5. Kapitola
Omlouvám se za menší zdržení, ale mám zkoušky, takže dělám co mohu :)
5. Kapitola
Adam se rozhlédl uličkou s různými mlsotinami, Valérie se před malou chvílí někam ztratila a on netušil, kam jí zase vítr zavlál… hodí do košíku sáček oblíbených sušenek, které následuje tabulka Valériiny oblíbené čokolády. To by mohlo stačit… pohledem zkontroluje mobil, zda mu Val nepsala. Nemá dnes naslouchadlo, takže neví o ničem, co se děje za jeho zády. Vydá se k pečivu, však ona si ho najde.
Zarazí se pohledem na dvojici, kterou asi vidět nechtěl. Valérie se živě vybavuje s nikým jiným než s Petrem… od onoho rána se neviděli. Taky to byly jen dva dny. A i přes Valinu psychologickou poradnu, zadarmo, se necítil o nic lépe. Možná jen potřeboval ujištění z Petrovo strany, že proti němu opravdu nic nemá… i když… šlechtí ho to, že se přiznal bez většího sebezapření. Raději k nim nepůjde, nebude kazit jejich konverzaci tím, že by musel odezírat a zdržovat.
Pozdě. Valérie je jako živý radar na vše. Zamává na něj, ukáže směrem k nim. Petr na něj upře nesmělý úsměv. S povzdychem a lehkou nevyrovnaností zamíří k dvojici. Přikývne na pozdrav. "Ahoj."
Tentokrát zrozpačití Petr, "Ahoj…"
Val něco zašvitoří, ale Adam jí nevěnuje pozornost, zahledí se do mrazáku, který je po jeho boku. Hmm, zmrzlina… sáhne po ní, v mrazáku se neztratí a při pohledu na ní docela dostal chuť. Ale cítí se divně, jakoby všechno v něm ztěžklo.
Ruka na rameni ho zarazí v půlce ohybu do mrazáku.
"Pozvala jsem ho na večeři." Zaznakuje mu Valérie. Zůstane jen koukat. Ta stará intrikářka! Nedá prostě pokoj. Jen zavrtí hlavou, nechce se mu nic. Jestli na něj neleze nějaký bacil, protože takhle monotónní je jen v nemoci. To samé zřejmě napadne i Valérii, protože její dlaň se okamžitě dotkne jeho čela. Zakroutí hlavou.
Už aby byli doma.
…
Zalehne záhy. Kde ten zatracený bacil chytil? Bolest hlavy se objevila náhle stejně jako malátnost, skolí ho to rovnou do postele, kam se svalí po asistovaném zblajznutí jednoho bonbónu na bolest.
Když se probudí o pár hodin později, sotva otočí krkem jak má nateklé uzliny. Polknout se ani nepokouší. Hlava jak po dvoudenním nonstop mejdanu.
"Vyplázni na mě jazyk, ty trumbero," promluví na něj Valérie vesele. Ovšem může si to pouze domýšlet. Neslyší nic. Oprava rozšlápnutého naslouchadla, které mu včera ráno spadlo na zem, bude trvat nějaký ten týden. Takoví břídilové to jsou.
Nechá se překontrolovat zkušeným doktorským okem, vyplázne jazyk podle pokynů. Dívčí a přesto tak jisté prsty prohmatají jeho krční uzliny.
"Máš angínu jako dělanou, padej do postele. Skočím do ordinace pro předpis a vezmu to rovnou kolem lékárny… ráno ti vezmu stěry a hodím je do laborky, ať víme co přesně to je a trápí tě to co nejmíň…"
S klidem a tichým souhlasem zahučí zpátky do peřin. Nechá si přinést zábal na krk. Někdy je fajn mít kamarádku doktorku.
…
Malá bedýnka na jeho nočním stolku se rozvibruje společně s tónem zvonku u dveří. Červené světýlko se rozbliká, hlásí vetřelce. Vytrhne ho to z mělkého spánku. Ale Valérie má přece klíče… a dneska nic domluveného nemá... S přepadlým výrazem i postojem celého těla se vypotácí na chodbu. Už dlouho nebyl nemocný tak, aby se cítil takhle mizerně… Och, zapomněl na Petra. Když ho spatří, rozpačitě stojícího za dveřmi, uvědomí si, že dnes u nich měl večeřet. Beze slov ho nechá vejít, zahučí zpátky do postele. Ať si dělá, co chce. Pozvala si ho Valérie, která se teď někde fláká. A on opravdu nemá náladu ani chuť na nějaké řeči pro udržení konverzace.
