Pod vodní hladinou {6}

Tahle povídečka bude opravdu krátká... Pokud se nerozhodnu ho poslat třeba na další potápění se žraloky *angel* ale ne... opakovanej vtip není vtipem :D

Věnováno všem komentujícím

Pod vodní hladinou {6}

---

Mohlo by se to zdát jako nesmyslné, ale… Kim seděl u stolu se svými přáteli v jednom místním podniku, každý měl před sebou nějakou sklenici s různobarevným nápojem a… těsně vedle něj, v úhlu pohovky, seděl Rik. Pohodlně opřený, s nohama poskládanýma pod sebe. Vše se zdálo být v naprosté pohodě. A očividně i bylo.

Pohodový rozhovor, který se přes dřevěný stůl vedl, uvolňoval atmosféru. Nutil zapomínat na špatné věci.

Kim upíjel svůj drink zatímco poočku pozoroval všechno kolem. Horká dlaň si našla tu jeho, o kterou se celou dobu opíral. Podívá se na ně. Líbí se mu to spojení…

*

"Dám si snídani a půjdu, musím se ještě zastavit doma… Máti byla nadšená, když jsem jí řekl, že se vracím dřív," zašklebí se Rik, zatímco si ručníkem vytírá vodu z vlasů. Oblečený do včerejšího oblečení vypadá trochu pomačkaně, ale koho to zajímá… "Jo a… mám ti vzkázat, že zítra večer se máš zastavit U medvěda. Dáme hodnotící sešlost," mrkne na něj.

"Zase U medvěda?" nakrčí obočí.

"Jo, to víš… se jim tam po minulý akci zalíbilo," zazubení a zmizení v koupelně.

Kim zakroutí hlavou. Jako by se včera vlastně nic nestalo. Jako by se nastalo nic za celou dobu.

Ale asi je to dobře. Budou dělat, že nikdo nic neví a přitom všichni vědí všechno. Uvidí, jak se to bude vyvíjet, protože je to zvláštní. Vědět a nemoct udělat vlastně nic.

…

Druhý den ho zastihne nevyspalého. Včerejší společný spánek s Rikem vedle sebe byl lékem na jeho depresi. Teď je zpátky, protože byl v noci sám.

Ještě v pyžamu (trenýrkách s modrými medvídky) by seběhnul ke schránce, aby ji vybral, ale to by mu v cestě nemohla bránit krabice ležící na jeho rohožce. Zmateně s ní zatřese vedle ucha. Těžký dopad čehosi, co se ukrývá vevnitř a jakési vypísknutí. Víko rozdělá pěkně rychle. Co to-?

Pomuchlané sněhobílé kotě, které na něj zvědavě vykoukne. Posadí se na zadek. Kotě?

Pro něj?

Od koho?

Otázka je zodpovězena ihned. Rozžvýkaná kartička ležící na dně krabice, kterou se snažilo kotě sežrat, zaujme jeho pohled.

Abys nebyl sám, když nemůžu být s tebou.

Zazírá.

Pokoušejí se o něj mdloby. Odkrvení tváří cítí příliš jasně. Riku?!

Kotě naproti němu zamňouká, pacičky má zapřené o hnědou krabici snažíc se dostat ven, ale je to příliš vysoko pro nemotorné zvířátko. Hluk za vedlejšími dveřmi ho probere. Rychle chňapne po krabici, kotě se svalí zpátky na dno, dveře se zabouchnou. Sousedka jedna zvědavá. Zavrčí si pro sebe.

Co s ním?

Měl by si nechat kočku?

A je schopný se o něj vůbec postarat? Otázky letí hlavou.

Prsty sevřou rozmělněnou kartičku mezi prsty.

Jmenuje se Snížek.

"Aha… takže jsi kocour?" zamňoukání mu vyloudí na rtech úsměv. Dlaň automaticky podebere chundeláčka pod bříškem, přitáhne k sobě. Vlhký čumáček se skoro dotýká jeho nosu. Hluboké modré oči. Skoro jako má on sám. Drsný jazýček zkoumavě olízne ten podivný nos proti jeho.

