14. Kapitola

Ne, prosím, nezabíjejte nebohého Voldíčka, který za NIC nemůže *angel*

Ale... Jakési pomyslné 18+ (kdo hledá, najde) pro polibkáře, protože intimní detaily se od Voldíčka nedozvíte *hodnej Voldy*

A děkuji za vaše komentáře i návštěvnost, kterou mi vytváříte, protože to je to, co mě popohání dál.

14. kapitola

---

Problém? Něco nebylo správně? Zamyšleně se na Adama podívá.

"O co jde?"

"Víš… můj sluch… je to trochu horší než bylo." Adam zaboří pohled do koberce pod konferenčním stolkem.

"Jak dlouho to trvá?"

"Vlastně… mám pocit, že od doby, co mám ten nový super naslouchací přístrojek."

"Půjč mi ho," natáhne před něj ruku.

Svět kolem Adama utichne.

Jemné prsty se dotýkají aparátku jako by z něj chtěly vymámit původ Adamových problémů. Jenže ten malý zrádce mlčí, nechce vydat své tajemství.

"Nevypadá rozbitý," zaznakuje na něj, než mu ho podá zpátky.

"Já… jsem víc podrážděný a častěji mě bolí hlava…"

"Adame? Podívej se na mě."

Valérie zkušeně uchopí jeho tváře do svých dlaní, natáčí si jeho hlavu podle svých potřeb. Několik pohmatů, poklepů až si odběhne pro lékařskou baterku, aby mu ještě pro jistotu zkontrolovala oči. Sice je to jen orientační, ale pro zjištění základních vitálních funkcí to stačí.

"Myslím, že by sis měl zajít k doktorovi. Od té doby, co jsem zpátky doma, jsi na klinice určitě nebyl. Kdys ho navštívil naposledy?"

"Uhm… tak rok a něco zpátky?"

"Adame! Myslela jsem, že se o sebe staráš." Pokárá ho a on se na moment cítí jako na základní škole, pokárán paní učitelkou. "Zítra volám na kliniku a ne, neberu jako odpověď. Protlačím tě tam co nejdřív, nejlíp už zítra. Pan doktor tě jistě rád uvidí. Jinak si myslím, že bys měl ten aparát vysadit…"

"To nejde!"

"Proč ne?"

"Petr neumí znakovat tak dobře, jako ty. A co ostatní věci?"

"Petr umí znakovat základ. Ty ho můžeš naučit zbytek. Rozumíš si, když mluvíš. On to určitě pochopí."

"Nechci mu přidělávat zbytečné starosti. Má teď jistě svých problémů dost," zakaboní se na ní Adam.

"Ale teď se chováš jako umíněnec a ne jako dítě."

"Jo, protože se mu nelíbí, že se chci zúčastnit závodů." Ruce složené na hrudi podporují jeho nabručenost.

"Mně se to taky nelíbí, ale vím, že ti to stejně nerozmluvím. Adame, pochop ho. Měl to těžké…"

"A já to neměl těžký? Celý podělaný dětství. Celý podělaný dospívání a teď tohle všechno. Čekal jsem na něj takovou dobu a on… nemůže to prostě přejít? Je to můj posranej život, za kterej si beru zodpovědnost pouze já."

"Myslím, že by ses měl pořádně vyspat."

"Přestaň mi už konečně říkat, co mám a nemám dělat! Nejsi moje matka." Vyjede po ní bez sebemenšího důvodu. Takové řeči měla Valérie přece pořád. Stejně jako on na ní. Dělali si takového náhradního starostlivého rodiče. Uvědomí si svoje ruce sevřené v pěst, i to, že se vymrštil na nohy. A co ho nejvíc zabolí je Valériin smutný pohled, který na něj upře okamžik předtím, než zmizí za dveřmi svojí ložnice. Cvaknutí zámku by nejraději neslyšel.

Co to udělal? Co se to s ním jen děje?

Ano, Valérie má pravdu, měl by si zajít k doktorovi. A zavolá tam hned zítra ráno, protože Val se na něj po tomhle asi vypadne s jakoukoliv pomocí.

*

Pípnutí smsky ho vytrhne z přemýšlení. Právě si chystá lehký oběd a tváří se tak, že i ta paprika, kterou krájí, by se pod jeho pohledem zkazila.

Dnes v 17:30. Vím, že máš trénink, ale jinak to nejde. Petr to za tebe vezme.

