Cílová rovinka pro dva 3
!Upozornění!
Jedná se o RPS Petter Northug / Emil Hegle Svendsen
Postavy použité v textu jsou pouze vypůjčené. Nikoho tímto nechci morálně urazit, znechutit, či znevažovat jeho osobu. Příběh je čistě smyšlený a nenavazuje na skutečnosti.
Po celou dobu povídky platí 18+
Třetí část
Probudí ho bolest v krku. Knedlík, který se mu tam usadil, těžce polyká. Zašátrá rukou vedle sebe, kde tuší Emila, ale ten se v posteli nenachází, místo je pořád teplé, jakoby odešel před malou chvílí, asi šel na toaletu. Avšak náhle otevřené dveře hotelového pokoje vpustí dovnitř proužek světla vycházející z osvětlení chodby. Za sebou vejdou dvě postavy, načež se dveře zase tiše zavřou. Tiché kroky k posteli, rozsvícení malé lampičky, jež ozáří pokoj tlumeným světlem.
"Vzbudili jsme tě?" Emilův starostlivý hlas ho donutí rozevřít oči, vedle něj jejich osobní lékař, zakroutí hlavou, mluvit mu moc nejde.
"Copak si to vymýšlíš, Pettere?" ruka na zpoceném čele. Druhá jemně prohmatá krk. "Otevři pusu." Poslušně udělá, co musí, jen je to trochu namáhavé vzhledem k nateklým mandlím. "No jo, zánět v krku. To je z toho, jak jsi dnes makal, uhnal sis to pěkně, když to má takhle rychlý průběh, ať chceš nebo ne, musím zavolat ty jejich šamany, aby ti předepsali něco, po čem nebudeš mít pozitivní doping." Odstoupí do nich do přítmí pokoje s mobilním telefonem u ucha. Emil si k němu přisedne na kraj postele.
"Sálal jsi jak rozžhavené uhlí, nemohl jsem spát. Cítil jsem, že máš horečku, raději jsem ho zavolal, než aby z toho bylo něco horšího." Pohladí ho po hřbetu ruky, jemně se usměje. Na dveře pokoje někdo tiše zaklepe, lékař vpustí rozespalé dopingového komisaře i dalšího lékaře, chvíli si něco povídají, načež se zopakuje stejný scénář, prohmatání krku, otevření úst, verdikt zní jasně. Nechají mu na stolku nějaké pilulky na horečku, na krk doporučí zábal, vše pečlivě zaznamenávají do osobní složky, se vším se musí počítat.
O pár minut později po nich není ani vidu ani slechu. Týmový lékař v tichosti opustí pokoj, však oni už si poradí i bez něj.
Emil se přižene s namočeným kapesníkem, igelitových sáčkem a šálou, o které nemá tušení, kde se u nich vzala a jako správná ošetřovatelka si ho vezme do parády, v hrnečku se již ždímá ovocný čaj. Výhoda rychlovarné konvice na hotelovém pokoji, kterou si vydupali. Správného čaje na zahřátí není nikdy dost, zvlášť když odjedete takovou štreku.
Pettera to proti vůli rozesměje. "To nemusíš."
"Ale kdepak, nemůžeš své fanoušky zklamat. Vezmeš si ty prášky, vypiješ čaj a půjdeš se pořádně vyspat, zítra nevím, jestli to odjedeš…" Starostlivě mu ováže zábal kolem krku, na čelo vtiskne polibek.
"Je to jen štafeta, tu bych měl zvládnout i se zápalem plic." Rozesměje se tak, že ho přemůže kašel.
"Nemáš k němu daleko…"
"Neměl bys tu být, nakazíš se… nechci ti zkazit tak skvěle rozjetou sezónu."
"Na to teď nemysli. A navíc, slyšel jsem, že od nemoci hodně pomáhá tělesné teplo." S těmito slovy přeskočí Petterovo tělo a zaboří se do peřin, přivine si ho k sobě. "Tak se koukej potit."
*
Ráno ho zastihne nečekaně brzy, jako by usnul a hned se musel probudit. Paprsky slunce, které se prodraly, přes mračna, prostupují zataženými žaluziemi a lechtají obyvatele pokoje na odhalených končetinách. Vypadá to, že se počasí umoudřilo a dnes bude nad míru krásně.
Hlavu má nafouklou jako balon, cítí se jak po probdělé noci s kamarádem alkoholem. Uvědomí si, že bolest již trochu povolila a může normálně polknout. Pohled stočí na postavu spící vedle něj, prsty nejdřív jemně pohladí tvář, potom jimi projede vlasy. Jeden neposedný pramínek sjede přes oko a polechtá majitele u nosu. Mírné zamračení a dvě oči se zahledí do těch jeho.
"Dobré ráno." Skloní pro polibek, který si nakonec rozmyslí a věnuje ho tváři. Přeci jen, nechce ho nakazit, už takhle ho ohrozil, když s ním zůstal přes noc. "Děkuji, že jsi zůstal."
"Jak se cítíš?" zkoumavý pohled ho propálí skrz. Příjemně rozehřátá dlaň se ocitne na čele, které již vykazuje normální teplotou, léky očividně zabraly.
"Plný sil na dnešní závod." Líbne ho na čelo, vstane z postele, aby protáhl rozbolavělé tělo. Emil se zalíbením sleduje hru svalů, která se odehrává pod tričkem, které Petter nosí výhradně na spaní.
"Co se po mě tak díváš?"
"Ale já jen tak, že včera jsi vypadal na umření a dnes jsi v pohodě. Stejně je to zajímavé."
"Musíš uznat, že naše těla jsou stavěná na jinou zátěž. Chřipky trvají buď extrémně krátce nebo naopak dlouze."
"Spíš si říkám, že si nepamatuji, že bys byl nemocný."
"Taky mě to občas chytilo, neboj se." Skloní se k němu do postele. Dvě ruce omotané kolem krku ho stáhnou k sobě do postele. "Hej hej, chtěl jsem vstávat." Se smíchem.
"To můžeš i za chvíli, času máš dost. Teď se prosím věnuj svým povinnostem." Emil ho zavalí vlastním tělem, aby mu znemožnil útěk do koupelny.
"Povinnostem? Jakým přesně? Mám dnes jen jednu povinnost, odjet svojí část štafety co nejlépe." Zatváří se, jakoby o ničem jiném nevěděl.
"Tak si můžeš myslet, že toto má být rozcvička." Utlumí jakékoli další protesty spojené s povinnostmi vášnivým polibkem.
Komentáře
Okomentovat