Rčení jako každé jiné

Rčení jako každé jiné

---

Hřejivá dlaň na jeho boku byla opravdu příjemná. Spokojeně se ještě na chvíli, než zazvoní otravný budík, zachumlal do toho příjemného objetí. Spokojené chrupkání muže ležícího vedle něj, ho vtáhla ještě na moment do říše snů.

Naopak netaktní šťouchnutí, které obdržel, nebylo nic tak vzdáleně příjemného jako jemné dotyky. Zmateně rozlepí oči, aby se zadíval na rozmazanou dívčí postavu sklánějící se nad ně.

"Hoši, vstávejte, neměli jste dneska mít praxi?" otázka na rtech i v očích. Rozpustilé hvězdičky se dotknou koutků velkých kukadel orámovaných černou linkou. Aleš se s povzdechem obrátí na bok, aby vyhrabal zpod polštáře mobil, který měl zvonit už… před hodinou. "Kurva!"

Zakleje netaktně rovnou do ucha jeho ještě pospávajícího společníka. "Radku vstávej, jdeme pozdě, staniční nás sežere."

"Co? Koho staniční sežere? Dyť ona žere furt něco, je to dobytek… to už víme všichni…" zamumlá, když se otáčí na bok, ospalé oči by ještě klidně spaly. Mozkovou dráhou dorazí ta správná myšlenka na svoje místo. Prudce otevřené oči. Výskok z postele přes celou místnost, za který by se nemusel stydět ani dálkový skokan. "Jsme v prdeli."

"Dobře jsi to konstatoval, makej, musíme jít. Hodinu vydejchá ještě s kecama, dvě už nám nezapíše, to budem v čudu."

"Ok, Ok," začne se shánět po svém oblečení. Dívka pobaveně sleduje jejich poplašené chování, jak se snaží natlačit svá těla do rozházeného oblečení. Vytáhne mobil, dvě cvaknutí a ti dva jsou zvěčněni pro tento den.

"Nerada vám to říkám, skvěle se bavím, ale… došlo vám vůbec, že se taky někdy v roce mění čas?!" zabublá pobaveně, než se rozřehtá nahlas. Vidět jejich ustrašené pohledy z pomyšlení na rozzuřenou staniční, která dokáže i ze sebevědomějšího člověka udělat svým křikem krabičku od sirek… to rozhodně stojí za to!

A ještě v neděli! Kdo by se tak rád nezasmál?! Tou fotkou se budou bavit všichni. Ochranářsky schová mobil do kapsy u bundy.

Aleš s Radkem se na sebe nechápavě podívají. Trvá několik sekund, než se se zamrkáním dostanou právě načerpané informace do rozespalých mozků.

Oba se vrhnou po stále se smějící dívce.

Skončí na hromádce v rozestlaných postelích sražených k sobě. Dva páry rukou se se svými prsty rozběhnou po horké kůži, kterou přímými chvaty dostávají na světlo pokoje. Smích, který protne pokoj, není ani trochu spokojený.

Hysterické hýkání, které se ozývá, začíná probouzet i jiné členy koleje, protože ti tři jsou dnes extra hlasití.

Zabouchání na dveře vyvolá výbuch smíchu u všech tří.

Pokoj utichne.

Místností zní jen udýchané nádechy a výdechy, jak se snaží zklidnit tep a dech a především… rozvášněnou atmosféru. Ospalost je dávno pryč. Nahradilo ji šimravé vzrušení protínající i konečky prstů.

Těžko se teď budou vymlouvat na ranní erekce, když jsou polibky žhaveni na vysokou míru vzrušení…

*

"Lidi, dejte pokoj nebo nás vrátnej nepustí dovnitř!" v partě lidí to zabublá smíchy. Těžko by vysvětlovali tuto rozbouřenou veselou náladu, která byla stvořena nočním bavením se v baru U Jednorožce. Osmá hodina ranní tikala na hodinách jako odstrašující příklad pro všechny, kteří chtěli pochybovat o době, kterou ukazovaly hodiny druhého.

Zelenou vstupní kartu vystřídá modrá.

Co to?

"Hele… jak to, že ona má modrou a vy zelenou?" údiv ve tváři podnapilého Tomáše, který je z nepovolaných bojovníků, připravených dobýt kousek na spaní, nejstřízlivější.

"Neřeš… mám fixy ne?" zazubení se.

Dopitá lahev, kterou si někdo přinesl sebou, jen o centimetry mine auto, které stojí zaparkované kousek od nich. Hrdlo škrtne koš, do kterého se dotyčný chtěl trefit. Cinknutí a roztříštění skla do okolí.