…Matně si v horečce uvědomuje, že se ho někdo dotýká. Během neklidného spánku se jeho čela dotýkají něčí ruce, ale nejsou to ty známé, jemné a hřejivé. Tyhle jsou taky hřejivé, ale drsnější…
Petr tichými kroky přejde k ložnici. Vzduch v ní je pěkně vydýchaný, zapocený. Horečka z Adamova těla sálá jako teplo domácích kamen. Adam leží horní polovinou těla zachumlaný do dvou peřin, koukají mu akorát nohy. Orosené čelo vypráví příběh boje teploty s bacily.
Prsty samovolně odhrnou mokrou ofinu z čela…
Nepřemýšlí nad tím, že by se Adam mohl z neklidného spánku probudit v kteroukoli chvíli. Zrovna teď by mu chtěl od toho neklidu pomoct. Vlézt si k němu a přitáhnout k sobě do náruče. Jemu to vždycky pomáhalo.
Klíče rachotící v zámku ho vytrhnou z úvah, urychleně se zvedne a jako zloděj načapaný na místě činu, se vyhrabe z ložnice. Valérie na něj na okamžik zamžourá, než ho v šerosti chodby dokáže rozeznat.
"Ahoj Petře. Adam ještě spí?" optá se, zatímco si v chodbě zouvá tenisky, na které by jí Petr nikdy netipnul. Dosud jí viděl pouze v podpatcích.
"Jo… má tam trochu vydýcháno… asi by to chtělo otevřít okno a no… má pořád horečku…" pronese rozpačitě.
"To nic, donesla jsem mu penicilin. Ráno mu udělám stěry a vezmu to do laborky na rozbor… víš jak… bude chtít hned vstávat s tím, že musí do práce. Tak ať máme nějakou jistotu v tom, co ho skolilo a čím ho budeme léčit…"
"Nevěděl jsem, že můžeš předepisovat léky…"
"Neměla bych předepisovat tyhle, ale mám známý, proto mi to tak trvalo…" mrkne na něj. "Nalij prosím do sklenice trochu vody, já se převléknu a pak mu to vnutíme, ať začnou ty antibiotika zabírat…"
Když se o chvíli později oba usadí v kuchyni s tím, že Adam již znovu spí pod dávkou léků, Petr se tak trochu rozpačitě dívá kolem sebe. Být v přítomnosti Valérie o samotě je trochu nebezpečné. Její pronikavé oči ho sledují, i když je k němu zády, alespoň to tak vypadá.
"Dáš si něco k pití? Původně jsem myslela, že bude vařit Adam, ale jelikož mi takhle z ničeho nic odpadnul, uvařím já…"
"Můžu klidně jít, já tu přeci vůbec nemusím překážet…"
"Mně nevadíš, když je teď Adam zfetovaný, můžeme si pokecat jen tak mezi sebou," mrkne na něj, až se trochu zděsí… jestli on se přeci jen neměl zdejchnout hned, jak uviděl nemocného Adama ve dveřích. Jenže teď je uvězněn ve spárech té sedmihlavé saně…
"Chceš s něčím pomoct?" zvedne se ze židle.
"Jo, můžeš nakrájet cibuli a zeleninu. Já se zatím vrhnu na to maso, děkuju," obdaří ho dalším mrknutím a Petr zapřemýšlí, jestli to dělá schválně nebo už má takový mrkací tik.
…
"Val?" Adam s rudýma očima, pořád ještě schvácený neustupující horečkou, vstoupí do kuchyně, kde se ti dva právě usadili k večeři. V uvolněném rozhovoru řeší politickou situaci ve státě.
"Adame? Proč neležíš?" Val vyskočí od stolu, starostlivě podepře svého přítele, i když jejich tělesná vzezření nasvědčují tomu, že pokud by chtěl Adam provést muchlovačku s podlahou, stáhnul by jí sebou.
"Je mi hrozně a mám žízeň…" zamumlá, Petrovu přítomnost nebere na vědomí. Ještě by mohl začít vyvádět za to, že není vymydlený a on ho tak přece nesmí vidět.
