Pod vodní hladinou {5}

Víte... vím, že se opakuju, ale tohle je pro mě opravdu těžké období pro psaní...

Kapitola věnována všem, kteří ji čtou a ještě více těm, kteří zanechají jakýkoliv komentář. Děkuji Vám.

Pod vodní hladinou {5}

---

Očekávaná rána nepřišla. Místo toho se jeho pobledlé tváře dotkly teplé prsty Rikovy dlaně.

"Vypadáš hrozně," žertovné, tiché podotknutí, které vybarvovalo skutečnost. Rozpačitý úsměv, když si uvědomí, co dělá, ale prsty z Kimovy tváře nesundá. Jsou stejně vysocí, to je výhoda. Jemně ho vezme za bradu. Zavřené oči se pod mírným tlakem na bradu automaticky otevřou. Tmavá modř smutných očí. Zalapání po dechu, když na krku spatří černou koženou šňůrku, která vede do výstřihu tílka. Mírná vyboulenina tvoří až bolestně známý tvar. Nosí ten zub na krku? Kim překvapeně zvedne pohled až do výše Rikových očí.

Jeden pohled bolestně vystrašený, druhý laskavě uklidňující.

"Ehm… nechceš jít radši do obýváku?" nesmělé.

"Rád," usměvavé.

Kim se vytratí do kuchyně se záminkou něčeho k pití, věří, že Rik u něj ještě do obýváku trefí. Boky se opře o linku, čelem o chladnou skříňku ukrývající nádobí.

Co se to tady vlastně děje?

O co se Rik pokouší?

A hlavně… proč?

Zrádné slzy si najdou cestu ven i přes sebezapření.

"Kime?"

Proč proklatě nasazuje tak starostlivý hlas?

Ještě aby si začal myslet, že může čekat něco víc…

Rukou tvrdě setře zbloudilé vlhko z tváří, aby mu mohl čelit pohledem. "Dáš si čaj?"

"Pokud máš ledový, rád," záchvěv úsměvu na dokonalých rtech, po kterých musí toužit každá dívka. Jejich dokonalý tvar, zaoblení u "srdíčka" a tolik plné, lákající. Až pak mu do mozku dojde ta informace, že nabízí horký čaj, když venku je pořád ještě přes třicet stupňů. Letos se léto opravdu vyřádilo.

Roboticky nalije do sklenic vychlazený čaj, který ukryl do spárů lednice. "Proč si tady? Když opomineme ty věci… mohl jsi je klidně nechat ležet před dveřmi a odejít. Určitě bych o ně potom zakopl…" zeptá se s dodatkem odhodlaně. Je čas vyjednávat.

"Chtěl jsem tě vidět?"

"Riku… podívej, takový jednání není pro mě. Chození kolem horký kaše mi leze krkem… buď to, co ses dozvěděl, naprosto ignoruj nebo mi nedávej naděje, prosím," upře na něj své oči. "Měl jsem opravdu náročný poslední tři dny a jsem rád, že to tak nějak přešlo…"

Bezelstný pohled. "A co když ti ty naděje dávat chci?"

"Riku…" povzdech.

"Kime, podívej… já sám vlastně nevím, co chci. Každopádně ti nechci říct ani to, že by to nebylo možné."

Kimovo zalapání po dechu je naprosto nepřeslechnutelné. Zadívá se mu do očí, aby ho ubezpečil v tom, že mluví pravdu. Že to nemyslí v žertu

"Přemýšlel jsem o tom opravdu hodně a došel jsem k tomuhle závěru… jen… měl bych pár takových malých podmínek…"

Otazníky v modrých očích.

"Nechci ti tady hned něco odkývat a jakože spolu chodíme… já vím, že to bude znít divně, ale já s klukama nikdy neradil a… chtěl bych si nejdřív oťukat, jaký to je. Neznamená to, že bych tě využíval k tomu, abych si to vyzkoušel a pak se v baru vrhnul na prvního gaye, kterýho potkám… jen bych chtěl zjistit, jakej by náš vztah byl… Nechci o tebe přijít ani jako o kamaráda. To ti říkám narovinu. Pokud o to nestojíš, o tu zkoušku, pochopím to, zapomeneme na to a pokusíme se jít dál. Nebo můžeme zkusit tuhle variantu a buď to vyjde a překročíme hranice nebo to neklapne…"

"Uvědomuješ si vůbec, co mi tady nabízíš? Riku, já nechci být jen nějaká zkouška."

"Já vím, jen… nemůžeme předstírat, že se nic z tohohle nestalo? Že jsme prostě jen dva obyčejní kluci, co kolem sebe tokají," rozpačitý úsměv a prohrábnutí vlasů Kima dorazí. Možná by ho ta dokonalost, kterou Rik předvádí i při tak triviálním pohybu, dostala do kolen.

"Fajn… já… nic ti nezaručuju. Ani sebe." Příkrá odpověď se vůbec neshoduje s chaosem, který se děje uvnitř jeho hlavy. Mozek si hraje na bulimičku.

*

Rozpačitý večer u Jamese Bonda. Oba sedí na pohovce jako za starých časů, ale ani jeden z nich nedokáže sledovat děj filmu bez větších problémů. Rik co chvíli zajíždí pohledem ke Kimovi, který vypadá, že každou chvílí usne, a ať už film dopadne jakkoliv, bude to bez jeho pozornosti.

A opravdu. O chvíli později už jsou oči zavřené, brada mírně pokleslá na prsa. Hlava je příjemně opřená o podhlavník pohovky.

Přesně ten moment, kdy ho může beztrestně a bez zábran sledovat.

