Pod vodní hladinou {3}

Pod vodní hladinou {3}

---

Ostrá bolest hlavy a malátnost těla ho dostihnou na nemocničním lůžku.

První co mu probleskne hlavou je to, že špatně provedl dekompresi při výstupu. Obvaz na ruce ho však usvědčí v tom, co hlava na moment vytěsnila.

Pomalu stočí hlavu na druhou stranu místnosti, ve které leží. Nikdo tu není. A není to normální pokoj.

"Čekali jsme, kdy se probudíte, Kime. Jak vám je?" starší doktor s jeho kartou v ruce si ho zkoumavě prohlíží. Hledá jakékoliv známky, které by se mohly projevit.

"Zmateně…"

"To je normální, utrpěl jste kromě toho pokousání i silný šok. A ještě ta dekomprese… museli jsme vás umístit do hyperbarické komory, abychom zajistili, že budete v pořádku, teď už jsou výsledky vaší krve mnohem lepší," mrkne na něj. "A teď mi povězte, koho máme informovat o tom, že jste v nemocnici? Nejste místní, takže budeme volat domů?"

"Ne to… neděste zbytečně moje rodiče… nic mi vlastně není jen… jsem strašně unavený…"

"Dobře, ještě si zdřímněte, nyní vám to jedině prospěje," poplácá ho jemně po dlani. "až se proberete, pohovoříme si o tom."

…

Probere se až za dva dny.

Dezorientován prostředím si musí nechávat vysvětlovat základní úkony. Ale cítí se lépe. Už nikdy nebude stoupat rychle. Nikdy. To se radši nechá sežrat.

Těžko říct, která varianta je horší, jestli bolesti těla a otravné bublinky ve všech tkáních v těle nebo crčící tržná rána, když mu bude chybět končetina…

"Kime?" nejistý hlas, který je mu tolik známý a zároveň v ten moment tolik vzdálený. Rozevře své oči na znamení, že vnímá. V ústech má příliš sucho na to, aby cokoliv řekl.

Rik?

Co tu dělá? Jak se dozvěděl, že je v nemocnici? A proč se vůbec stará, když má ty svoje holky?!

Vlna hněvu, která se v něm vzedme, ho vyděsí. Neměl by se takhle cítit. Ani nechce, ale… duše si dělá, co chce, neposlouchá.

"Co si proboha dělal, ty blázne?" s jistotou se posadí na kraj postele, aby na svého kamaráda lépe viděl, ale Kim se zdá být myšlenkami trochu jinde.

"Běž prosím pryč…" nepoznává svůj chraplavý hlas. Mluvil opravdu on?

"Cože?"

"Běž pryč…" zachraptí znovu. Oči zavřou neprolitá stavidla vody, která by chtěla ven. Nebude brečet.

"Konečně jsme tě objevili a ty mě posíláš pryč?"

"Jo."

"Proč?"

Ale odpovědi se nedočká. Kim se pěkně pomalu stočí na bok na odvrácenou stranu. Bolí to. Tolik to bolí.

"Kime… co se děje? Proč jsi šel do toho akvária a nic jsi nám neřekl? Jsme přece tým! Báli jsme se o tebe. Celej den jsi byl pryč a ten tvůj vzkaz! Nacpal bych ti ho do krku osobně! To vůbec nebylo hezký! A pak tři další dny… Víš jak je těžký, najít cizince v tak velkým městě? Tak mě teď nevyháněj a radši mi řekni, co se k čertu děje?!"

Rozohněnost v Rikově hlase Kima vyděsí. Přecitlivělost, kterou vyvolávají tlumící léky, je otravná. V normální situaci by si udržel svou kamennou tvář a později by si pod peřinou lízal utržené rány. Zachumlá se víc do přikrývky. Zevnitř ji svírá zdravou rukou jako by se bál, že mu ji někdo vezme. Víčka pevně sevřená stejně jako rty. Tělo se otřese v potlačeném vzlyku, který si chtěl najít cestu ven.

"Běž…" zašeptá tak tiše, že kdyby se někdo na chodbě bavil, Rik ho neuslyší.

