12. Kapitola

12. Kapitola

---

Valérie prozíravě těká pohledem z jednoho na druhého. Jeden se snaží splynout se zdí kuchyně, druhý naopak těká pohledem z místa na místo, jen aby se nemusel podívat na prvního. Něco se mezi nimi stalo. Adam by jinak nepůsobil takhle zuboženě. Pochybuje, že v noci spal, protože ty pytle, které má pod očima podtrhují důkazy. A Petr na tom není o nic líp.

I pozdrav dnes ráno byl dokonale rozpačitý. Obzvlášť v tom, jak se snažili něco zamaskovat. Až přehnaná snaha o normálnost.

Má to nechat být nebo se v tom má rýpat? Ty dva by se už měli konečně trochu pohnout dopředu a její jasné, že někdy si to dva lidi musí mezi sebou vyříkat sami, ale tyhle dva natvrdlíci občas potřebují pořádně popostrčit.

Upije ze svého čaje, ukousne s namazaného chleba. Nechá to být, později se určitě dozví, co se mezi nimi událo a pokud to jinak nepůjde, zasáhne.

Veselé žvatlání se snaží uvolnit napjatou atmosféru jako by se nic nestalo.

*

Adam se spokojeně rozhlédne po svém novém bytě. V ruce ještě třímá koště s mokrým hadrem po konečném úklidu, který provedl, protože zde do té doby chodili v botách. Chce to doplnit ještě o pár kousků nábytku navíc, ale na to je čas. Už dnes můžou spát tady, protože jeho bývalý byt je totálně vybílený.

Takže dnes už to bude o samotě.

Jakási melancholie se dotkne jeho duše. Uklidňuje ho fakt, že svou kamarádku má pouze přes chodbu kdykoliv, kdyby něco potřeboval. Líbí se mu, jak je nový byt prosvětlený a prostorný, ne jako ten předešlý kamrlíček. Teď si sem klidně může vodit návštěvy bez jakýchkoliv zábran, protože v tom bývalém malém prostůrku bylo vidět úplně všechno.

Zavibrování smsky na skleněném konferenčním stolku protne ticho, které se v bytě utvářelo.

Dnes, 17:00, bojová porada v tělocvičně, přijďte všichni.

Šéfík chce zřejmě probrat blížící se sportovní klání, které se má za měsíc konat. A Adam by se ho chtěl zúčastnit, i když to není zrovna lehký závod. Ale dlouho už nebyl v aktivním závodě a trochu mu to začínalo chybět.

Byla neděle a on doufal, že Valérie na dnešní den nemá žádné plány, protože by ji nerad zklamal. Podle pohledů, které k němu ráno vysílala, ho čekal malinkatý výslech, protože její rychle uvažující mysl a pohled stále v akci, dokázaly přečíst jakoukoliv situaci.

…

Jenže se žádný výslech nakonec nekonal. Domů se dovalil až po jedenácté hodině. Po válečné poradě se všichni přesunuli do ringů, aby je mohl trenér rozřadit do trénujících skupin podle znalostí.

Když se o několik hodin spánku později probouzí ve svém novém domově, uvědomí si, že slunce je již dost vysoko na to, aby bylo po poledni. Nejvyšší čas vstávat, jinak nestihne přípravku.

S úsměvem se posadí k vystydlému čaji a přáním dobrého rána od Valérie, které mu nechala na stole hned vedle snídaně.

Zvonek nad dveřmi se rozezvoní, bez sluchadla zaregistruje pouze červené blikotání, které zaujme jeho periferní vidění.

Návštěva?

Jen v boxerkách, ve kterých spal, se vydá ke dveřím, kukátko mu odpoví na zvědavou otázku, kdo že je ten vetřelec.

Petr se s úsměvem a taškou přes rameno snaží dobít jeho teritorium, obrazně řečeno.

"Ahoj, co tady děláš?"

"Šel jsem okolo, tak jsem si říkal, že se k tobě připojím již po cestě… Jestli ti to teda nevadí?" zhodnotí pohledem jeho noční ohoz.