"Chtěl bys nového páníčka?" zamňoukání je odpovědí.

Podmanivá kočičí povaha ho má v kapse skoro hned.

*

Kousek od jeho ucha se ozve tlumený hlas, který ho probere ze vzpomínek: "Takže se ti můj dárek líbí?" Kimovi se vybaví v hlavě představa bílého kocourka, jak cupuje jeho potah na pohovce, strhává záclony a rozkousává jeho ponožky. Přikývne s úsměvem.

Skvělý společník na spaní. Jen se chvíli bál, aby ho nezalehnul. Nestalo se tak. Kotě se uvelebilo mezi polštáři, které oddělovaly postel na polovinu. Dvě mrknutí a s předením se odebralo do spánku.

"Dárek?" ozve se z druhé strany stolu. "Kim dostal dárek a my o tom nevíme? Co to bylo?" zvědavost. Všechny oči se upřou na ně dva.

"Je to… kotě," tajuplný úsměv.

"Kotě? Od tebe Riku? To bych tipoval, že to spíš koupíš svojí holce," všeobecný smích. Nikdo si neuvědomuje, jak blízko jsou pravdě. Podívají se s Rikem na sebe. Jen oni dva ví. Dlaň přikrývající tu jeho nemůže nikdo vidět. Neucukne.

Tohle dvoření a dobývání jeho osoby je celkem fajn. Otázkou zůstává, zda je to myšleno upřímně.

Pochybnost.

Ta ho teď doprovází dost těsně. Chce tomu věřit, ale nejde to. Nejde se natolik odpoutat od myšlenky na to, že by to nemuselo být myšleno vážně. To ho deptá. Díky za to, že si za ty roky vymakal svojí mimiku tak, že na sobě nedá nic znát.

Rik z něj však tu ostražitost cítí, raději to však nahlas neřekne.

"Každý přece potřebuje někoho na mazlení, ne?" spiklenecký úsměv. Dlaň zmizí, když se Rik pohodlně natáhne pro pití.

"Jo, to je fakt, ale… kotě?"

"Žraloka mu kupovat nebudu," sjede svým pohledem na pobaveného Kima. Energie mezi nimi by se mohla využívat podobně jako ze solárních panelů. Kim vůbec nechápe, co se to tady děje. Co se děje s ním, co se děje mezi nimi. Malátnost, která projde jeho tělem, je mu známá. V posledních dnech ho sužovala docela často. Jenže teď je svou intenzitou více než silná.

"Kime? Jsi v pohodě?" Rik není jediný, který si všiml Kimovo náhlého zblednutí. Bílý tak, že by mu leckterá stěna mohla závidět. Chytí ho za ruku, tentokrát bez jakékoliv známky dobývání nebo sbližování. Upřou se na něj dvě zakalené modré oči, než se zavřou a celé Kimovo tělo se sveze do jedné strany. "Kime!"

…

Probere ho něco studeného, vlhkého, co steče po jeho tváři a o chvíli později se to usídlí na čele. Zmateně otevře oči. Co se to stalo?

První co spatří, jsou vyděšené Rikovy oči, za ním se k němu sklání další lidé. Až teď si uvědomí, že má nohy zdvižené do vzduchu a leží na zemi. "Co se-?"

"Omdlel jsi…" povzdychnutí. "Záchranka už jede."

"Co? Záchranka? Proč?" nesmyslné otázky. Tedy... jsou od věci, neuvědomuje si však, že omdlel.

"Nechtěl ses probrat, zavolali jsme je… radši… po tom tvém úrazu… nechtěli jsme nic riskovat, nezlob se…"

Zmatené přikývnutí, do podniku vstoupí muži v záchranářském. Zaujme ho potetovaný muž, nemůže být o moc starší než já, který nese nosítka. Zaujat tou osobou, nevšimne si doktora, který si vedle něho kleká. Až když ho vezme za bradu a s pohledem upřeným na něj, se začne vyptávat. Div, že ho nezajímá velikost jeho spodního prádla…

Rik pořád ještě vyděšeně sleduje, jak Kim sedí na zemi a kolem něj se ochomýtají záchranáři. Návštěvníci baru zvědavě sledují to dění i přes to, že se je od toho majitel snaží odradit. Spousta otázek, na které Kim odpovídá. Kontrola reakce zorniček na světlo, sledování prstu a další základní vyšetření, aby vyloučili… co vlastně? Proč Kim zkolaboval? Vždyť byl v pohodě nebo ne? Natáčí EKG, na omdlení?

