16. Kapitola

18+

(a stížnosti neberu)

16. Kapitola

---

Spokojená Valérie před ně naservíruje obložené talíře a nakrájené pečivo.

"Není to nic královskýho, ale lepší než prošlé jogurty," zamumlá si se smíchem pod nosem.

"Dal jsem výpověď," prohodí Petr do ticha. Valérie se na něj překvapeně podívá. Adam zaregistruje její pohyb i pohled, ale slova mu unikla.

"Cože?"

Petr si uvědomí svojí chybu, zopakuje zřetelně svou větu.

"Proč?"

Pokrčí rameny. "Dostal jsem lepší nabídku. Vzal jsem to a dal okamžitou výpověď. Už mě tam nic nedrželo, bylo to spíš jen přítěží…"

Adam se na něj nejdřív dívá jako z jara, o moment později se mu však rozšíří koutky v úsměv. "To je skvělé."

"Taky si myslím." Jejich prsty se pod stolem propletou. Spokojenost z nich jen srší. Valérie je oba spokojeně sleduje. Dobrý krok kupředu.

"Slyšel jsem, že máme ve skupině někoho novýho?" obrátí se najednou Petr na Adama.

Ten souhlasně přitaká. "Je to hasič, prý to má jako odreagování se…"

"No a… je pěknej?" ozve se Petr nesměle. Adam ho pobaveně sleduje.

"Jo, ledovec, kterej potopil Titanic, by se měl stydět. Možná by dokonce roztál závistí…"

"Och…"

"Skvělý boj, komunikace odměřená. Vysoký, tmavé vlasy… ledové oči. Dokonalá kopie tady naší Val, jen v mužském podání." Ukáže zlomyslně prstem na Valérii sedící proti němu.

"Jau!" zaúpí, když ho dotyčná nakopne do holeně.

"Něco se ti stalo, Adámku?" zavrčí na něj hraně.

"Nic nic…" i přes svá slova si však tře nakopnutou holeň. Že se vždycky trefí do toho správného místa…

"Já si myslím…"

Zbytek večeře už proběhne v klidu. Relativním.

"Petře?"

"Hm?" oslovený se zvědavě otočí na Adama, na kterém se před nemalou chvílí po večeři uvelebil, aby spolu mohli sledovat nějaký dokument.

"Nechceš tady dneska zůstat?"

"Jako na noc?"

"Jestli chceš na den, tak to budeš muset ještě několik hodin vydržet…" popíchne ho pobaveně. "Jasně, že na noc."

"Rád," stočí se tak, aby dosáhl na Adamovy rty, aby ho mohl políbit. "Moc rád."

"Skvělý…" zbytek toho, co chtěl říci, se ztratí v polibku.

…

Dotek dlaně na svém boku ucítí sotva si lehne pod peřinu a zachumlá se. Petr ležící vedle něj se nevinně usmívá, ale je si jistý, že pod zavřenými víčky běhají čertíci. Jako dvě lžičky se spojí do sebe, když se Petr přitiskne svým hrudníkem k Adamovým zádům.

"Chyběl jsi mi…"

"A ty mě…" jenže to Adam nemůže slyšet. Dlaní přitisknutou na rameno jemně naznačí, aby se obrátil čelem k němu.

"Jak jsem dopadl u toho doktora? A proč nemáš naslouchadlo?"

Adam sklopí pohled a to Petra ujistí v tom, že to asi nebyla tak normální prohlídka, jak mu Adam před odchodem tvrdil…

"Měl jsem problém s tím, že jsem špatně slyšel i s aparátkem… zhoršovalo se to. Jsem objednaný na kliniku na podrobnější vyšetření. Můj doktor si myslí, že to bylo špatným seřízením nebo vadným aparátkem…"

"A proto musíš na kliniku?" pochybovačný tón Adam slyšet nemůže.

"Ano, čistě z preventivních důvodů, abychom něco nezanedbali."

"Určitě?"

"Tak mi to řekl doktor…"

"Tak fajn, budu ti věřit," s těmi slovy líbne Adama na nos. Rty se však najdou cestu ještě o několik milimetrů níž. Na horký polibek, který mu věnuje, odpovídá Adam velmi kladně, vyklenutí rtů i těla proti Petrovým.

Ruce se pevněji omotají kolem jeho těla jako dva hadi. Klíny, které oddělují pouze dva proužky tenké látky spodního prádla, se o sebe otřou. Pokojem zazní zasténání, vzrušení se ještě víc prohloubí.

V Petrově hlavě šrotuje otázka, jak na něj může v té choulostivé chvíli promluvit, když Adam bude mít zavřené oči a neuvidí to… otázka však zůstane nezodpovězena, protože roztoužené horké tělo se k němu přimkne ještě pevněji. Rty doklouzají k odhalenému krku. Rty polaskají tenkou kůžičku, jazyk vytvoří vlhkou cestičku a zuby se hravě zakousnou.

Jedna z Petrových dlaní doklouže na Adamovo pevné pozadí, které ho celou dobu provokuje svým pohupováním a kterého se chce pořád dotýkat. Zvlášť takhle, když je skoro odhalené. Prsty se zaháknou o lem spodního prádla, které mu překáží ve zkoumání dalších hříšných míst. Oční pohled, aby zkontroloval, že nedělá nic proti Adamově vůli. Zuby samovolně stisknou vlastní rty, když se ponoří do Adamových roztoužených očí. Je to jasné. Slova jsou tady k ničemu, stačí se umět dívat.