Adam si uvědomí, co má na sobě a jak musí vypadat. "Jo jasně, promiň, zrovna jsem vstal… Pojď dovnitř, něco se sebou udělám… pokud možno v co nejkratším čase… i když… nejdeš nějak brzo?" nadzvedne obočí, ale raději dál nekomentuje. Bylo to schválně tak z Petrovy strany připravené?

"Valérie tady není?" rozhlédne se Petr to místnosti, ve které by očekával onu ženskou dušičku.

"Ne, kdepak. V tuhle hodinu je určitě v plném pracovním nasazení. Jakto, že ty nejsi v práci?"

"Mám pondělí krátkou… A navíc nebylo ani co dělat. Vždycky v pondělí je to takové rozpačité… Po víkendu se všichni nadřízení vzpamatovávají z toho, že byli zase uvrženi do plného pracovního nasazení a můj šéf to asi o víkendu nezvládl, protože jsem mu musel vařit jedno kafe za druhým," zazubí se.

"Aha… udělej si pohodlí, klidně pusť televizi… jdu si dát sprchu."

"Jasně, počkám…"

Se zálibným pohledem se dívá na vypracované tělo mizící za dveřmi koupelny.

…

"Adame… k tomu včerejšku… omlouvám se… byla to jen bezprostřední reakce. Nějak jsem… nějak jsem nepřemýšlel nad tím, co vlastně dělám," začne Petr, zatímco z gauče sleduje Adama pohybujícího se s jistotou po bytě.

Adamovy kroky se zarazí. Tváře trochu zrudnou. Velmi neočekávaný úkaz. Pokusí se potlačit svoje emoce, ale před Petrovým pohledem se mu to nedaří. "V pohodě…"

Jenže Petr je najednou odhodlaný nenechat to nechat jen tak plavat. "Líbilo se mi to…" zamumlá s pohledem zaraženým do polstrování gauče. Kde je ta odhodlanost, která ho přepadla před pár vteřinami? Slyšet může jen přerývavý dech, a sem tam nějaké prudké nadechnutí, když se Adam odhodlává počastovat ho svou odpovědí. Najednou zalituje, že to neřekl, když neměl Adam naslouchadlo, protože to by to vyznělo do větru a byla by pohoda, nic by se nedělo. Asi to byla chyba.

"Mě taky…" řekne potom Adam jako by se nic nedělo. Dveře od ložnice klapnou.

Petr se nevěřícně ohlédne, ovládne ho záchvat šíleného smíchu. Myslel už na nejhorší a Adam mu řekne tohle?

Až teprve když se uklidní, vyjde Adam z ložnice už komplet sbalený. Snídani si snědl již před chvílí, takže můžou vyrazit. Ani jeden z nich se již k onomu rozhovoru nevrací. Asi není proč. Zřejmě by to měli mezi sebou nechat plynout a čas ukáže pravdu…

*

Dveře do Adamova bytu se pomalu otevřou, dovnitř nakoukne Valériina unavená tvář. Dnes se s Adamem ještě neviděli a ona měla opravdu náročný den v práci, protože byla v jedné léčebně na několika sezeních s těžšími případy. Smích, který se ozýval od Adama, ji trochu zarazil a tak jí zvědavost nedala, aby nenakoukla.

Petr seděl za stolem a něco Adamovi, který stál opřený o kuchyňskou linku s vařečkou v ruce, vyprávěl. Očividně se dobře bavili, protože si ani jeden nevšiml jejího nahlédnutí. Malou chvíli sledovala dění mezi nimi a vše se zdálo být naprosto v pořádku, chtěla dveře zaklapnout a zmizet u sebe, ale všímavý Adam si uvědomil, že něco není v pořádku. Pohled bloudící po místnosti ji odhalí.

"Val! Už jsi doma? Chystám pozdní večeři, dáš si taky?"

"Ahoj kluci, ne, nechci vás rušit, ukuchtím si něco vedle a půjdu spát…" nechce jim dnes večer překážet, sama cítí, jak špatně je momentálně naložená. Tedy… špatně ani ne, ale má tak neutrální náladu, že by mohla narušit cokoliv z toho, co mezi nimi vzniklo, byť jen svou přítomností. To nechce. Ne pokud se začalo něco dít.

