15. Kapitola

Voldy si dala volno, aby nabrala něco sil (takže jsem jak zmlácenej tyranosaurus Rex).

Věnováno všem :)

15. Kapitola

---

Uvězněn ve svých myšlenkách, trochu roztěkaný z odpoledne, které strávil s Petrem v posteli. Čekárna je prázdná, čeká zde pouze paní, zřejmě na někoho, kdo je uvnitř v ordinaci u doktora. Zaujatá módním časopisem si ho nevšímá. Mrknutí na hodiny. Přesně sedmnáct patnáct. Dveře klapnou, nízké podpatky zaklepou o dlážděnou podlahu.

"Dobrý den, jsem jen doprovod." Profesionální úsměv na její tváři, černá pouzdrová sukně, bílá halenka a přes to sáčko v tmavě modré barvě. Boty a brýle jsou laděny do stejně tmavé. Kabela v lesklé černé. Úchvatná jako vždy. Šťastně se postaví. Potřebuje tuhle psychickou podporu. Nevšímá si pohledu, který na Val upře dáma sedící s ním v čekárně.

"Děkuju, že jsi přišla," natáhne k ní ruku. Upravené prsty se propletou s těmi jeho. "Včera jsem byl idiot. Omlouvám se…"

"Později si to vyberu," mrkne na něj Valérie, usadí se a elegantně zastrčí své nohy pod židli. Hotový anatomický model. Ale Adam má co dělat, aby se nerozesmál. Doma je Valérie schopná vyložit si nohy na stůl v ponožkách, což samozřejmě přehání, ale to, jak se chová dokonale venku… to je opravdu vtipné. Za skly brýlí vypadá její pohled neskutečně chytře a tajemně. Kouzlo osobnosti pěstované tolik let. "V pořádku?"Stočí na něj svůj zelený pohled.

"Jasně, nemáš kapesníček? Asi jsem je nechal v autě…"

Valérie zkušeně otevře zip své kabely. Ano, žádná kabelka. Nic, do čeho se nevejde kniha, lahev vody a další potřebné věci, by Valérie u sebe neměla.

"Adame?" z ordinace vykoukne lékař. Již se s Adamem potkali na chodbě. Starší pán, který projde z ordinace rovnou k sestřičce, aby si vyčkal na příští objednání, si jich nevšímá. "Můžeš jít dovnitř." Zbystří osobu ženského rodu vedle něj. "Valérie, páni, vítejte. Dlouho jsme se neviděli, jste již zpátky ze studií?" Starší lékař si s nadšením prohlíží vyspělou mladou ženu, kterou si pamatuje ještě jako tu odrůstající puberťačku, která odjela studovat pěkně daleko.

"Pane doktore, ráda Vás vidím. Jak se vám daří?" Postaví se, přijme podávanou ruku na pozdrav. Za druhou drží Adama, který se začíná tvářit jako hromádka neštěstí. Nemá doktory zrovna v oblibě. Kromě Valérie, samozřejmě.

"Mě skvěle, když vidím, že mé úsilí nebylo vyhozeno oknem rovnou do popelnice. Všechno proběhlo v pořádku?"

"Samozřejmě, program byl skvělý, studium nadprůměrné." Usměje se Valérie. Má před sebou člověka, který byl jejím vzorem pro studium medicíny.

"Věděl jsem, že z tebe něco bude. Takže se věnuješ psychologii, jak jsi chtěla?"

"Ano, kromě jiného…" Dveře klapnou, ocitnou se v renovované ordinaci. Víc příjemnější všem pacientům.

"Moc pěkné, doktore."

"Děkuji, Adame, svlékněte se do půl těla a položte se sem, uděláme celkové vyšetření a pak se koukneme na tvůj problém. Valérie, můžete se posadit na pohovku, pokud tedy nechcete jít do čekárny." Mrkne na ni. Oba dva si jsou vědomi Adamovy jakési fóbie.

