8. Kapitola

8. kapitola

---

Druhý den vstává dost brzo na to, aby se ujistil, že Valérie jeho náruči ještě spí. Přikryje odhalenou pokožku peřinou a tiše jako myška zmizí se svým naslouchadlem v koupelně. Věci už má připravené tam. Dostal jeden nápad, který by mohl vyjít. Jen najít vhodné místo.

…

Spokojený s tím, že se mu možná podařilo vyřešit jejich problém, odemkne dveře do svého bytu, hudba jdoucí z kuchyně vyznačuje Valériino momentální teritorium nad hrncem.

"Ahoj, kam jsi tak brzo zmizel?"

"Potřeboval jsem si něco zařídit… až budeš mít čistý ruce a čas, mrkni na tohle," mrkne na ni a zmizí v ložnici. Je mu jasné, že zvědavá Valérie to okoukne prakticky hned.

"Adame! No ty jsi boží," celá rozradostněná mu skočí do náruče.

"Stěhovat se můžeme už na konci příštího týdne," podotkne, je rád za tuhle reakci, protože jinak by to asi nešlo.

"Páni a… nemůžeme se tam jet podívat? Prosím, prosím, prosím," upře na něj své psí oči.

"Bohužel, já už jsem tam byl a stávající majitel v jedné části ještě pořád bydlí, takže to není možné. Ale bude se ti to líbit…"

"Tak mi to aspoň nakresli. Ty fotky vypadají pěkně, ale jak vypadá ten byt jako konstrukčně?"

"Byly to původně byty tři. Tři plus jedna, dva plus jedna a garsonka mezi nimi. Někdo koupil všechny tři a udělal z toho jedno patro a dva byty o velikosti dva plus jedna. Má to společné vchodové dveře a chodbu, zbytek jsou prostě oddělené byty." Pokrčí rameny. Líbilo se mu to a v noci si vzpomněl, že to někde už viděl. Štěstí hrající v jejich prospěch ho potěšilo. Budou bydlet každý ve svém a přitom budou hned vedle sebe. "Jo a má to velkou terasu. Ty byty jsou skvělé. Jen to je v posledním, třetím patře bez výtahu…"

"Jako bychom my potřebovali výtah, že…" skočí mu nadšeně kolem krku i přes to, že už to vypadalo, že se relativně uklidnila. "Ale pořád to nemění nic na tom, že jsi prostě nejlepší ze všech," lípne mu pusu na tvář.

…

Problémy kolem stěhování se najdou záhy. Nemožnost skloubit čas, aby se oba dva potkali spolu, je příliš iritující. Celý týden se potkávají až pozdě večer, což není moc pozitivní pro domluvu, kterou chtěli naplánovat vše podstatné. A hlavně jak podotkl Adam, je nutné byty vyklidit a vymalovat. Takže o víkendu mají určitě o zábavu postaráno….

Zvonek u dveří se rozezvučí, bedýnka se rozbliká červeným světýlkem. Pohledy od večeře zvednou oba dva ve stejnou chvíli. Je pátek a tak zatoužili po chvilce klidu před náročným víkendem.

"Dojdu tam," nabídne se Valérie, když vidí, jak se Adam s povzdechy kroutí na židli. Konečně si po náročném dni stráveným cvičením sednul.

Přejde ztemnělou chodbu, rozevře dveře. "Petře?"

"Ehm, ahoj Val, já… mohl bych dovnitř? Neruším?"

Valérie se ušklíbne, trochu pozdě na takovou otázku, ale co už… "Zrovna večeříme, pojď," ustoupí mu ze dveří, aby mohl projít dovnitř. "Dáš si taky? Dneska jsem sice vařila já, ale můžu tě ujistit, že jsme se po tom ještě ani jeden neotrávil…"

"Já… rád, jestli to tedy nebude Adamovi vadit…"

"V klidu..." prostoupí dveřmi do kuchyně. "Adame, vedu ti návštěvu," nabere do talíře vydatnou porci, položí na stůl, na svoje místo a svůj talíř si vezme. "Vezmu si to vedle, vy dva si potřebujete promluvit. Nejlépe beze mne. A Adame… opovaž se to hned zavrhnout," mrkne na jmenovaného spiklenecky, když vidí, jak se už už natahuje k nějaké nepěkné odpovědi. Schlípne jako slepice stojící na dešti.

