9. Kapitola

9. kapitola

---

"Fajn."

"Fajn - co?" Petr se na něj nechápavě podívá. Nějak mu unikl smysl této odpovědi.

"Zřejmě ses přišel vypovídat, protože nechceš být sám. Takže… fajn. Odteď jsi očividně vítaný v naší rodině…" povzdychne si trochu, protože Valérie by ho za zápornou odpověď přinejmenším přizabila.

"Adame… díky. Nemáš představu, co to pro mě znamená…" pronese Petr pokorně.

"To neřeš… zaprvé, Val by mě zabila a zadruhé… vzhledem k tomu, že se budeme stěhovat, můžeš Valérii pomoc nanosit ty její krámy do auta," ušklíbne se záludně.

"Stěhovat? Kam proboha?"

"Do většího… tady už nám to tak nějak nestačí… ne s Valeriinou zásobou knih, která se pořád rozrůstá."

Petr se rozesměje. "Všiml jsem si, že máte v obýváku nějakou základnu pro další šikmou věž na světě…"

"Jo, dalo by se to tak nazvat," zazubí se už i Adam. Pomalu se začíná uvolňovat stále napjatá atmosféra. Je mu jasné, že později o tom bude ještě přemýšlet, ale prozatím to nějak víc nehodlá řešit. Na Petrovi bylo vidět, že se mu docela ulevilo, když se vypovídal.

"Nenechte se rušit, vezmu si práci, jen jsem se chtěla ujistit, že jste se nezabili, nožů je tady dost," nakoukne do kuchyně Valérie s prázdným talířem v ruce. Přejede pohledem přes stůl. "Teda, pánové, jsem si nemyslela, že by to bylo zase až tak hnusný…"

"Však my si to ohřejeme… můžeš klidně v klidu pracovat," pobídne ji Adam, který se nenechá touhle příšerkou vystrašit. Zato Petr trochu zrudne.

"Měl bych jít…"

"Ale seď na prdeli a zůstaň tady, nám tu nepřekážíš a aspoň po mě nebude Adam házet svoje pohledy. Možná vám půjčím svůj počítač, abyste si mohli zapařit nějakou hru…" zarazí ho Valérie svým generálským hlasem dřív, než stihne udělat jediný krok k tomu, aby vstal ze židle. "Jo, Adame… chtěli jsme potom mluvit o tom, jak to uděláme zítra… tak na to nezapomeň." Mrkne na něj spiklenecky. Na zítra je naplánované malování jejich nových bytů.

"Neboj se, myslím na to. Ukaž, Petře, ohřeju ti to, když tu musíš zůstat…" ujme se Adam situace za pačesy s lehkým pobídnutím pro Valérii, aby se pakovala z místa činu, než se jí přihodí nějaká nešťastná náhoda sejmutím talířem. S úsměvem sám pro sebe konstatuje, že pobídka byla víc než čitelná, když se Val se smíchem opravdu uklidí z cesty. Její smích slyší ještě nedlouho poté.

…

Nakonec se večer nezdál ani tak špatný, opravdu spolu zakotvili u jedné strategické hry pro více osob a docela se u ní i bavili. Podle slov Valérie - řádili jako dvě tříleté děti, které právě objevili kouzlo barevných pastelek v kontaktu s bílou zdí obývacího pokoje.

"Docela jste se bavili, že?" podotkne, když v saténové košilce s kraťásky ulehá vedle něj do postele. Petr odešel již skoro před hodinou a oni potom stihli ještě probrat zítřejší bojový plán, zatímco se Adam myl a Valérie si čistila zuby, což po chvíli vystřídali. Nač plýtvat drahocenným časem, když můžete dělat více věcí najednou?

"Možná…" zamumlá, nehodlá se odtrhnout od toho časopisu do doby, dokud nezhasne vlastní lampičku, protože tuší, že jeho odložením jí dá prostor ke komunikaci o "oné" věci.

"Adame..!" protáhne se smíchem, když mu krade onen časopis. "Jej, co to čteš? A vzhůru nohama?" pobavený podtón a šmátravé listovaní štíhlými prsty ve stránkách časopisu. Pánského časopisu o kulturistice.

