13. Kapitola

Tak, jelikož se Voldík baví (neptejte se kde), nastavila jsem vám kapitolečku... Aby Vás to moc nemrzelo.

Děkuji za komentáře u předešlých kapitol.

13. kapitola

---

Drnčení a blikání zvonku vytrhne Adama z podřimování, které si dovolil po obědě. Zmateně se usadí na pohovce, když mu dojde, co se po něm chce. Rozespalý jako kotě přejde k vchodovým dveřím, aby vpustil dovnitř Petra. Byli dnes domluvení, že se zase před tréninkem zastaví.

"Ahoj, ty zase spíš?" nakloní se k němu, aby si ukradl krátký polibek, a s úsměvem zabere pohovku, kterou do teď okupoval Adam. Zmuchlaná deka je jediným důkazem. A Adama ten polibek trochu vyvede z míry. Ještě si na příval takových drobností nezvykl.

Byl to přesně týden, co se dali tak nějak dohromady…

<<<>>>

"Něco se děje? Proč s námi nechce Valérie večeřet?"

"Příliš náročný den v práci..."

"Aha… asi to tam nemá jednoduchý, že?"

"U sebe to má v pohodě, všechno zvládá, jen dnes byla v léčebně a tam je to vždycky horší několikanásobně…"

"Adame?"

"Jo?" přimhouří pohled. Proč si myslí, že ví, jaká bude otázka?

"Nemyslíš, že k tobě Valérie cítí něco víc?" Trefa do černého.

"Samozřejmě mě miluje. Tak jako já ji. Ale Petře, náš vztah nemůže nikdo pochopit, když nás nezná dobře… A když říkám nikdo, tak to tak je. Ani naši rodiče to nechápali. A možná ani nechápou. Jsme a vždycky budeme přátelé. A ten, kdo chce být součástí mého života, musí Valérii respektovat. Nevzdám se jí jen proto, že se někomu nelíbí, že jí tu a tam políbím do vlasů, nebo ji obejmu… či snad že spolu spíme v jedné posteli… Valérie je jeden z nejlepších společníků, který tě nikdy neomrzí. Sám to časem poznáš. Ale to až ti začne plně důvěřovat, potom teprve se ti otevře.

<<<>>>

Jenže Valérie se po tom týdnu pořád potácela někde mezi vlastním Já a jakýmsi cizím světem. Spousta práce ji nutila zůstávat v centru i přes noc na provizorním lehátku a tak se vlastně za celý týden viděli jen jednou. A to bylo včera, když oba odcházeli ve stejnou chvíli. Každý ovšem od jiného směru.

"Děje se něco?" Petr starostlivě omotá prsty kolem jeho zápěstí, aby ho stáhl sobě.

"Ne, nic, jen jsem se zamyslel," dodá s úsměvem. Je rád, že jsou konečně takhle spolu. Vlastně už se díky tomu nemusí omezovat v dotecích, kterých se předtím stranil. Teď se může Petra dotknout jakkoliv aniž by to někoho pobuřovalo.

"Koukám, že ti taky přišel dopis z asociace?" mrkne na obálku na stole.

"No jo, vidíš, málem bych na to zapomněl… vytáhl jsem to ráno ze schránky. Co ti chtěli?"

"Jen smlouva a dodatek o zaplacení, nic víc. Takový ty pololetní kecy, vždyť to znáš…"

"To ano, ale tohle se mi zdá nějaký tlustější než jen smlouvu…" zvědavě ihned rozlepí dlouhou obálku. V prstech se objeví čtyři úhledně složené papíry. Smlouva, potvrzení zaplacení příspěvku, smlouva na trénink návštěvníků centra a… smlouva k exhibičnímu závodu. Kterou mu Petr vytrhne z ruky.

"Ty ses přihlásil na ten nejzabijáčtější závod? Panebože proč? Vždyť tam zápasí ze světa ty největší magoři, který si neberou servítky, Adame!"