"Fajn…" korunu tomu přirovnání nasadí v momentě, kdy se vidličkou pohrabe v těstovinách, jako by něco hledal.

"Ehm… ahoj Adame," pokusí se Petr přerušit trapnou situaci, kterou Valérie způsobila. I když si je jistý tím, že to zavinil vlastně on a Valérie pouze přilila olej do ohně…

"Co tu chceš? Chodíš sem jak na trh. A pokud si jsem něčeho vědom, tak tě nikdo nezval-" zavrčí.

"Potřebuju vaší pomoc."

Adam přimhouří oči. Je unavený po celém týdnu, kdy musel makat, protože se chystá na jeden exhibiční závod, který určitě nebude jednoduchý. Do toho ještě tréninky s malými žáky a dorostem… A tahle naprosto nečekaná návštěva… Jistě, v hlavě mu hlodal jistý červíček, který chtěl vědět proč a co, ale taky se toho trochu bál. A ta intrikářka Valérie se zdejchne.

"Tak spusť," odstrčí od sebe talíř s tak dobrým jídlem, které Val ukuchtila a on si ho chtěl vychutnat. Jenže teď mu sousto nějak ztěžklo v puse a nějak se necítil, že by měl jíst další.

"Já… asi bych ti to měl říct všechno od samého začátku… není to nic světoborného, vlastně… snad i takového… klasického je blbý slovo, ale asi nenajdu teď lepší…

… když jsem potkal před pár lety Jardu, myslel jsem si, že on bude tím nejlepším, co mě v životě potkalo. Zachránil mě ze srabu, který jsem prožíval při svém coming-outu, který přišel celkem pozdě na můj věk… V mých dvaadvaceti jsem se přiznal rodičům. Myslel jsem, že to bude v pohodě. Že je znám tak dobře, abych dokázal odhadnout jejich reakci. Jenže to tak nebylo… matka ta to tak nějak vzala, až tedy potom, co jí táta probral z mdloby. Potom mě vyhodil a vlastně vydědil. Víc jsem se s nimi neviděl. Vzal jsem si pár nejdůležitějších věcí, peníze a vypadl. Po dobu studia na vejšce to bylo dobrý, sice jsem si musel ubytování už platit sám, ale měl jsem alespoň kde bydlet. Jenže musel jsem platit, tak jsem si našel práci v jedný restauraci jako pomocná síla v kuchyni. Na zaplacení koleje a koupení si jídla a těch nejvíc potřebných věcí mi to stačilo. Hlavně jsem chtěl dostudovat… jenže… jednou jsem musel vypomoct na place, protože jsme tam hostili firemní večírek a nebyli lidi… A jak si asi umíš domyslet… potkal jsem tam Jardu, byl o dost starší než já, ale já se prostě zamiloval. Okouzlil mě svým úředním chováním. Byl tak důležitý, že bych brečel, když si na to vzpomenu… a v tom kvádru vypadal tak sexy. Měl jsem v tý době už nějakou malou zkušenost s tím, co se mezi klukama děje. Potkal jsem ho v chodbě, kde byly nejen záchody, ale i odbočka do skladu. Zatáhnul mě na záchody, zamknul za námi a tam… zachoval jsem se jako malá děvka, která byla okouzlená dospělým chlapem v upnutým saku. Když odcházel, strčil mi do kapsičky vizitku s tím, že mu mám zavolat, že by pro mě měl lepší místo. A já jako poslušný a poblázněný pes, poslechl.