"Pojď do postele, něco ti donesu… Petře, mohl bys nalít do sklenice nějakou ovocnou šťávu? Jsou ve skříňce vedle lednice," houkne na tichého Petra, který jaksi neví, jak zareagovat, protože se mu nechce kazit intimitu těch dvou.
"Jasně…"
…
"Konečně usnul, omlouvám se, že jsi musel čekat. Ještě jsem ho v takovým stavu neviděla… snad jen po operacích, ale to se vždycky dal rychle do kupy… No, uvidíme, jak na tom bude zítra…" pohledem sjede na prázdný talíř a svůj plný. "Chutnalo ti?" usměje se.
"Bylo to výborné, skvěle vaříš…"
"Děkuji, Adam to umí líp… vždycky ho vaření bavilo. Chceš už jít, nebo se přesuneme do obýváku? My takhle vždycky po večerech sledujeme nějaký film a Adam včera půjčil nějaké tři v půjčovně…"
"Nechci obtěžovat…"
"Mě určitě neobtěžuješ," zasměje se. "Já mám času dost, to jen ty… jestli na tebe někdo třeba doma nečeká… Asi by se mu nelíbilo, kdybys byl u někoho cizího…"
"To máš pravdu, nelíbilo by se mu to, ale to by někdo takový musel být…" ušklíbne se. Naskládá své nádobí do myčky. "Rád tu zůstanu, pokud ti má společnost nevadí…"
"Neblázni, to určitě ne. Ráda poznávám Adamovo přátele."
"No… nevím, jestli můžu říct, že jsme přátelé… Ale zní to hezky," úsměv, který se objeví na jeho tváři, překvapí i samotnou Valérii. Usadí se na pohodlný gauč, přesně do rohu, odkud bude mít nejlepší výhled. "Říkala jsi, že byl Adam na operacích? Teda… mluvila jsi o tom v množném čísle a tak… vím, že mi do toho nic není…"
Valérie se smutně usměje, pohledem sjede na pár fotek, které má Adam vystavené na poličce. "Má zvláštní sluchovou vadu, která by se teoreticky dala operativně vyléčit. Dělal jim pokusnýho králíka… No a… slyší, ale jen s naslouchadlem, což ho docela distancuje. Například u sportu, protože naslouchadlo by se nemělo namočit. A to u potícího se člověka moc nejde… Jsou i lepší, která vodu vydrží, ale… No to je jedno… I tak jim Adam nepřišel moc na chuť. Nejraději by chodil bez něj, jenže v jeho okolí umí znakovou řeč jen minimum lidí… Doktoři specialisti a já… takže asi chápeš, že s takovým stavem si moc nepokecá s nikým…"
Petr přikývne. Valérie má naprostou pravdu.
"Víš ono hodně neslyšících se jinak než znakovkou nedomluví, protože jim slova vlastně nedávají takový význam, jako nám, když ho slyšíš a umíš ho i vyslovit… V tom má Adam, stejně jako další lidé, výhodu, že se slyší."
"Jo no… ze začátku na trénincích o tom nikdo nevěděl. Já mám pocit, že jsem se to dozvěděl jako poslední. Protože ostatní kluci s Adamem normálně trénovali a během toho… nevím… až teď si začínám uvědomovat, jak moc slepej jsem byl. A to jsem si myslel, že vím o všem, co se v tělocvičně děje…"
"Je spousta věcí, o kterých nevíš," ušklíbne se, ale její oči sledují obrazovku. "A když mluvíš o trénincích… chtěla jsem o tom s tebou mluvit…"
"O čem přesně?" zeptá se opatrně, pohledem přejede netečnou tvář.
"Volala jsem lidem z jeho týmu a snažila se zajistit, aby vzal někdo na dva dny malý kluky, který Adam trénuje… však víš… no a… najednou nikdo nemůže, což se nedivím, tréninky všem vychází přesně po práci…"
Petrovi dojde, kam tím míří. "Chtěla jsi, abych ty hodiny vzal já?"
Valérie přikývne. "Nejsem si jistá, kolik máš nebo nemáš zkušeností, ale s těma nejmenšíma by to nemusel být vůbec problém… Starší žáky jsem odvolala, to bylo celkem snadný… Jenže já box viděla akurát od Adama…"
"No… nemyslím si, že by měl být problém. Párkrát jsem ho viděl a… nevím… proč ne. Kdy to má být?"
Komentáře
Okomentovat