"Kime…" Rik svého unáhleného jednání lituje. Vždyť… to hloupé potápění se nemuselo vůbec zvrhnout, že? Mohl večer nerušeně přijít a zase sedět na pláži… sám. "Omlouvám se," nesměle se dotkne zhrzeného ramene. Měl o něj strach, to je tak těžko pochopitelné? Ucuknutí pod jeho dotykem přejde. "Co se děje? Povíš mi to? Proč si neřekl, kam jdeš?" zkusí to znovu, jemněji.

Kim si odfrkne. Nálady se mu střídají rychleji než počasí venku.

"Jak jsem asi mohl, když sis v klidu souložil na skoro veřejným místě a potom si byl tak sťatej, že mě budilo tvoje chrápání?!" ušklíbne se pro sebe.

Nevidí, jak Rik ztuhne, ale cítí to. To napětí, které se vytvoří, je téměř hmatatelné.

"Pokud k tomu nemáš co dodat, tak bys měl jít… opravdu se necítím na to, abych ti čelil…" povzdychne si unaveně. Sevření matrace pod dalším tělem se uvolní. Klapnutí dveří je jako hřebíček na hlavičku. Co se dá dělat… únava ho odnese do říše spánku.

…

Když se o pár hodin později probudí, je už za okny tma. Jakási vůně donutí jeho oči, aby se otevřely, aby mohl pohledem zapátrat po místnosti, co tak omamný pach vydává. Na nočním stolku stojí v průhledné váze tři exotické květiny, každá v jiné barvě, svázány jsou jednoduchou stuhou. Pod vázou se mačká maličká krabička s čokoládovými mořskými plody.

Ach Riku… ty si opravdu neuvědomuješ, co pro mě znamenáš a jak mě tímhle ubíjíš? Nevědomky do mě kopeš botou s kováním a tvoje rány dopadají hlouběji.

"Nezlob se na mě, nechtěl jsem…" ozve se smutně zpod okna, kde jak si Kim vzpomíná, bylo ratanové křeslo.

Stočí hlavu zpátky, za hlasem. Rik se choulí ve své vytahané mikině právě v tom křesílku a obezřetně ho sleduje.

"Riku…"

"Řekni mi co se děje a já ti dám pokoj. Slibuju."

"Nemyslím si, že je to dobrý nápad…"

"Proč? Zabil jsi snad někoho nebo co?"

Kim se uchechtne. "Ne, to ne. Nikoho jsem nezabil, tím si buď jistý."

"Dobře… tak co tedy?"

"Nechci abys to věděl…"

"Proč? Jsme přeci kámoši nebo už to neplatí? Už neplatí to naše: v dobré i zlém? Vždycky jsme si mohli promluvit o všem. Dokonce si za mě vytíral i zvratky, když mi bylo blbě… copak existuje něco, co by to mohlo zničit? O tom pochybuju… Kime… řekni mi to, prosím…" smutný pohled dostane Kima do kolen. Kdyby ovšem neležel…

"Miluju tě," špitne tiše do polštáře.

"Prosím?" zmatený výraz. Slyšel dobře, ale… nezdálo se mu to? Možná se jeho slova mohla zkreslit, když je tak zamumlal do polštáře.

"Nenuť mě, abych to opakoval."

"Kime?!" vydechne překvapeně. "J-jak dlouho? A vůbec… Jak?!"

"Už dlouho… A jak? Se ženskýma u tebe je to to samý… přitahuješ mě…"

"Ale- to není možný!"

"Proč by nemohlo?"

"Vždyť… já nejsem gay!"

"Díky, žes mi to připomenul. Teď to víš, takže můžeš jít, díky. Dveře jsou otevřený," kývne odhodlaně ke dveřím, ale uvnitř něj se to rve. Jeho duše mu nakopává prdel, mozek si chce dát dovolenou.

Již v krátké době mezi sebou jeho dveře od pokoje tiše klapnou. Schoulí se na posteli do klubíčka, peřinu přitáhne až k bradě. Už chce být doma… A to se na tuhle dovolenou tak těšil… proč prostě nemohlo být všechno stejné jako dosud? Proč si něco nevymyslel? Jenže léky působící na jeho mysl omamně ho dělají příliš spontánním… Tu noc už neusne. Pohled upřený z nezataženého okna ven.

