluvil! Nebylo to záměrné!" potom si uvědomí ty rysy, které mu jsou strašně povědomé. "Michale?!"
Muž před ním se zamračil, "Hlavně mi neříkej, že jsem se srazil zrovna s tebou - FILIPE!" taky mu to došlo. Ten hlas mu byl povědomý stejně, jako ten obrys. Zahlédne jen nějaké blýsknutí, jak se Filip před ním zazubí.
"Můžu nějak napravit škody na tvých brýlích?" provinile se ozve, když si prohlíží dvě části kovových obroučků přelomených na půl.
"Očividně sis zavařil na to, abys mi dělal bílou hůl. Já bez brýlí opravdu nic nevidím," ztrápený povzdech.
Filip si skousne rty. Tohle nechtěl. Jeho bývalý spolužák ze základky se tu objevil jak rána z čistého nebe a on opravdu neměl v plánu mu ublížit takovým způsobem. Prohrábne si rukou krátké vlasy.
"Asi mi nic jiného nezbude, když za to můžu já…"
Pomůže mu oprášit kalhoty a nastaví dlaň. "Tak pojď… uhm… kam vlastně?"
"Ke mně do práce, je to blíž než se trmácet celým městem domů."
"Oh, jo jasně… no a… kde pracuješ?"
"Na umělecký… zaveď mě tam, prosím tě. Pokud nenajdu nové brýle co nejdřív, nestihnu přednášku."
"Uf, ty a učitel? Opravdu jsme se nějak dlouho neviděli…" zamračí se. "Proč si nebyl ani na jednom srazu třídy?"
"Možná proto, že jste mě celou tu zpropadenou základku šikanovali a já nestál o pohled na vás?" ironie by se z jeho hlasu dala krájet.
Filip se zarazí. Má sakra pravdu, ale teď…
"Hele… to bylo kdysi…"
Slepý, ale vědoucí pohled se na něj upře. "Máš pravdu, bylo to kdysi, ale opravdu netuším, co bych si tam s vámi povídal. Mluvit o počasí? Díky, nemám to za potřebí. A už mě konečně vezmi do práce, já musím pracovat."
Je naštvaný, prolétne Filipovi hlavou. Není divu… asi by taky byl…
"Já ti ty brýle zaplatím…"
"Není třeba."
"Michale!"
"Co je?" vytrhne mu svou ruku, trochu se zakymácí, protože bez pořádného zaostření se i blbě udržuje rovnováha.
"Já nevím! Je to už patnáct let, copak je tak těžké na to zapomenout a přenést se přes to?" jenže činy, které se spolužáky dělali, se nedají jen tak zapomenout.
"Filipe, podívej se…. mně nejde o to, co bylo, ale vrazíš si do mě jak do boxovacího pytle, rozbiješ mi - ne zrovna levné brýle, a potom mě ještě prosíš o nějaké odpuštění? Nezlob se, ale na tohle momentálně nemám náladu… odveď mě prosím do práce, ať si můžu konečně vzít svoje náhradní brýle, abych aspoň viděl kam šlapu, a odejdi. Nebudu se tajit tím, že mi bez vás bylo líp. Konečně jsem mohl žít volně a ne ve stresu z toho, co se mi daný den ve škole stane."
Smutný povzdech, který se k němu dostane, ho trochu zarazí. Nechtěl ho nějak urazit. Opravdu ne, ale tohle jednání mu trochu vadí. Dotyk prstů na jeho dlani ho zarazí ještě víc. Pomalu je odváděn tam, kam chtěl. Otevření dveří budovy ho ujistí v tom, že jsou konečně na místě.
"Tady mě můžeš nechat, díky."
Jenže Filip se nemá k jeho puštění. Prsty jemně hladí jeho dlaň. "Omlouvám se," špitne zničeně, než ho pustí a zase zmizí z jeho života.
"Pane profesore! Co se vám stalo? A kdo byl ten muž, který vás tady nechal?" starší vrátný k němu přiběhne ze své kukaně, aby se ujistil, že je jejich učitel v pořádku.
"To nic… mohl byste mě odvést do kabinetu, prosím? Mám zničené brýle a potřebuju je vyměnit…"
"Ale jistě, hned to bude…"
*
Filip trochu naštvaně přejde silnici naprosto ignorujíc semafory. Nechtěl ho naštvat. Tak dlouho se neviděli a… byl sexy. Tak zatraceně sexy, jak jen chlap může být. A ten jeho pohled, který ho utvrzoval v tom, že sice nic nevidí, ale chce si uchovat svojí veškerou soudnost.
Jak mu měl vysvětlit, že svých činů začal litovat až na střední, když se od té doby neviděli? Poslední den, kdy ho viděl, byl rozlučkový večer, kde se tak nějak usmířili, ale potom už o sobě neslyšeli. Žádní velcí kamarádi se z nich nestali. Řeči, které se k němu donášely přes spolužáky a známé, mluvily za své. Michal byl veřejně přiznaný gay a nestyděl se za svoji orientaci. Jak ironická situace.
On sám to v sobě celou dobu dusil a tajil, až dokud ho nepřistihl otec s jeho přítelem v dost intimní chvíli u něj v pokoji. Naštěstí jeho rodiče nikdy neměli předsudky. Jeho matka nakonec přiznala, že si to o něm myslela už dlouho. Aby taky ne, když většinu svého času trávil s partou kluků… mnoho jiných tak tolerantní rodiče nemá…
Květinářství naproti v ulici upoutá jeho pozornost. Skousne rty. Má?
Růžové růže okouzlí jeho pohled. Dokonalé.
Snad má pořád stejné příjmení.
Zaplatí poslíčkovi větší dýško, aby je předal přímo obdarovanému.
*
Muž stojící za katedrou, s novými brýlemi, pozoruje své studenty. Přejíždí po nich pohledem, čeká nějakou zpětnou vazbu, která se dnes asi konat nebude. Dnes je opravdu divný den. Studenti otráveně okusují konce svých tužek a propisek a přemýšlejí, kolik ještě času zbývá, než hodinu odpíská… no co, nebude je tolik trápit. Zná je až moc dobře na to, aby věděl, že tahle třída si vypracuje zadané úkoly bez sebemenších problémů.
"Tak fajn, třído. Dneska to rozpustíme. Ještě během dne vám pošlu na váš mail zadání úloh, které si vypracujete a v pátek se na to koukneme… můžete jít."
Úleva, která se objeví na jejich obličejích, je celkem nakažlivá. Ještě než se však stihnou zvednout, ozve se zaklepání na dveře, do kterých bez pozvání vstoupí poslíček z donáškové služby.
"Pan Procházka?"
"Ano?" Michal zůstane udiveně koukat na růže, které má poslíček v ruce. Studenti zvědavě pozorují situaci, která se před nimi odehrává. Najednou nikam nespěchají.
"Mám tady pro vás jednu donášku, jen mi to tady podepište," nastaví mu elektronický diář, kam zmatený Michal umístí svůj podpis. Převezme pugét.
"Děkuji."
Zůstane vyjeveně zírat na růže. Prsty hledají v okvětí nějaký vzkaz, který by mu napověděl alespoň dárce. Nic.
Zmateně vyjde za poslíčkem ze třídy, ale zamíří na druhý konec budovy. Květiny a vyučovací pomůcky v ruce.
Komentáře
Okomentovat