11. Kapitola

Upozornění: 12+ pro polibkáře

11. Kapitola

---

"Val, udělej ještě jeden krok dopředu a přísahám, že ti tu skříň hodím na nohu!" zavrčí Adam, protože se právě snaží vybojovat dva centimetry místečka mezi futry navíc, aby mohli tu zpropadenou skříň protáhnout dovnitř. Jeden z mála kusů nábytku, který si veze ze starého bytu a který nechtěl rozebírat, protože netuší, kolik toho těch pár desek vydrží. Zbytek budou sestavovat až v pokoji. Ještě že dnešní prodejci vám k tomu udělají takový pěkný postupový návod, dodají všechny sroubečky a matičky a ještě popřejou hodně zdaru u skládání.

"No dovol, to je tvoje skříň, proč bys jí měl házet na nohu mě?" ohradí se dívka, která za skříní není skoro ani vidět. V rukách jí těžkne a sama cítí, že jestli budou ještě chvíli stát na místě, prostě ji pustí.

"Protože během doby, co se snažím jí naštelovat mezi dveře, jsi mi s ní už asi pětkrát přiskřípla prsty…"

"No promiň, měl sis sem vzít nějakýho siláka, ta skříň je těžká jako prase a já nezvedám každej den dvojnásobek svojí váhy… kdybych stála na místě, tak mi popraskají všechny šlachy. To se fakt nedá…"

Adam rezignuje, trochu se skloní: "Fajn, polož to…"

"Ne, Adame! Už to držím, tak to koukej procpat těma futrama nebo tu skříň vezmu a vyhodím tadyhle z balkonu ani nemrknu." Zavrčí na něj Valérie.

"No vidíš, najednou bys měla síly dost." Neodpustí si rýpnutí. "Krok dozadu a už to bude."

…

"Vážně nechceš, abych zavolala Petrovi, aby nám přišel pomoct? Přeci jen je to těžký a já to sice zvládnu jo, ale vidím se zítra…"

"Nemůžeme přece Petrovi volat kvůli každé prkotině." Ozve se pobaveně Adam zpoza velké knihovny, kterou právě dává dohromady, ale zapomněl na zeď vyvrtat díry, ve kterých budou speciální závity, které mají knihovnu jistit. "Pojď, přisuneme ji a uděláme to upevnění-"

Drnčící zvonek je vytrhne od práce.

"Boože, konečně přijelo jídlo…" v odpověď oběma zakručí v břiše. S peněženkou v ruce se Valérie rozběhne ke dveřím. "Jen to vyzvednu, hned se do toho dáme. Přeci nenecháme poslíčka če-kat," zarazí se v půlce slova, když za dveřmi spatří Petra. Ale vždyť - nikdo mu přece nevolal - nebo jo?

"Adaméé?!" zavolá někam za sebe doufajíc, že Adam ji uslyší.

"Co tu vyřváváš jak hejkal?" A stejně jako Valérie, i Adam se zarazí v půli kroku, když spatří Petra stojícího mezi futry hlavního vchodu k nim domů. "Ahoj, co tady děláš?"

"Ale… někdo mi našeptával, že byste mohli potřebovat pomoc, tak jsem tady," zazubí se, udělá dva kroky dopředu a bez vyzvání zavře dveře bytu, do kterého se vnutil. "Nesu vám malou svačinu, kdybyste tím nechtěli pohrdat, jsou to jen koblihy," ukáže na sáček s bochánky plněnými marmeládou.

"Bože, tebe nás nese samo nebe… Hlady už nevidím," olízne se Valérie mlsně. Stejně tak i Adamovo oči mluví za majitele. Jako by Petr držel nějakou svátost.

Zvonek se rozdrnčí podruhé.

"Tak teď už je to doufám dovoz."

***

"Úžasný, skvělý a všechny chvály světa… Konečně je hotovo…" Valérie se unaveně sveze na právě z krabice vybalený sedací vak. Ještě půlkou sedí v igelitu, který jen roztrhla.

"Jo, jsem rád, že je to za námi… dělat ve třech dva byty o jednom víkendu… Nic lepšího jsme si opravdu nemohli vybrat…" Adam se sveze na druhý, umístěný v rohu místnosti, igelit jen zašustí, přece se nebude zdržovat nějakým trháním, hlavně že se může rozvalit. "Díky za pomoc, Petře. Bez tebe bychom to asi tak rychle nedali…"

Petr zabral místo u jedné z barových židliček, na kterou se vyhoupl. "Určitě byste si poradili i beze mne…"

"Tak… určitě jo, ale trvalo by nám to dvojnásobně víc času… Takhle je to super," věnuje mu Adam vděčný úsměv.

"Já nevím jak vy, ale já bych umyla a šla spát… pokud by vám nevadilo, že bychom se přesunuli zpátky k Adamovi?"

Adam zakroutí hlavou, cítí to stejně. "Můžeš jet s námi, gauč je pořád ještě na svém místě a nebudeš se přece takhle pozdě trmácet přes celý město…"

"Nevím… nechci moc obtěžovat…"

"Ale prosím tě, jakýpak obtěžování? Vždyť jsi nám celé odpoledne až do teď pomáhal se stěhováním… Jedno vyspání na gauči nikomu nevadí… Jen už jsou ty místnosti plné krabic, místo skříní…"

"To mi nevadí. Rád to přijmu. Jít takhle pozdě, když už nejede žádný MHD, se mi opravdu nechce…"

"Tak pojďme, ať jsme doma co nejdřív…"

…

"Valérie už spí," uchechtne se Adam, když najde Petra stále sedícího s flaškou nealkoholického piva v kuchyni, v přítmí slabého osvětlení z digestoře. Sám se již převlékl do svého nočního úboru sestávajícího se z volných trenek a trička.