…

"Viděl bych to na nějaké další vyšetření na klinice. Nemám tady dostatečné vybavení pro správnou diagnostiku, Adame. Nejsem si jistý tím, co se přesně děje, potřeboval bych podrobnější vyšetření, abychom věděli, na čem jsme," poplácá Adama lékař po rameni. "Nemyslím si však, že by to bylo něco závažného. A to sluchadlo mi nech tady, pošlu ho klukům na technickou. Je možné, že je špatně seřízené a proto máš ty problémy."

"Díky, doktore. Nechám se rovnou objednat…"

"To bude ten nejlepší nápad. Až budeš mít po, zastav se tady a projedeme ty výsledky spolu."

…

Valérie před něj postavila talíř s hranolky a přírodním masem, místo sklenice jakéhokoliv nápoje k jídlu, panáka domácí slivovice, kterou měl ukrytou hluboko ve špajzu.

"Tak vidíš, nebude to nic vážného. Viděla jsem jeho postoj i chování. Nebylo to, že by ti něco tajil. Možná jen ten aparát je špatný a potřebuje nějak opravit…"

"Já vím… jen… vzpomněl jsem si, jak jsem na tom byl, když jsem neslyšel a čekal jsem na svůj první aparát… Bylo to hrozný. Představa, že nikdy nepřijde a mě nikdo neporozumí…"

"Ale kuš, takový myšlenky pěkně rychle zažeň. Nic z toho se už nestane, rozumíš? Ty umíš mluvit, umíš znakovat. Takže se domluvíš." Valérie si ho přitáhne na svou hruď. Hromádka neštěstí se zaboří do ohbí jejího krku. Ruce vděčně sevřou štíhlounkou postavičku.

"Měla bys přibrat, anorektičko."

"A že ty zrovna jsi obézní, co…" zazní pobaveně.

"Dělám si srandu. Ulehčuju situaci."

"Já jsem tě prokoukla už dávno, Adame."

"Díky, že jsi tady pro mě."

"Nápodobně."

Vytvoří spolu na okamžik sousoší jako právě vytesané od mistra kameníka.

***

"Čau, Adame, hele máme tady nováčka. Chtěl jsem ti ho šoupnout do skupiny k mládeži, abys ho prozkoušel v boji. Chtěl se tady trochu porozhlídnout. Potom bude trénovat s námi, to je jasný, jen bys mu to mohl předvést," mrkne na něj šéf komplexu. Svalnatý muž, který už dávno neboxuje závodně, ale věnuje se sportovní kulturistice. "Samozřejmě pokud s tím budeš souhlasit?"

"Jistě, mě to nedělá problém. O koho jde?"

"Mari, mohl bys?" nakoukne někam za dveře a v Adamovi se zvedne vlna zvědavosti na nového člena. Přímo do skupiny se totiž nedostane jen tak někdo. Nejdřív se prochází výběrovkami, ale pokud si šéf žádá rovný přesun, jedná se zřejmě o někoho jedinečného.

Ve dveřích se objeví muž v jeho věku, vysoká a pěkně rostlá postava. Zarazí ho chladné, uzavřené oči. "Adame, tohle je Marián, Mari, Adam. Adam je kouč našich malých, plus trenér velkých. Dneska ti to tady ukáže. Měl bych tě upozornit na to, že Adam neslyší. Pokud mu tedy budeš něco chtít, upoutej jeho pozornost a mluv zřetelně. Bavte se, chlapci."

Adam se necítí vůbec uraženě. Již v začátcích jeho trenérské kariéry se se šéfem dostali k tomu, že by všichni, kdo se budou s Adamem stýkat víc, měli vědět o jeho malém handicapu. A obzvlášť teď, když je bez aparátku.

"Adam," vztáhne před sebe ruku.

"Marián." Trochu nejistě si s ním potřese rukou. Když si to uvědomí, oba dva se ušklíbnou nad tím, jak na sebe navzájem zírají. Adam na Mariána kvůli jeho vzhledu Sněhurky s penisem. A Marián na Adama kvůli tomu, že na něj normálně mluví, aniž by ho slyšel.