Vytrhne jí ho z ruky stejně jako ona jemu, plátek letí někam pod okno. Strhne ji vedle sebe, uvězní do kleští. "Pomodlit, zhasnout a spát," broukne jí do ucha, když jejím hrudníkem trhá dušený smích.

"Rozkaz, pane. Provedu, pane." Pokoj se ponoří do tmy.

"A nezapomeň ráno vstát jo… Ať můžeme začít co nejdřív a o to dřív skončit." Popíchne ji Adam, protože zná její víkendy a dlouhé vyspávání, když může.

"Jako by se stalo," zazubí se na něj v šeru, protože oči už si na tmu zvykly, vidí její veselý úsměv. "Nezapomeň se nařídit, budíku." Lípne ho na čelo jemným polibkem a stočí se zpátky do původní polohy na boku. "Nemůžu si zvyknout na pocit, že tohle je jedna z posledních nocí, které trávíme spolu…" špitne tiše s pohledem upřeným do prázdna těsně před tím, než ji pohltí říše snů.

"Třeba není," Adam zaboří obličej do jejích vlasů rozprostřených na polštáři před ním. "Třeba není…"

*

"Budíček, princezno. Sluníčko už dávno vstalo a ty tady pořád tlučeš špačky, nestydíš se?" nakloní se Adam již plně oblečený, nasnídaný a plný elánu, nad svou spolubydlící a kamarádku.

"A víš, že ani ne? Sluníčko taky nikdo nenutí, aby vycházelo tak časně… dej mi ještě chvíli…" chce se zachumlat zpátky do vyhřáté peřiny a zabořit hlavu do polštáře, ale není jí to dovoleno.

"Kdepak, princezno, někdo se tady chtěl podívat na naše bydlení, tak šup šup. Snídani máš už připravenou na stole v kuchyni, tak se koukej hodit do gala, já skočím do schránky," shrne z ní peřinu a uloží ji do bezpečné vzdálenosti - na křeslo stojící v rohu pokoje.

"Vrahuuuu," zaskučí Val do polštáře zmučeně, ale vstane s úsměvem. Dnes se bude něco dít.

…

Sotva za sebou zavře dveře, chodbu protne červené světýlko oznamující člověka s prstem na zvonku. Zmateně otevře dveře.

"Ahoj Adame, volal jsem, ale asi ještě dneska neslyšíš, že?" zaznakuje na něj skoro profesionálně Petr. Zůstane zírat s otevřenou pusou. Když se osobě před ním rozzáří oči s pohledem upřeným někam za jeho rameno, ustoupí ze dveří, aby ho pustil dovnitř.

Kdy se sakra stihl naučit znakovou řeč?!

Adame, měl bys zažádat o místo na psychiatrii. Začíná toho na tebe být trochu moc…

Několika dlouhými kroky přejde do ložnice, aby ze stolku shrábl své naslouchadlo, které tam večer odložil. A mohl ho použít.

"O co jsem zase k čertu přišel?" zahartusí směrem do chodby. Konečně čistý zvuk. "A kdy ses sakra stihl naučit znakovou řeč?!"

Valérie se spiklenecky usměje a jemu to záhy dojde i bez vysvětlování.

"Takže proto to vaše rádoby velké kamarádství? Celou tu dobu ses učil znakovou řeč?"

"No… celou ne, ale… abych měl alespoň základ a uměl pár vět… To jsem stihl…" řekne opatrně Petr. Dva malé krůčky do strany směrem k Valérii a s lepším směrem na vyběhnutí z bytu, neujdou nikomu z těch tří, ale nikdo to nekomentuje.

Adam nestačí nic jiného než zírat. Mikroskopické dráhy neuronů přenášejí ony informace ve formě vzruchů do citlivých tkání mozku, pracují na sto dvacet procent. Jenže mozek ne a ne tolik informací, pocitů, najednou zpracovat. Jeho obličejem se protne mnoho emocí. Bolestné zasáhnutí, které z toho vyplyne, se změní na překvapení a… štěstí?