"Vezmeme si vás sebou na podrobnější vyšetření." Dolehne k jeho uším. Zbystří sluchy, "Pokud jste v nedávné době prodělal špatnou dekompresi, mohlo by tohle omdlení znamenat ještě nějaký ten zbytek uhličitanů v krvi a to musíme vyšetřit… Dokážete vstát?" uchopí Kima v podpaždí, aby mu pomohl vstát, Rik rychle přispěchá na pomoc, když se vzpamatuje. Kimovy oči se na něj upřou. Tolik bolavé, ublížené. Smířlivě ho pohladí po ruce, což neujde dvěma záchranářům, kteří právě bedlivě sledují reakce postiženého. Významně se na sebe podívají, tohle cítí už na dálku.

Uložen do sanitky se sebou nechá manipulovat. Někdo mu vtiskne do ruky mikinu a doklady, které by jinak nechal v baru. Ještě než se dveře sanitky zavřou, stihne vyslat jeden prosebný pohled někam, kde tuší Rika. V leže se to blbě odhaduje.

…

Lehce zaklepe na bílé dveře, pomalu je pootevře, v pokoji je tma. Kim je uložen až na poslední posteli u okna. Hlava se k němu natočí, bělma očí se ve světle z chodby zalesknou.

"Proč nespíš?" tichá otázka, odpovědí odfrknutí. Zavře dveře, přejde setmělý pokoj. Zatažené závěsy ještě víc ztemňují pokoj, nedovolují světlu z lamp proniknout skrz.

Ruka, kterou chce sevřít, zmizí pod pokrývkou.

"Byl jsem u tebe doma, Snížek se po tobě sháněl," usadí se na kraj postele kde tuší, že není žádná ze čtyř Kimových končetin.

"Díky… nevím, co by dělal, zatím si na sebe zvykáme…"

"Jak ti je?"

Pokrčen rameny. "V pohodě. Něco mi dali a ráno mě prý pustí. Testy jsou dobrý. Asi to bylo jen z únavy."

"Z únavy? Vždyť jsi nic nedělal nebo ano?"

Kim zakroutí hlavou: "Jde o posledních pár dnů zpátky… Asi bys měl jít…"

Rik si ho prohlédne. Je fakt, že v té tmě toho moc nevidí, ale oči už si zvykly a přizpůsobily se. Kim se dívá směrem jeho kolena.

"Kime… omlouvám se…"

"Přestaň se už omlouvat! Děláš to poslední dny nějak často."

"To proto, že mě to mrzí-"

"Mrzí tě co?"

"Tohle všechno… to, co se děje hlavně. Vidím, jak se trápíš a snažíš se to ukrýt za masku netečnosti."

"Myslíš si, že několik let se dá smazat pouhým dnem? To není tak snadné! Ne když mi pořád dáváš naděje! Chytáš mne za ruce, usmíváš se a-"

"Ššš…" Rikovy rty se přiblíží na nebezpečnou vzdálenost. Pár milimetrů od nich se zastaví, spojí jejich pohledy… stačí se pohnout…

Výboj elektřiny, který mezi nimi proběhne… první setkání jejich rtů je ostýchavé, ale náhle dravé, jako by to chtěly ty rty udělat už dávno.

A taky že chtěly…

Tiché zašeptání po jeho zalapání po dechu. "Nerozčiluj se," prsty zapletené do vlasů, čelo opřené o to jeho, laskavý pohled. Je toho na něj nějak moc. Na rtech cítí sladkou příchuť těch Rikových. Nelíbal se tak dlouho a tohle je… tak nakažlivé… lákající…

Jeho vlastní ruka zajede do Rikových vlasů, přitáhne si ho k sobě, tedy alespoň jeho rty. Chce je cítit znovu… víc…