"Konečně bude chvíli klid… jak to můžeš zvládat? Vždyť jí ta pusa pořád jede…" podiví se upřímně Petr. Valérie když mluví, tak to opravdu stojí za to.

"Já jsem s ní vyrůstal, mě to už nepřijde. Naopak, byl jsem rád, že jsem ji mohl poslouchat… Po těch operacích a tak… byla to názorná ukázka toho, že slyším… A nemluví pořád. To jen, když máme nějakou návštěvu… vždycky zastávala názor, že mlčení ve společnosti několika lidí je nejhorší a trapné pro všechny přítomné, což u nich vyvolává kolikrát nervozitu až agresi. Má asi pravdu. Ono to žvatlání o ničem kolikrát uvolní atmosféru…" usměje se Adam, sám si otevře krabici vychlazeného džusu a nezabývá se ani nalitím do sklenice. Nač špinit nádobí.

"To máš asi pravdu…"

"Věř mi, že kdybys ji znal víc osobněji, tohle bys o ní neříkal. Ona umí být i velmi tichá. Když nad něčím přemýšlí nebo tak… dokáže mlčet i spoustu hodin v kuse a potom… potom ti přijde hrozné, že je vedle tebe a nikdo nemluví," zazubí se, protože ví, že to tak je. Valérie je velmi dobrá společnice. Nejen na mluvení, ale i na společné mlčení. "Jen by si zasloužila chlapa, který by se o ní dokázal postarat a trochu ji zkrotit… Všichni se většinou vyděsí a zdrhnou dřív, než ji stihnou pořádně poznat."

"Máš pravdu… já… nevidím se. Taky jsem se jí zezačátku bál. Pamatuješ se na naše setkání v nákupním středisku? Opravdu jsem byl vyděšený. Nedokázal jsem si představit, že taková žena vůbec existuje. Moje matka taková nikdy nebyla… uměla si sice prosadit názor, ale většinou "jela s ostatními…" to bylo takové to klasické, aby moc nevybočovala z řady. S otcem si zakládali na dobré rodině a přitom si neuvědomovali, co se jim děje před očima. Nebo to nechtěli vidět… těžko říct."

"Jo no… Valérie se naučila žít takhle po nemalých zkušenostech… někdy se jí to hodí, ale někdy… občas mi přijde jako pětileté dítě, které se ztratilo mamince."

"A kdo ne? Všichni po čase zjistíme, co v rodičích opravdu máme," usměje se Petr, dopije poslední lok. "No, půjdu prubnout ten váš gauč, když nejsem opilý. Z prvního kontaktu si nic nepamatuju," zazubí se. Adam s ním.

"Tak ti přeji dobrou noc, mě se nějak spát ještě nechce, ta sprcha mě probrala."

"Věř, že zítra budeš rozlámaný jak přejetá krabička sirek…"

"Tomu bych i věřil, takovou nálož nemám snad ani v posilovně…"

"No.. třeba máš, jen zatěžuješ tělo jinak, že…" Petr se protáhne kolem Adama opírajícího se o kuchyňskou linku a uloží flašku do bedýnky, kterou mu ukázala Valérie. O centimetry mine horkou pokožku, která sálá do dáli a láká návštěvníky.

Vůně Adamova pižma spojená s vůní sprchového gelu ho omámí jako droga.

Dech se mu zadrhne v hrdle, když si uvědomí, co to dělá.

Najednou stojí proti sobě jako dva zhypnotizovaní.

Jedny oči se upírají do těch druhých.

A potom Petrova ruka, pro jeho mozek; nesmyslně, pro duši naprosto přirozeně. Jako by to měl dělat každý den. Jako by byl loutka a někdo si z něj střílel tím, že ho pokoušel… prsty se dotknou horké tváře se znatelným strništěm. Jemné bodlinky vzrůstajících chloupků cítí na citlivých bříškách prstů.

Na jeho rty se přitisknou ty Adamovy.

Horké a opojné; vtahují ho do sebe jako vodní vír, který si nebere servítky. Cítí kyselost džusu a sladkost toho horka. Dlaň sjede po zádech dolů, zachytí se o štíhlý bok. Druhou si ho přitáhne blíž k sobě.

A odměnou mu je hrdelní zasténání, když se jejich těla k sobě víc přitisknou. Adam začne spolupracovat záhy. Mazlivé prsty vjedou pod volné tričko, pohladí hebkou kůži. Když se zvědavě vysunou výše a dotknou se citlivých bradavek - uvědomí si, co vlastně dělá.

Najednou je to opojení pryč. Hluboké dýchání a jakési překvapení v jejich obličejích je čitelné jako v otevřené knize.

"Asi-" odkašle si. "Asi bychom měli jít spát." Vzpamatuje se první Petr a ustoupí o tři kroky dozadu, aby dal překvapenému a zároveň zmatenému Adamovi prostor.

"Jo… máš pravdu." Odchází z kuchyně zmatený s prsty přitisknutými na svých horkých rtech, které ještě před chvílí líbaly ty Petrovo. Žhavé a omamující.

V zádech cítí spalující pohled, který ho doprovází až do ložnice.

Tu noc nemůže ani jeden s nich pořádně spát.