Klapnutí dveří od ložnice donutí Petra nadechnout se. Ani si neuvědomil, kdy s tou činností přestal. Chce jít za ním, ale Valériina jemná dlaň ho zastaví dotekem na zápěstí.

"Musíš mu dát čas. Musíš pochopit i jeho situaci. Nevědomky jsi ho odmítal, zatímco tě vídal s ním. Nevíš, co se v něm odehrává. Bolí ho to. Dej mu čas. Adam ti ho taky dal. Vlastně… čekal na tohle celou dobu… a teď, když je to tady, neví, jak se s tím vypořádat. Co kdybys šel do kuchyně, uvařil si čaj nebo kafe a já ho zatím zkusím dát trochu dohromady, ano?" Zcela vážný hlas, který mu nic nepřikazuje, ale ani nebere ne, jako odpověď, ho dostane. Obdivuje tu dívku, jak se ze ztřeštěné holky stihne tak rychle přetransformovat do naprosto vážné lékařky. V duchu se opraví. Kamarádky. Přikývne, protože má pravdu. On tomu nerozumí. Neví, co se je to takové odmítání. Jarda ho přijal hned, nikdy se nemusel trápit odmítáním. Ještě jednou překontroluje pevně zavřené dveře do ložnice, než zmizí v kuchyni.

…

"Ady?" Valérie pomalu jistým krokem přejde k posteli, nechce ho vyděsit víc než je. Sedí na posteli zády ke dveřím, shrbená záda, obličej v dlaních.

"Proč má najednou takový zájem, Val? Celou tu dobu mnou pomalu opovrhoval, vlastně ne, to je špatný výraz - přehlížel mě, doslova. A teď? Teď se kvůli mně učí znakovou řeč, aby mi byl blíž?!"

Je rád za konejšivou náruč, která se objeví a stáhne ho do ní. "Nemá tušení, jak moc nahý se teď cítím být," fňukne do křiklavě žlutého trička, ke kterému se tiskne obličejem. Nechá se stáhnout na postel a položit se.

"Možná je to tak lepší… možná tě potřebuje vidět tolik obnaženého, kolik jen půjde, aby si uvědomil, co v tobě má a co v tobě může mít… nebo ty už ho nechceš?" nadzvedne obočí.

"Ne že nechci… já nevím, co chci…" odpoví kňouravě do trička, do kterého se pomalu vpíjí horké slzy.

"No tak… neplakej, vždyť jde jenom o bláznivýho kluka… ššš…" hladí ho po zádech, dokud se trochu neuklidní. Žádné vzlykání, pouze slzy tekoucí z rozšířených očí, občasný trhaný nádech.

"Po tom všem, kdy jsem každej den toužil po tom, aby se na mě alespoň podíval a pozdravil mě jinak. Všimnul si mě nějak víc… mám ho teď u sebe doma a vyžírá tvojí snídani, kterou jsem ti připravil a… Já to pořád vstřebávám. Já teď necítím vůbec nic, Val. Jsem prázdná poštovní schránka se dvěma otvory…"

Valérie, i přes nutkavé profesionální potlačení, vyprskne smíchy při představě Adama jako poštovní schránky. "Ty jsi trdlo. Je to normální, že se cítíš zmatený. Dej mu šanci. Chovej se k němu, jako byste se nikdy neznali a teď teprve se poznáváte… i když… ona je to vlastně pravda."

"Nemůžu za to, vždycky když se na něj podívám, tak to mám všechno před očima…já nechci… připadám si jako feťák, kterej by chtěl další dávku, protože už z toho blouzní…"

"Věř mi, že by ses cítil jinak… Dej se do pořádku, půjdu do kuchyně, posnídám, a ty si mezitím rozmysli, jestli nám může Petr jít pomoct malovat, jo? Hodí se nám přece každá ruka navíc," mrkne na něj. Konejšivě ho pohladí přes vlasy až po dlaň. "Na každé tmavé cestě je křižovatka s tou světlou… Uvidíš, zkus to. A když to nepůjde, už na tebe nebudu naléhat, slibuju."