6. kapitola

Jsem tu s další kapitolou, pro Vás

Nic se tam neděje, je to nudné, ale konečně se blížíme k vyřešení oné "věci"

6. kapitola

---

Spáchá na sobě ranní hygienu, je to přesně týden, co zalehl s angínou a musí uznat, že po profesionálním opatrovnictví ze strany Valérie, se cítí mnohem lépe. Antibiotika zabrala sice až třetí den tak, jak měla, ale stalo se. Zahledí se na sebe do zrcadla. No, možná by to chtělo nějakou změnu střihu, protože vlasy už mu přerůstají normální délku. Asi by měl říct Val, ona měla vždy kreativní nápady a rozuměla tomu…

Vzpomene si na to, jak na Val křičel, i když nechtěl. Později se jí za to sice omluvil, ale stejně ho to docela tížilo, protože oni dva se nehádali, ne kvůli takovým pitominám. A ona mu přeci chtěla jen pomoct.

***

"Cože jsi udělala?!" Adamovi už je očividně lépe, protože právě pobíhá po bytu jak postřelená laň a nadává. Samozřejmě jde o tu věc s tréninky, které se Valérii podařilo šoupnout ochotnému Petrovi. A jak to tak vypadalo, klapalo to celkem dobře…

"Adame, podívej se… je to pro tebe nejlepší. Můžeš si v klidu vyležet nemoc. Měl jsi horečku a pomalu osobě ani nevěděl, takže koukej zapadnout do postele a ležet. Jsou to jen stěží tři dny, co bereš antibiotika. A pokud máš roupy, můžeš mu pomoct. Mám spoustu papírů na třídění," pohrozí mu, protože ví, jak nesnáší jakékoliv papírování. Jenže její postoj, který před ním nedokáže skrýt, mluví o něčem jiném. Tohle jeho zvyšování hlasu se jí ani trochu nelíbí. Kdysi se přiznala, že se ho v těch chvílích bojí… a to on přece nechce.

"Fajn, ale upozorňuju tě, že se mi to ani trochu nelíbí!" třískne za sebou dveřmi od ložnice. Hloupá nemoc! Je z ní akorát mrzutý. V krku mu chrastí, kdykoliv promluví. Nesnáší to.

Až dívčí ruka, která mu přejede přes záda a rameno dopředu na hruď ho probere z mrzoutění. Prsa se přitisknou na jeho lopatky, tvář se opře o tu jeho, stále horoucí.

Zůstanou takhle chvíli v tichosti sedět. Těžko říct, jestli mu Val něco špitá do ucha… ale je si vědom toho, že kdyby mu něco chtěla, upoutala by jeho zrakovou pozornost. Zvonek na nočním stolku se rozbliká červeným světlem, ztichlý byt prozvučí zvonivý zvuk.

Teprve potom teplá náruč zmizí a nechá ho o samotě.

Natáhne se do postele, přitáhne peřinu až k bradě. Neví, co se děje na chodbě, nemá tušení, že pár metrů od něj diskutuje Valérie s Petrem, ani neví to, že se společně smějí nějakému trapnému žertíku, jen ticho. Zachumlaný do peřiny raději usne.

***

Potichu nakoukne do obýváku. S neustupující nemocí vyhnal Valérii spát na gauč, protože nechtěl, aby to od něj chytla. A nepřesvědčilo ho ani to, že ona je přece proti takovým nemocem už imunní. Schoulená postavička dívky ležící v klubíčku, přitisknutá k pelesti gauče, peřinu nechumlanou na sobě. Jako malé dítě hledající ochranu.

Celý ten týden ji od sebe odháněl, aby jí nenakazil a ona se o něj přitom tak pečlivě a starostlivě starala. Měl by se za sebe stydět. Tichými krůčky přejde k pohovce, trochu se prohne, když se posadí vedle a nakloní se, aby mohl odhrnout pramen dlouhých vlasů, který jí spadá do obličeje.

"Adame? Už jsi vzhůru? Vždyť je ještě brzo," zamumlá ze spaní. Jmenovaný se musí usmát, protože ona pořád ještě spí a mluví na něj… uvědomí si, jak mu chyběla vedle něj. Teplé tělo, kterého se mohl dotýkat a tisknout ho k sobě. Co se s nimi stane, až si jeden z nich někoho najde? Nějakou vážnější známost. Těm partnerům se jejich vztah určitě líbit nebude. Jenže… šlo je vůbec bez bolesti oddělit, když spolu sdíleli svoje životy? Věděli o sobě všechno. A jednou měl přijít vetřelec, který je odsune na druhé místo… A i když chtěl vstávat… s povzdychnutím se natáhne vedle ní. Obličejem k jejímu, ukradne si kousek peřiny a rukou chňapne po té dívčí. Druhou jemně projede vlasy spadající přes polštář jako vodopád. "Ještě spinkej," zamumlá tiše, na rtech vykouzlí úsměv, rty přitiskne na bledé čelo. Neumí si představit život bez ní.