"Petře? Můžeš to prosím pohlídat? Věřím, že omeletu spálit nedokážeš," zazubí se na něj Adam, zatímco odkládá vařečku a jeho kroky míří k Valérii. I na tu dálku si všiml jejího prapodivného postoje. Vystrčí ji ze dveří do chodby, pečlivě zavře. "Vali? Co se děje?"

Přitáhne ji k sobě, až teď z blízka si všimne strhané tváře.

"Nic zvláštního… jen psychiatrická léčebna… hrozná práce…" ráda se nechá vtáhnout do teplé náruče. Na chvilku oba nemluví.

Vzájemné přenášení energie mezi nimi proběhne velmi klidně.

"Opravdu se nechceš přidat? Petrovi to vadit nebude a mě už vůbec ne. Jídla je dost… mohla bys nás bavit svými super hláškami jako vždycky," líbne ji na zkrabacené čelo.

"Ne, opravdu ne… potřebuju to rozdýchat a připravit se na zítra… A taky bych se po práci chtěla zastavit v nábytku, abychom neměli tuhle chodbu tak prázdnou, nějaká vestavěná skříň na kabáty a botník by se nám sem šikly…"

"To máš pravdu, výběr nechám na tobě… A kdybys chtěla - jsme vedle…"

"Díky moc, Adame, ale dnes ne. Vypadá to, že se stalo něco, co vám prospělo," mrkne na něj při vzpomínce na včerejší ráno.

"Nooo… jak jsi v sobotu usnula, vrátil jsem se do kuchyně, protože jsem měl žízeň a nějak se mi ještě nechtělo spát a Petr tam byl a popíjel svoje pivo… No a… políbili jsme se a tak…"

"Teda jdete na to najednou pěkně rychle," popíchne ho, ale myslí to ve srandě, přeje mu to, přeje mu štěstí, které by ho s Petrem mohlo potkat. Snad se nestane nic tak závažného, aby to rozbilo to křehké cosi.

"Bylo to… já jsem stál opřený o linku a Petr se kolem mě natáhnul do tý bedýnky, cos mu prý ukazovala… a pak najednou… Ani nevím, jak se to seběhlo," zasměje se. Teď mu to přijde dost vtipné, když si ani nevzpomíná, jak k takovému štěstí přišel.

"A jaký to bylo?" zvědavost se jí z hlasu nedá odpárat.

"Já… skvělý… citlivý a vůbec ne nijak dravý jako bychom si měli vydolovat navzájem plíce. Jen jemné a… rozkošné. Chtěl bych to zažít znovu…"

"Páni, ty se rozplýváš jak bonbón, to bych tě neměla víc zdržovat, abys mohl jít zpracovávat své zakázané ovoce. To přeci chutná nejlépe." Vyhoupne se na špičky, vtiskne polibek na čelo jako on jí. "Přeju ti to, tak si nenech utéct štěstí, když tě mlátí palicí do hlavy…"

A myslí to upřímně, jen si sama není jistá vlastním já, které je již pár dní trháno na kousky vlastními destruktivními myšlenkami. Ne kvůli tomu, že by chtěla Adama pro sebe, to ne. Adam patří někomu jinému, i kdyby to měl být Petr. A ona ho miluje jako svého bratra, neodpáratelné dvojče… Nikdy by s Adamem nemohla mít něco víc. A je to tak očividně oboustranné. Nač kazit něco tak dokonalého? Je to pouze kvůli tomu, že pro ni není nikdo takový, který by ji bral se všemi nedostatky a přebytky. Vždy bude její povaha slabým článkem všech vztahů. Nikdy se nenajde onen prototyp, který si vysnila a který se vůbec nepodobá tomuto příteli…

Spokojeně se dívá za šťastným Adamem.

Dnešní večer je pro zrod něčeho většího jako dělaný. Čas změn a radostí.