10. Kapitola

Takové nic neříkající pokračování... Něco se děje a něco se dít bude... Víte, jak se to říká o těch božích mlýnech...

10. Kapitola

---

Plni elánu a nadšení, v Petrově případě spíš překvapení z takového vroucného přijetí jako pracovní síla, Valérie s krabicemi v náručí, oba mládenci potom s kýbly Primalexu a bedýnkou mezi sebou s tónovacími barvami. A že jich nebylo málo. Nejvíc ho tedy překvapila lahvička černé barvy, kterou si Valérie automaticky vzala z regálu. Následovala červená, fialová a modrá, pro Adama.

"Pořád nechápu, proč musím mít ložnici ve fialových odstínech, když ty budeš mít jednu zeď černou?" hudroval si pod fousy Adam.

"Nemrmlej, fialová v ložnici prý zvyšuje sexuální vzrušení a navíc… uklidňuje!" konstatuje Valérie naprosto klidně s přehledem, jako by si tu odpověď plánovala několik dní dopředu. Petr nechtíc vyprskne smíchy, za což je odměněn dvěma pohledy. Jedním hrozivým a druhým spikleneckým.

"Tak to potom nechápu, proč tam máš ty černou, když je moc temná a mohla by u tebe vyvolat agresivitu…" zamručí.

"Náhodou, s červenými a bílými doplňky dělá vášeň," mrkne na něj.

"Jsem rád, že už s tebou nebudu." Rýpne si.

"Sprosťáku!"

Petr se mlčky baví nad jejich výměnou. Vzájemné pošťuchování je zábavné, alespoň pro něj, jako pro pozorovatele, protože-

"A ty se taky nesměj! Jste jeden jako druhej!" napomene ho Valérie pedantsky.

Naznačí pusu na zip. Zavřeno.

"Už tam budem?" otočí se na Adama po chvíli chůze Valérie. Její neutrální pohled vyvolává trochu deprese, ale pokud jste s ní dlouho, zvykne se na něj.

"Jsme tady," kývne Adam hlavou k třípatrovému paneláčku. Valériin překvapený výraz si zarámuje hluboko do mysli, do kolonky - nezapomenout.

"To vážně?" Petr obdivně přejde pohledem zrenovovanou stavbu. Z venku vypadá moc hezky, ale jak to bude uvnitř?

Překvapením spadne brada nejen jemu, ale i Valérii, která se nevěřícně dívá na vstupní chodbičku, do které je Adam pustil po chvilce hledání klíčů. Ona chodbička totiž není nijak malá a na konci je velké okno, které sem propouští denní světlo. Dvoje dveře po stranách jsou ujištěním, že Adam ani na chvíli nekecal.

"Tak pojďte, Val, kterou stranu chceš?"

"Levou, určitě levou," zazubí se po překonání prvotního šoku.

"Dobře, myslel jsem si to. Tak se pojďme podívat. Oni jsou ty byty řešené stejně, jen zrcadlově." Otevře dveře vedoucí do levého bytu, aby odhalil obrovský prostor.

"Wow! Takhle velký nebyl dohromady ani tvůj byt… A ta kuchyň, páááni." Valérie neví kam se koukat dřív, proto otáčí hlavou ze strany na stranu, aby pochytila co nejvíc vjemů najednou. Jediná kuchyň je zařízená od předchozího majitele, s tím Adam souhlasil. Kdyby museli kupovat veškeré vybavení, tak by se stěhovali ještě minimálně o měsíc později. Navíc se rohový kuchyňský kout a barový stůl, který odděloval kuchyň od obýváku, sem skvěle hodil. "Tohle je opravdu naše?" zazní jí nevěřícně z úst.

"Jistě, přece bych tě sem netahal jen proto, abych tě na něco navnadil a pak tě odtáhl do činžáku v deseti patrovým paneláku…"

"Super!" rychlými kroky přejde do pootevřených dveří, i tam není žádný nábytek, což vůbec nevadí. Krásně to vypíná prostor, který byt poskytuje. Další dveře vedoucí z ložnice jsou do koupelny, jak si Val všimne, mají ještě jedny, které jsou průchozí do obýváku. Zřejmě, když se hostí návštěva, aby se nemuselo chodit přes ložnici, nebo aby nemuseli obyvatelé tohoto bytu z ložnice přecházet půl bytu na toaletu, či pro rychlou sprchu. "To je skvělý…" hlesne šťastně. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by v tomhle městě našla něco takového. Takže to ani nehledali… Ještě, že se Adam takový a… ukecal to na skvělou cenu.