***

"Dneska půjdu na trénink," zaujme Valinu pozornost od přípravy oběda.

"Cítíš se líp? Opravdu nechceš zůstat doma o den - dva dýl?"

Zakroutí hlavou. Už toho zameškal příliš mnoho na to, aby mohl nechat svoje třídy zase odjet na soustředění - bez jeho přípravy. A i přes to, že ví, že se to Val nelíbí, pořád je dospělý a bere si to riziko na svá bedra.

Sotva se však stihne nachystat, rozbliká se červené světýlko na bedýnce umístěné tak, aby zaujala jeho pohled ze všech směrů kuchyně. Návštěva? Nikoho nečeká, tak snad Valérie? Ale ta má teď momentálně hlavu zabořenou v nějaké odborné literatuře, protože prý má nějaký případ, na který chce být připravená.

Ve dveřích se překvapeně zahledí na příchozího Petra.

"Ahoj, jdu za tebou, můžu?" optá se opatrně mračícího se Adama, který si uvědomí, že tam stojí už nějakou dobu jako tvrdé Y. Petrova tvář se najednou rozzáří, pohled sjede o kousek vedle Adama. Raději ustoupí ze dveří. Během jeho nemoci se mezi Valérií a Petrem událo něco, o čem on sám nevěděl a neměl tušení, jak se k tomu stavět. Každopádně to, že se ti dva docela spřátelili, nasvědčovalo už jen to, jak se Petr rozzářil, mnoho lidí v její společnosti se takhle neprojevovalo.

Ruka na jeho paži zaujme jeho pozornost skoro automaticky. "Petr dnes musí k doktorovi… takže můžeš převzít jeho třídy. Dostal za úkol vypisovat jednotlivé tréninky s tím, co s malými dělal, takže nebudeš mimo… Adame?"

Zakroutí hlavou, gestem přitaká, že rozumí a spakuje se do ložnice. Děje se tady něco opravdu divného.

*

Unavený jako kotě se vrací domů. I přes to, že neměl plný trénink jako normálně, cítí, že není zase tak v pořádku, jak si myslel. Ještě před pár hodinami choré tělo o sobě dává vědět.

Dveře se za ním zaklapnou, strčí klíč do zámku zevnitř a zamkne. Dnes už asi nikdo pryč stejně nepůjde a podle světla v obýváku byla Valérie dávno doma. Docela se zdržel, oproti normě, kterou normálně dodržoval.

Mužské boty, které nezná, umístěné uvnitř na rohožce… Val má návštěvu? Vzápětí uvidí Petrovu tréninkovou tašku. Aha, takže mají návštěvu. Jenže to, co uvidí v obývacím pokoji, ho zarazí.

Krabice s rozjedenou pizzou se válí na stolku stejně jako dvě nedopité skleničky s vínem. Z rádia se linou jen tóny nějaké aktuální písničky. Po zemi jsou pootvírané knihy, sem tam nějaký ten papír. A dvojice těl tisknoucích se k sobě na nerozloženém gauči. Valérie přitisknutá do náruče Petra, který ji pevně svírá kolem boků, hlavu natisknutou na její prsy. Zavřené oči a klidné dýchání svědčí o probíhajícím spánku. Vyjeveně na to sousoší zírá. Ještě že jsou oblečení, v případě nahoty by to s ním asi seklo.

Valérie, ne zase tolik uchvácená do spánku, na něj upře své pronikavě zelené oči. Moc dobře si uvědomuje kde je; a s kým. Pomalu na něj pokývá, aby šel k nim, ale Adam to odmítne rázným krokem pryč z místnosti. Neslyší povzdech, který se prodere z dívčina hrdla.

Valérie se vymaní z náruče muže, který si ji na chvíli pro sebe ukořistil místo polštáře, když se uplakal do spánku. Není se čemu divit, po té zpovědi, kterou jí věnoval. A to šel k lékaři. Neuvědomil si, že ten psycholog, ke kterému se objednal, je Valérie. To zjistil až v čekárně, když uviděl na dveřích její jméno. Kdo by se v tomhle zapadákově jmenoval Valérie? Příliš nezvyklé jméno pro tyto končiny.

Přecapká do koupelny, ze které slyší téct vodu, pomalu a tiše se vkrade dovnitř, i když Adam nemá možnost ji zaslechnout, usadí se na pračku a vyčká, až si milý uražený pán dá sprchu. I když podle toho, jak zdrchaně vypadá, to bude trvat trochu déle. Noc je přece ještě mladá.