"Měl by ses převléknout, za chvíli budeme začínat. Šatny jsou tady," dovede ho k zeleným dveřím, za kterými se skrývají plechové skříňky. "Měl bys mít svůj zámek, pokud si tady chceš něco nechávat i po trénincích. Hodně to využíváme, protože nosit si výstroj každý den je docela unavující. Tady za zdí jsou sprchy," poukáže na vystavěnou zídku jak z nějakého amerického filmu. "Dám ti deset minut. Pak mě najdeš v malé tělocvičně na konci chodby."

…

"Jsi dobrej. Očekával jsem, že když tě šéf šoupnul rovnou k nám do skupiny, že nebudeš začátečník. Zápasil jsi někdy?" Adam se se spokojeným úsměvem otočí na Mariána, který se právě převléká po okupování jedné ze sprch.

"Díky. Ne, ještě ne. Trénoval jsem jenom s klukama v posilovně, když jsme se chtěli odreagovat, jeden z našich kdysi zápasil. Nikdy ne na profesionální úrovni. Jen jsem si říkal, že bych to mohl trochu změnit a zařadit si do programu i jiný aktivity než jen práci."

"A můžu se zeptat, co děláš?" zvědavost, co tenhle ledovec dělá, je víc než očividná. Jenže i přes ten postoj, který zaujímá. Takový odměřený a zároveň klidný, je něčím, co přitahuje pozornost ostatních lidí. Je to něčím výjimečné… skoro jako Valérie. Dojde Adamovi. Šokovaně si znovu Mariána prohlédne. No ano. Odměřenost je Valina doména. Ale i v ní je něco zvláštního. Uvědomí si, že on je na takové chování zvyklý, proto mu to nepřijde tak divné.

"Jsem hasič. Nic světoborného, ale je to dobrá práce." Mariánovi neušlo Adamovo chování. Zvědavé a uvědomělé. Jako by toho chápal mnohem víc.

"Takže hasič? To se ti nedivím, že jsi chtěl nějakou změnu do života," prohodí Adam, jako by nic. A ono vlastně nic není, že?

…

"Adame? Nemáš prosím tě náhradní blok? Je divný, že mi najednou všechny došly." Zazubí se na něj Valérie, když ho najde s hlavou v lednici. "Možná bych ti potom mohla na oplátku poskytnout něco k jídlu."

"Fuj, děsíš tady lidi." Trhne sebou dotyčný, když se vyloupne z oné lednice.

"Ježiš, já zapomněla…" zatváří se omluvně. "Nemáš blok?"

"Mám jeden, v krční páteři." Zavrčí s prošlým jogurtem v ruce.

"Ten nemyslím." Opět úsměv. "Pojď, dám ti najíst, rozhýbu krk. Ale potřebuju blok, jinak tu práci dneska nedodělám."

"Proč to nepíšeš do počítače?"

"Protože vím, že bych se na to už nekoukla. Pokaždý, když něco uložím, nechám to viset v nějaký zpropadený složce a víc to neotevřu. Takže moje práce jde k čertu… Když to mám na papíře, je to vždycky po ruce…"

"Ty si taky navymýšlíš…" hrábne rukou do police s knihami, za kterými má zásoby nějakých papírů vytržených ze starých sešitů. Podá Valérii jeden nepopsaný blok. "A teď davaj jídlo," vyplázne jazyk.

V chodbě se Valérie zarazí nad zvonkem. "Super, máme zřejmě další pánskou návštěvu k večeři."

Vpustí dovnitř Petra, dotáhne rovnou k Adamovi.

"Neslyší tě, takže jasně a zřetelně." Poplácání po zádech a zmizí, jen za ní zavlají vlasy. "A pojďte ke mně na večeři. U Adama bych vás musela leda tak oživovat," vykoukne ještě. Adam jen zakroutí hlavou. Ta holka ho jednou dostane do blázince. Začíná tomu věřit víc a víc.