"Takže… Pustíme se do toho?" rozloží Adam během svých slov krabici, kterou nesla Valérie s nezbytnými pomůckami pro malování. "Začneme ložnicí, takže si rozmysli, kde chceš mít postel, abychom tam udělali tu černou zeď…"

…

"Byla pěkná blbost, začínat černou. Podívej se na to…" strčí mu před obličej své začernalé ruce. Černá dělá opravdu jméno svému odstínu, protože na zdi je krásná již po dvou natřeních. Zbytek nechají bílý, jak to zde bylo.

Odstrčí si od obličeje ruce vypadající jak hnáty nějaké staré čarodějnice z hororu. "Padej se umejt, dokud to jde… a kde je vůbec Petr?" ohlédne se.

"Tady jsem," vystoupí jmenovaný zpoza dveří s již čistým štětcem, kterým maloval rohy.

"Okej, můžeš vzít prosímtě do koupelny i tyhle? Přijdu ti pomoct, jen co se přesvědčím, že tady náš malíř, zůstane živ a zdráv." Zamumlá ironicky. Odměnou mu je připlácnutí černé dlaně na pracovní triko přesně mezi lopatky. "Heeej!"

"No co co co," svatouškovský pohled a zmizení z pokoje.

"No vidíš, už máš Valériiny otisky. Teď jí vždycky najdeš."

"Výborně, tím jsi mi připomněl, že až se ztratí, mám to tričko spálit," zazubí se.

"Já to slyšela!"

"Nemáš poslouchat cizí rozhovory!" zavolá zpátky Adam vesele. Petr se úspěšně směje nahlas.

…

"Ta růžová vypadá pěkně úchylně… docela gaysky…" podotkne Valérie, když odstoupí od velké zdi, kterou se jim právě podařilo natřít.

"Akorát to vystihuje tvojí povahu…"

Růžová dlaň se obtiskne vedle černé.

….

Adam musel nakonec uznat, že tmavě fialová, na kterou to nakonec ukecal, že se nebude barvička ředit. Vypadala opravdu luxusně. S bílým nebo třešňovým nábytkem to bude skvělá kombinace. A jedna fialová stěna mu stačí, stejně jako v případě Valiny černé. Obývák už se honosil svou světlounkou šmoulí modří stejně jako kuchyň v tmavějším odstínu.

"Vypadá to dobře, snad to i rychle uschne, abychom mohli stěhovat co nejdřív," podotkne skoro pro sebe, ale vzhledem k tomu, že se před malou chvílí k němu připojil čerstvě vysprchovaný Petr, dostane se mu i odpovědi.

"Tyhle barvy schnou do druhého dne… Dneska už to jde rychle. Jen musí být člověk opatrnější, aby to neoškrábal při stěhování. To potom jde i spodní omítka…"

"Hmm, zítra stejně jedeme nakoupit nějaký nezbytný nábytek, abychom měli alespoň kde spát… Teda, já si dvojí postel asi budu brát sem, ale Val nemá ani stůl… Takže to bude nálož. Zřejmě budeme muset domluvit i dovoz…"

"Myslím, že u větších zakázek ho nabízejí i zdarma v nějakém okruhu… Kdyby bylo třeba pomoct při skládání… klidně zavolejte, Valérie na mě má určitě číslo v kartě," mrkne na něj. "Teď ale budu muset jít." Prohlédne si Adama trochu pečlivěji… vypadá trochu… smutně?

Najednou, jako by se však vzpamatoval. "Oh, promiň, zdrželi jsme tě asi víc, než jsi chtěl, že?"

"O to nejde, kdybych tu nechtěl být, tak tu nejsem. Ale mám něco na dnešní večer už domluveného a nemůžu to odříct… máti by mě zabila…" zasměje se při té představě, protože to je skoro pravda. Od doby, co se s ním usmířila, si našla přítele, se kterým vychází i on docela dobře a tak přijal pozvání na dnešní grilování. Ještě, že ho napadlo to s matkou dodat, jinak by si Adam mohl myslet, že jde na nějakou schůzku nebo tak něco a tohle všechno by mohlo jít do háje.

"Aha, no to už tě nebudu zdržovat… Valérii řeknu, že už jsi musel. A ještě jednou děkuju za pomoc." Trochu nejistě přešlápne, na rtech úsměv prvňáčka, který dostal první pětku.

"Za málo… mě to nic nestálo," poplácá ho Petr po rameni a s úsměvem na rtech zmizí ve dveřích.

"Adame? Kde je Petr?" Valérie s ještě mokrými vlasy, protože nikoho z nich nenapadlo, že by mohli potřebovat fén, vyjde z koupelny, ve které se vystřídali všichni tři.

"Rodinná večeře…"

Val vyprskne smíchy. "To ještě existuje?"

"Jistě, že jo, to jen ty pořád lítáš někde v matrixu, kde už tohle neexistuje…"