"Já si toho jsem vědom, Petře, ale dlouho jsem nebyl takhle vidět… A mohlo by mi to prospět. Ten sport mě baví. Nestrávím život jenom tím, že ho budu učit špunty a dorosty…"

"Já to chápu, ale… copak není jiný závod? Proč zrovna tenhle?" zazní zoufale. Zírá na černé písmo, které se mu mlží před očima, protože tomu nemůže uvěřit. Potvrzení o zápisu a protlačení se do hlavního závodu je příliš černé, moc tučné.

<<<>>>

"Adame! To si děláš srandu? Copak ti nestačil ten poslední závod, ze kterého jsi odcházel na nosítkách? Do prčic, já vím, žes vyhrál, ale ten debil tě skolil, sotva jsi měl zdviženou ruku na znamení vítězství! Přece to nechceš podstoupit znovu?!"

Rozzuřená Valérie na něj opravdu křičela. Nemyslela to ze srandy. Byl to strach. Strach o něj.

<<<>>>

Situace se opakuje.

Ten den konverzace mezi nimi nějak zamrzne. Oba ztraceni ve svých myšlenkách se věnují tréninku a dalším věcem, které mají na starosti. Letmý polibek při Petrově odchodu, protože Adam má ještě dvě třídy žáků, takhle hrozně se dlouho necítil.

***

"Val? Jsi doma?" Nakoukne do Valina bytu. Ale nikde ani noha.

"Jsem," zavolá Valérie z ložnice. "Vydrž chvíli, jen se převlíknu."

Obsadí jeden ze sedacích vaků, které jsou vysoce pohodlné pro rozvalení dle libosti. Žádné omezení ze strany hrany nábytku.

"Ahoj, ty taky ještě žiješ?" zazubí se na něj, jako by se nechumelilo. Něco se snad stalo?

"Kdo jinej by tě potom otravoval, hm?"

Val k němu přiskočí, vlepí jeden puběrťácký hudlan na tvář a spakuje se na pohovku. "Nechceš něco k pití?"

"Ne, díky. Jen jsem se přišel podívat na svojí kamarádku, jak si tady žije…" rozhlédne se kolem. Za ten týden to tady Valérie docela oživila. Nejen květinami, ale i různými obrázky.

"Už je to lepší…" zamumlá a raději přejde do kuchyně. Nechce, aby Adam viděl, že se trápí. Sám toho má jistě dost. Nechce mu přidělávat zbytečné starosti s tím, s čím si dokáže poradit sama.

"Val?" Ovšem, to by nesměla mít kamaráda nakaženého prozíravostí, kterou má ona.

"Nic se neděje, jo? Nic, co bych neměla pod kontrolou," usměje se na něj přes pohár vody.

"Jak myslíš, Val, ale já jsem tady, kdybys potřebovala… Nebudu tě do ničeho nutit, když se tomu tak vehementně snažíš vyhnout."

"Já vím… co kdybys mi raději pověděl, jak jste se vy dva vlastně nakonec dali dohromady? Pamatuješ? Něco mi dlužíš," mrkne na něj spiklenecky.

<<<>>>

"Dáš si ještě něco?"

"Ne… asi bych měl jít už domů, křením ti tady už dost dlouho, určitě mě máš plný zuby a chceš mít svůj klid…" Petr se chce postavit, ale Adamovo přitlačení zpátky na pohovku ho zbrzdí.

"Mě tady určitě ne

vadíš, Petře. Vlastně… asi bych ti měl taky něco říct…"

"Ano?" zpozorní.

"Víš, jak jsi mi říkal, že mě Jarda bral jako potencionálně nebezpečného pro váš vztah?"

Mlčky přikývne. Jak by na něco takového mohl jen tak zapomenout?

"Měl celou dobu pravdu."