Jen aby nevykoukal všechno.

Nemožné.

Všímá si detailů unaveného obličeje.

Lehce nakrabacené obočí, pootevřené rty…

Neuvědomuje si, že je až příliš blízko. Zadrží dech, když se tělo kousíček od něj zavrtí. Kim se přitáhne ke zdroji lidského tepla. Čelo si skoro opírá o jeho rameno, dlaň se přitulí k pevnému stehnu. Až když se přestane hýbat, dovolí pohyb sobě. Pomalu, aby ho neprobudil, i když už se tolikrát setkal s tím, že čím víc se snažil druhého neprobudit, tím rychleji ho vzbudil, se uvolní. Zapře se pohodlněji do pohovky. Paží přimkne Kimova ramena ke svému hrudníku.

Prsty začnou automaticky hladit rameno, na kterém má položenou paži. Zavře oči…

…probere se až v momentě, kdy Kim začne měnit polohu. Z pokřiveného sedu se přesouvá do lehu. Hlavu si položí do klína v domnění, že je to pohodlný polštář.

Jenže Rikova záda začínají mírně protestovat proti pokřivené poloze, na kterou nejsou zvyklá. Jak to však udělat, aby ho neprobudil a zároveň ho mohl přenést do ložnice? Těžko.

Vykroutí se šikovně z uvěznění, pod hlavu místo svého stehna vsune polštář.

Strach z toho, že by ho opravdu vzbudil, svým vzetím do náruče, ho donutí dojít pro deku do pokoje, kde ukořistí ještě jednu pro sebe. Lehce ji přehodí přes spící tělo. Sám sebe uloží na zem vedle pohovky. Hlavu si opře o opěradlo, kousek od Kimovy hlavy. V ruce třímá ovladač, kterým přepíná kanály televize, jak se snaží najít něco normálního na koukání, než se zastaví na nějakém historickém dokumentu. O přírodě by byl sice hezčí, ale tohle se taky dá.

…

"Riku?" někdo s ním trochu nešetrně zatřese. Milý hlas, který se ozve těsně vedle jeho ucha.

Zmateně otevře oči. Televize běží skoro bez zvuku, vedle něj rozcuchaná a hlavně rozespalá hlava Kima. Naklání se k němu z gauče, nohy už na půl spuštěné na zem. "Pojď do postele… velká je dost…" Kim ho vytáhne do stoje dřív, než stihne cokoliv namítat. Když usedá na měkkou matraci široké postele, uvědomí si, že by si mohl sundat alespoň džíny. Svlečený do trenek a zůstávaje v tílku, ulehne vedle již uvelebeného Kima. Zachumlaný do peřiny působí celkem zranitelně. Musí se usmát, hotový medvídek. Zářivé oči na něj bystře koukají ze šera místnosti.

Ruka činí rychleji než mozek. Zvedne se, aby pohladila tu najednou dětskou tvář. Konečky prstů se dotknou pokožky, ale ihned se v uvědomění zase stáhnou. Paže zajede pod chundelatou deku, kterou se přikryl i na zemi.

Co to dělá?

Naštěstí nemusí vymýšlet omluvu, neusne nejen on, ale i Kim, sotva zavřou oči.

Únava z předešlých probdělých nocí je dostihne ve stejnou chvíli.

**

Otevření očí.

Dvě zamrkání.

Kde to..?

Zornice se rozšíří v uvědomění.

Zavrtění těla v jeho náruči bylo tím budícím elementem…. Moment!

V náruči?!

U mě?!

Kim?!

Jak-?

Spánkem rozehřáté tělo se tiskne k nahé kůži jeho paží o horkosti procházející jeho hrudníkem nemluvě. Zadeček je natlačený do klína. Zapadají do sebe skoro automaticky jako dva puzzle, které hledáte dost dlouho na to, abyste přibližnou podobu křivek chybějícího článku, znali z paměti. Asi se k sobě v noci takhle přitiskli, ale vždyť usínali každý v naprosto odlišné poloze… jak se tedy dostali do takovéhle aniž by se probudili?

Pohled směřující do kštice rozcuchaných vlasů. Prudce se nadechne, když mu dojde ještě jedna záležitost dějící se v jeho klíně. Typická mužská ranní erekce ho v jeho věku ještě nepřešla. A teplo, které vydávají Kimovy půlky a vůbec celé tělo, jsou jakýmsi narušitelem vyvinuté obrany proti samovolnému vzrušení.

Vzpamatuje se. Užíval by si tělesného teplíčka dál, ale nemůže. Tohle by nebylo dobré pro vývoj čehosi, co by třeba mohl být vztah? Pomalu se odsune, vymotá z propletení. Zakryje mezeru svou dekou, aby Kima neprobudil chlad, i když... to zase není tolik znát, když se venku dělá zase teplo…

Zapluje do koupelny. Věří tomu, že Kimovi to vadit nebude, vždyť tu byl skoro jako doma, už když se sem Kim stěhoval… byl tu skoro pořád, když netrávil čas s některou ze svých dívek. Ze skříňky si vyhrabe jeden z ručníků. Voda je naštelovaná celkem okamžitě, je zvyklý i na studenou. Moře není teplé na povel, jako když doma otočí kohoutkem…

"Riku?"

Prudce sebou trhne leknutím. Otevře oči, za závěsem spatří majitele bytu. "Jo?"

"Nic… v pohodě… promiň… jen jsem se chtěl ujistit, že jsi tady ty."

Dveře koupelny klapnou. Pomalu zastaví sprchu. Hmátne po ručníku, aby si ho omotal kolem boků.

A kdo jiný by tady měl být, když ne já?