-

Rik odchází naprosto šokován. Neschopen slova.

Jak je možné, že si toho nevšiml? A co se vůbec mezi nimi stalo?

Vždyť věděl, že Kim je gay a že si hledá přítele, který s ním vydrží. Že nechce jen známosti na jednu noc a on místo toho celou dobu… snažil se mu dohodit kde koho a on stál celou dobu o něj?

Pěstí bouchne do zdi vedle sebe.

Kdy se to vůbec změnilo? Vždyť se jejich chování vůbec nezměnilo. Nebo ano? Ale… Kim byl pořád ten samý usměváček. Když máte smutnou náladu, běžte za Kimem. Do háje! Celou tu dobu je všechny utěšoval, rozveseloval. Staral se o ně a on…

A jestli je to skutečně pravda….

A jestli je to tak silné…

Jak moc musel za tou maskou trpět? Umí si to vůbec představit? Zmateně dojde k domku, ve kterém se ubytovali. Ozývá se z něj hudba a smích. Najednou si uvědomí, že opravdu nechce být uvnitř.

Nohy no nesou na to samé místo, kde každou noc Kima přemlouval, aby se k nim konečně přidal.

Vyzuje si nohy z botasek, zaboří do jemného písku. Kolena si obejme rukama.

V hlavě mu běží, co svým zbabělým úprkem způsobil.

Byl tak šokovaný tím zjištěním, že nepřemýšlel nad tím, jak se cítí Kim. Vždyť… byli tak dobří přátelé…

Moment…

To jako že už teď nejsou? Blbost. Samozřejmě, že jsou pořád dobrými přáteli! Hned zítra za ním zajde a pokusí se nějak vyřešit tuhle situaci, i když to asi nijak řešit nejde, ale… snad bude stačit, že od něj nebude stranit, vždyť…

Promenádoval se před ním se všema těma holkama a on nic neřekl. Prostě se usmíval a ignoroval to. Nebo alespoň na venek.

Prohrábne si vlasy rukama.

Co teď?

Zmatený.

To je výraz pro to, jak se cítí. Nemá tušení, co má dělat, jak se má chovat, cokoliv… potřeboval by poradit, ale o takových důležitých věcech se bavil právě s Kimem a ten tady teď není…

*

"Kime? Mám pro vás dobrou zprávu," přikročí k němu hned ráno ještě před vizitou lékař. "Pokud chcete, můžete jít dnes ještě před obědem domů. Vaše krevní testy jsou naprosto v pořádku, všechny bublinky jsou snad z krve pryč a rány, které jste utržil, nejsou tak hluboké, abyste tu musel zůstávat déle než je nutné. Jo a…" sáhne do kapsy, aby vytáhl sterilní plastovou krabičku. "Je to sice trochu morbidnější, ale tady máte suvenýr, který vám ten žralok nechal v mase." Podá mu krabičku do zdravé ruky. A Kim zůstane zírat. Na dně si tak pohodově leží tři bílé žraločí zuby. Wow!

Hned jak bude v pohodě, nechá si do nich udělat díry a dá si jeden na krk. Takovej bonus nemá jen tak někdo.

"Pokud to je tedy možné, tak bych rád odešel. Už mě to tady trochu nebaví. Je tu moc klid…"

"Tomu rozumím, klid tu být musí, víte jaks e to říká: ticho léčí," usměje se na něj doktor. "Takže já vám vypíšu propouštěcí zprávu, kouknu se na stehy a budete moct jít. Mám kontaktovat někoho, aby pro vás přijel?"

"Není třeba, děkuji…"

…

Návrat do domku na pláži se ukáže jako jedna velká náruč přátelství. No dobrá… zase tak velká ne, ale všichni, se kterými sem přijel a ty s těmi, které tady poznal, mají zájem o jeho zdraví… jen Rika nikde nevidí.

"Pokud pátráš po Rikovi, tak ten se od včerejška neukázal… naposled myslím mířil za tebou…" ozve se těsně vedle něj přítelkyně jednoho z místních potápěčů, kteří se s nimi účastnili potápěčských akcí.

"Aha… no díky," usměje se, ale uvnitř je smutný.

Tohle má být konec?