Tím zpráva končí. Žádné: drž se, tvá Val. Nebo něco podobného, co vždy přikládala k psaní, aby se necítil osaměle. Jenže to by se nesměl chovat jako ten největší idiot pod sluncem.

Vytočí její číslo, mobil přitisknutý k uchu.

"Prosím?" proč tak odměřeně, Valinko? To jsem opravdu takový idiot?

"Val… nechci tam jít sám…" zní zoufale, nemůže ji přeci ztratit kvůli svojí blbosti.

"Fajn, ve čtvrt budu v čekárně."

"Vali… nezlob se na mě, mrzí mě to, co jsem řekl. Jsem idiot. Odpusť mi to, prosím…"

"Adame, mám tady klienta. Ve čtvrt budu v čekárně."

Otravné tút-tút-tút ho rozezlí. Přesně mířená pěst dopadne na barový stolek, před kterým stál. Jen to zaduní.

Petrovu návštěvu se starostlivým pohledem by taky nejraději neměl. Měl by se nechat odstřelit někam pěkně daleko… na Jupiter málo…

"Adame? Co se děje? Volala mi Valérie, že mám za tebe dneska vzít tréninky. O co jde?" uchopí ho za ruku.

"Petře… nezlob se, ale vážně nejsem moc dobře naložený a nechci mezi náma vyvolávat nějaký spory…"

"Adame?"

"Odpoledne musím ke svýmu doktorovi… Dlouho jsem tam nebyl…"

"Něco není v pořádku?"

"Ne, všechno v naprostém," usměje se chvatně. "Je to jen normální vyšetření. A Val mě protlačila co nejdřív na řadu…"

"Aha… no… dobře. A jdeš na trénink?"

Adam zakroutí hlavou. "Asi si to dneska nechám ujít. Vezmeš za mě prosím ty kluky?"

"Jasně, že váháš. Je to skvělá parta… Dám jim trochu do těla." Uculí se Petr.

"Děkuju," nakloní se, aby mu vtiskl polibek. Najednou se cítí o něco volnější. Představa, že bude moct chvíli spát a nemusí na trénink, ho uklidní.

Rty, které se tisknou k těm jeho, jsou smyslně uklidňující. Nechá se vtáhnout do uklidňující náruče, která je tak příjemná.

Jejich čela se opřou o sebe. "Teď už se mi asi taky nikam nechce," zamumlá Petr vesele, když se od sebe na okamžik odtrhnou. Na další slova už nezbude. Chtivost, která se vydere z jejich niter, je pohltí.

Petrovy ruce vjedou do Adamových vlasů, přitáhnou ho blíž k sobě, těla se na sebe přitisknou, z hrdel se vydere sten.

Petr se odtáhne. "Dobře," se smíchem. "Měl bych vypadnout dřív, než se to zvrtne."

Adamův ret uvězněný mezi zuby ho příliš láká. Zardí se. Rád by ho přitáhl do náruče, pomiloval a laskal…

Jenže muž, který už dávno není klukem, a který nyní stojí před ním, jedná rychleji než on. Najednou se ocitne v jeho náruči a je odveden pod salvou polibků až do ložnice. Zabořen do peřin, zavalen sportem vymakaným tělem. Horkost vycházející z jejich těl je příliš spalující na to, aby zůstali nějakou chvíli oblečeni. Až cvaknutí kovové spony od opasku je na moment donutí se na sebe podívat. Hlubiny rozvášněných pohledů, které se tak dlouho neobjevily.

Zvláštní úsměv, který Adam věnuje Petrovi, uvízne v paměti. Jenže není čas na nějaké přemýšlení.

Neřeší, že přijde pozdě na trénink.

Neřeší, že jsou spolu příliš krátce a on nechtěl tlačit na pilu.

Touha je naprosto ochromila do tohoto momentu.

Těla toužící po uspokojení se po sobě třou jako dva hadi v namlouvacím tanci.

Hlad kudlanky v instinktu nakrmit svá mláďata. Polykání bez zbytečné přítomnosti zubů.

Horlivost vodního savce uvězněného na rozpálené pláži dostat se zpět do rozbouřeného moře.

"Adame…" dovolí si zasténání pod horkými dlaněmi, které se rozběhnou po jeho kůži. Stejně jako ty jeho před malou chvílí, když prozkoumával tělo svého přítele.

Není kam spěchat a zároveň jsou popoháněni jakýmsi dávným instinktem.

Bouřka, která venku propukne, je jakýmsi stvrzením. Blesk, který osvětlí náhlou oblačností ztmavlý pokoj.

Horké kapky dopadající na rozpálený povrch.