"Prosím?" zahledí se na Adama, který se snaží splynout s potahem gauče. Pohled zaražený hluboko do země. Možná až to samotného pekla.

"Slyšels… měl pravdu, celou tu dobu ses mi líbil. Toužil jsem po tobě. Ale ty sis mě ani nevšimnul. Procházel jsi kolem mě, jako kdybych byl vzduch. Neexistující nic. Pozdrav, který si v mé přítomnosti vyloudil, nikdy nepatřil mně, vždycky byl mířený klukům, kteří se nacházeli v šatně. Ale mě? Nikdy. Celou dobu jsem nechápal proč. Jednou, bylo to pár dnů před tím než se ztratil z tréninků… jsem vás potkal v parku, volal jsi na mě, ať jdu k vám. Říkal jsem si, co tak najednou, sakra?"

"Ten den si pamatuju… Jarda chtěl… chtěl tě nějak vyzkoušet… utekl jsi. Pár dní na to zmizel z mého života. To proto jsem nebyl na trénincích. Utápěl jsem se ve svém životě utvářeném lžemi…"

"Já… asi jsem to zvládnul jen díky tomu, že se potom vrátila Valérie. Ona a její psychologické rozbory… umí to být efektivní."

"Já vím, byl jsem u ní na sezeních. Pomohlo mi to. Chová se tak profesionálně a přitom přátelsky…"

"Jo… to není to, o čem jsem chtěl mluvit…" na moment se odmlčí, ale Petr mu do toho již neskáče. Chce se dozvědět, o čem tohle celé je. "Líbil ses mi a líbíš se mi pořád… i když… najednou ses objevil v mém a Valině životě. Prostě z ničeho nic. Jako bys byl nevydařený vtípek kouzelníka Pokustóna… A já… já tě miloval, chápeš? Platonicky jako nějaká puberťačka. A pak jsi byl tady a já tě měl a mám na dosah. A jsem z toho zmatený. Najednou necítím to, co do té doby. Jako zakázané ovoce, které chceš, a když ho dostaneš, tak tě omrzí. Jenže mě to neomrzelo… Uvnitř to cítím…

Já vím, že tady jen trapně žvatlám. Jen jsem chtěl, abys to věděl."

"Adame…" zůstane na něj koukat. Byl to pokus o vyznání lásky? Opravdu? Dotyk prstů na Adamově dlani je komentován ucuknutím a schováním dlaní do kapes mikiny. "Asi bych se ti měl k něčemu přiznat… To, jak jsem vás začal postupně poznávat… to, že jsem přišel na to, že nejsi heterosexuál, ale preferuješ stejné pohlaví… všechno mě tak nějak dostalo… Asi jako tebe… Já… nevím, těžko ti řeknu, jestli je to láska, protože po té zkušenosti, která je stále čerstvá, i když je to několik měsíců… Kdybys… kdybys mě chtěl… musel by ses smířit s tím, co ti nyní můžu nabídnout. Do žádnýho vztahu bych se nehrnul, ne takhle rychle, ale něco mě k tobě táhne… Takže… koukej si ten magnet vytáhnout z kapsy."

<<<>>>

"To opravdu řekl?" Valérie na něj zůstane zírat. "A to jsem mu dávala lekce, jak na tebe musí něžně, aby tě nevyděsil. V tomhle případě bych vzala nohy na ramena a zdrhla." Zazubí se na něj. "Takže jste se políbili a od tý doby spolu jakože chodíte?"

Adam přikývne, nechce se mu odpovídat. Zasněně se vrátí v myšlenkách zpátky k tomu polibku.

"Val?" promluví po chvíli.

"Jo?" Valérie, která se stihla během mlčení zabořit do svých těžkých myšlenek, na něj upře zrak skrz brýle. Jasně zelený pohled se ponoří do jeho očí a on ví, že právě teď si v něm čte, jako kdyby si otevřela knihu.

"Mám asi jeden menší problém."