Volal jsem mu o dva dny později. Přijali mne do firmy téměř okamžitě a po zjištění, že studuju ekonomku, mě šoupli rovnou do kanceláře jako sekretářku a vlastně jsem tam zůstal až do teď… Nedělám pod Jardou… náš vztah tam byl dost veřejný a pro firmu se to nehodilo…

O tom, jak žárlivý Jarda byl, už jsem říkal… bylo to chvílemi až příliš chorobné na to, aby to mohlo být zdravé. Jasně, i já jsem někdy žárlil, když byl s lidma z firmy na nějakém večírku, kam se sekretářky nezvou… Ale vždycky jsem se uklidňoval tím, že jeho žárlivost by měla dokazovat věrnost. Netušil jsem, jak naivní jsem… Zakazoval mi pořád něco, zákazy se kupily, nevšímal jsem si ničeho, myslel jsem, že je to normální. Protože si mě pořád stejně hýčkal a tak… Po firmě se začalo po čase něco šuškat, ale byl jsem pro to slepý. Růžové brýle na očích mě vystrnadily z normálního života. Nechtěl jsem si připustit nic z toho. Vždyť on se přece každý večer vracel právě ke mně do postele. Nikdy nikde nezůstával na noc…" odmlčí se, v krku má sucho, je mu nepříjemně, ale ví, že po tomhle už musí pokračovat, nesmí se zarazit v tom, co dělá. Ne pokud nechce být na tomhle světě sám. Chce mít alespoň přátele, když už nic jiného. A tihle dva mu to mohli poskytnout. Byli doslova učebnicovým příkladem, skoro až předimenzovaným, ale… jejich vztah jim záviděl. Nikdy neměl k nikomu tak blízko. A když si myslel, že má, byl hořce zklamaný skutečností. Bez ohledu na to, čí sklenice to byla, vezme do ruky první, která před ním stojí, aby upil pár loků vychlazeného džusu a svlažil si tak vyschlé hrdlo.

"Byl jsem zamilovanej a blbej… Vidím to až příliš pozdě… i to, jak jsem se k vám choval během tréninků… Byl jsem pod takovým drobnohledem, že jsem měl strach bavit se s kýmkoliv, kdo Jardovi představoval hrozbu čehokoliv, co zase viděl on… i když já bych ho nikdy nepodvedl. On to však tak ale neviděl…

Po tom, co jsem ho přistihl u nás doma s nějakým týpkem, o jeho identitě jsem se raději nepídil… Dal jsem mu košem, sbalil se a bydlel v Motelu u dálnice… Jenže jsem nevěděl, co on bude dělat… přišel mě odprosit a já… Vrátil jsem se k němu, uvěřil jsem mu to, že to bylo jednou, že už se to nestane… Po čase, kdy bylo všechno jako dřív, se však na povrch dostaly pověry o jeho dřívějších úletech a moje růžové brýle byly tak nakřivo, že jsem to nakonec pochopil…

Ztropil jsem mu sice scénu, ale k ničemu to nevedlo. Jarda se mi nakonec vysmál, nechalmě stát s věcma před svým bytem a já byl sám. Tři měsíce jsem se hrabal ze srabu… první měsíc jsem byl tak mimo, že mě málem vyhodili z práce, druhý jsem zase začal pít… a ten třetí… přijela zamnou matka s tím, že se doslechla o tom, co se stalo a chtěla by mi pomoct, že jsem pořád její syn a že už s otcem dávno nežije…

Našel jsem si s její pomocí malý byteček, který akorát vyhovoval mým prostředkům. A snažím se tam začít žít od začátku. Jenže mi to není dopřáno. Tím, že je Jarda pořád nade mnou ve firmě, dělá si ze mě rohožku, po který se vozí… A já… už to přestávám zvládat… proto jsem vyhledal pomoc u psychologa, to, že je to Valérie jsem nevěděl až do doby, dokud jsem nebyl u ní v ordinaci… Byl jsem poslední, proto mi nabídla, že potom můžeme jet k vám, a už nezávazně si o tom promluvit nad skleničkou vína no a… zbytek už znáš i ty." Zakončí posmutněle.

Adam se na něj zahledí přes svou sklenici. Jídlo v talířích dávno vystydlo, aniž by se jej za celou tu dobu, co Petr povídal, dotkli. Nyní pořád sedí naproti sobě. Petr pohledem hypnotizuje jejich nový ubrus, který Valérie kdesi splašila. V hlavě mu šrotuje otázka toho, zda má uvěřit a uvrhnout Petra do milosti, nebo ho má jako trosku vykopnout ze svého domu a života… Jenže to druhé by nikdy neudělal. Každý si zaslouží šanci navíc. Jenže... Je právě on schopen udělit ji?