"Ty blbe! Nedělej bordel, nejsi doma!"

"Sorry - škyt - doma taky nemůžu…" výbuch smíchu nad trapností odpovědi, ojíněným nepřijde vůbec trapný.

"Kdo musí, zadrží dech. Kdo potřebuje, nebude čurat na chodbě, ale do záchodu! Kdo má potřebu, nebude kecat, dokud nedám svolení! Je to všem jasný?"

"Kámo… nechci ti do toho kecat, ale… měl bys ty pravidla už změnit, už nejsou vtipný," ozve se podnapile zezadu. Zachrápání kolegy, kterého podpírá, tvoří zvukovou kulisu. Hotová komedie. Ještě k tomu přidat trochu zvracení a bude z toho tragédie.

"Fajn… tak… Aleši! Vytas…" nedořekne. Na chodníku se ozve skupinový burácivý smích doprovázený chrochtáním někoho, kdo neovládá ani svoje pohyby, natož projevy.

"Jděte do prdele! Úchylové! Můžete bejt rádi, že vás nenecháme chrápat tady…" přiloží zelenou kartu na čtečku, která do počítače za zdí uvede jeho jméno s příchodem. Poslední půjde Ona, protože nepila, aby dohlédla na to, že jsou všichni uvnitř.

Pohled upřený do země. Náraz do něčích zad. Hospodský zápach, který z dotyčného táhne, odhodlaně ignoruje. Beztak tak voní všichni.

"Kampak, mládeži?" oplzlý hlas vrátného, který má za chvíli střídat denní službu, je zarazí v půli kroku. Poslední dostane odstředivou silou, naštěstí to ustojí, aniž by skončila na studeném chodníku, bez dopadu dlaní do ještě teplého, mrazík rozehřívajícího, exkrementu, který nepozorný páníček dokonale přehlédl.

"Spinkááát," zahartusí kdosi a Radek i Ona, by dotyčného nejraději zabili. Jasně se řeklo: nemluvit!

Ozve se bolestivé Au, když někdo dotyčnému šlápne na nohu. Všichni zarytě mlčí, na rtech usměvavý škleb, jak nechtějí otevřít ústa, v očích opilost a poťouchlost.

"Z toho si nic nedělejte… vždyť víte, my trochu ujíždíme… dneska plánujeme menší grupáč," rozmáchne se Radek rozpačitě rukou kolem sebe, aby ukázal na skupinu asi deseti lidí. Pokud se tedy cestou někdo neztratil.

V přihlížející dívce zabublá smích. Stiskne pevně dlaň, která se bezděčně zatíná do džínů.

"Grupáč jo?" podezřívavý pohled. Jim oběma je jasné, že vrátný pochybuje, ale snad to dopadne dobře. Aleš v tichosti přidržuje jednoho z ožralů. Poočku však studuje Radkův výraz. "Tak mládeži, jelikož je vás moc, prosím, aby tasil kartu ten, kdo ji má. Kdo ne, jde na jednoho z nich. Jedna karta, jeden návštěvník," řekne rozhodně.

"Ale-" mávnutí rukou dívku v řeči zastaví.

"Chodí nám sem kontroly, přece sem nepustím deset cizích lidí?!" skoro až hysterie v hlase.

"Aleee, nebuďte labuť. Dyť nás znáte, všechno v dobrým, no ne?" andílkovský výraz.

"Mladíku! Tas kartu!" Radek si představí rytíře ve zbroji místo toho umaštěného starého, pupkatého páprdy. Vytasený lesklý meč. Vyprskne smíchy přímo do jeho obličeje. Strčí mu před nos zelenou kartu a posune ji dál, se smíchem vypadne z chodby.

…

"Aleši… uhni trochu se svým zadkem, strašně mě tlačí tvoje kyčel…" zamumlá Radek, protože si Aleš nevybral zrovna dvakrát nejpohodlnější polohu. Osoba se z něj odvalí, aby obtěžovala dívku ležící na druhé straně postele.

I ona se však odvalí z dosahu dotyčného, doslova ho přeleze, aby se ocitla na druhé Radkově straně. Chytí jeho rty do svých. Jemný úsměv, který je roztáhne, značí nečekanou spokojenost. Aleš se se zafuněním posadí vedle nich.

"Hej, ale… beze mne?" vykulené oči jak u dítěte, které právě pochopilo princip páření berušek.

Radek se pobaveně odtrhne od dívčích rtů. "Vytas kartu, kamaráde!"