Muž objímající ho stejným způsobem, jako to dělal on, se pohne proti němu. Pomalu, zaváhání nechá za dveřmi, se přetočí tak, aby měl Petra pod sebou. Teď si ho pomalu užije, vychutná a připraví. Rozhodnut dovést Petra do nebeských výšin, stáhne poslední kousek prádla a odhodí někam za sebe. Dotek prstů pálil na každém místě, kterého se dotkl. Horkost sálala a ohřívala vše ve své dosahu. Obzvlášť druhé tělo.

Jazyk obkrouží vystouplou bradavku, rty si s ní pohrají. Prsty volné ruky se věnují té druhé. Svým podbřiškem se tlačí na Petrovo vzrušení, svůj penis tiskne mezi prostěradlo a Petrovy půlky.

"Adame…" vzdychne Petr, když se milencovo tělo posune ještě o několik desítek centimetrů níž a horké rty políbí onen vrcholek způsobující slast. Pootevření očí ho utvrdí v tom, že se mu to opravdu nezdá. Tmavé Adamovy vlasy ostře kontrastují s jeho krémovou kůží. Zvídavé prsty se otřou o citlivá varlata, prohnětou.

Jejich oči se střetnou.

Pohlcen pohledem, který mu Adam věnuje, neuvědomí si dobyvačné prsty, které se zvědavě otírají o onen úzký vchod. Pobavené uchechtnutí, když mu uteče vzdech, mu však neujde. Zavrčí, vzepře se na rukách, aby od sebe Adama na okamžik odtlačil, než ho položí pod sebe se spikleneckým úsměvem. Rty škádlivě stisknuté zuby. Dnešní noc přeci jen tak neskončí…

…

"Adame?"

"Hmm..?" Adam vytržený z lehkého mikrospánku, do kterého pomalu upadal, se rozespale ohlédne nad sebe, protože si ustlal na Petrově rozložitém hrudníku.

"Tu výpověď jsem dal taky kvůli tobě a díky Valérii…"

"Prosím?" ospalost je tatam.

"Už jsem se k tomu odhodlával dřív, ale Val mě k tomu tak nějak dokopla a ty… Nechtěl jsem, abys měl nějaké potíže proto, že semnou chodíš. Můj spodní šéf je zmrd, jestli to tak můžu říct… Jarda se momentálně chová jako pěkné hovado a nebere si servítky…"

Adam se vyhoupne na rukách, trochu nevěřícně se na něj zadívá.

"Jestli si na tebe bude vyskakovat nebo cokoliv - řekni mi to. Když ho nesrovnám do latě já, tak to udělá Valérie a její regiment přátel…"

"To ne… já vás do toho nechci tahat, pochop to, prosím…"

"Petře, tady už nejde jen o tebe, rozumíš? Jde o nás dva i o Valérii. Pokud by ten vůl chtěl někomu něco udělat, tak určitě ani nemrkne a spousta pasáků z kdejaký sekuriťácký agentury mu na prachy bude líbat vyšlápnutý hovno z podrážky. Znám tyhle týpky." Zlost v jeho očích je dost čitelná na to, aby Petr přestal jakkoliv argumentovat. Nebudou se přeci po tak skvělém milování hádat… Ne o prkotinách, které se dějí a dít budou.

"Promiň, jen nechci, aby se vám něco stalo. Odchod pro mě je nejlepším řešením. A když jsem dostal lepší nabídku - tím líp." Omluvně políbí Adama na spánek. "Pojďme spát, jsi unavený."

"Fajn, ale počítej s tím, že si o tom ještě promluvíme… obzvlášť pokud budou nějaké problémy…" trochu uklidněný, ale s pořádným ujištěním, že tahle informace je ve škatulce Důležité, se vyhoupne nahoru, aby si ukradl jeden polibek na dobrou noc.

"Dobrou noc, miláčku…" špitne Petr do stále stejně sladkých rtů.

"I tobě dobrou noc…"

Spokojeně uveleben u Petrova boku se ponoří zpátky do říše snů. První noc s opravdovým přítelem a milencem v jedné posteli. Toho se musí náležitě využít. S chichotáním se převalí tak, aby z poloviny Petra zalehl, přehodil přes ně peřinu a znovu se zavrtal.

"Myslím, že teď už budu opravdu sladce spát…"

***

"Adame?" Valérie nakoukne k Adamovi do bytu, aby se přesvědčila, že je pořád zde. Ovšem, obrácen zády ke dveřím a čelem k umyvadlu, ji nemůže vidět, natož slyšet… Na zaťukání na rameno Adam už dávno nereaguje leknutím, pouze se s úsměvem otočí na příchozí.

"Ahoj, potřebuješ něco?"

"Adame? Copak jsi dělal celou noc, hmm? Petr domů nešel… Co ten přiblblý úsměv, zlato?"

"Hele, ty Sherlocku, nešel, abys věděla. A pořád spokojeně spí u mě v posteli." Šťastný úsměv zbrázdí zamyšlenou tvář.

"Nekecej? Bez tvé pomoci by mi to ani nedošlo," vyplázne na něj jazyk. "A dobrý? Spokojenost?"

Pouze přikývne. Na to není co říct…

"To jsem ráda. Jsem šťastná za tebe, Adame," pohladí ho po ruce.

A on ví, že mluví pravdu.

"Ale… proč jsem vlastně tady. Obvolala jsem svoje zítřejší pacienty, takže pokud chceš, můžu jít na tu kliniku s tebou..."

"To budu moc rád," odpoví úlevně. Představa, že několik hodin sedí sám v naplněné čekárně, ho vůbec neobšťastňovala a Valérie do poslední chvíle nevěděla, jestli bude moci jít s ním. Vyhne se tak dlouhým odrhovačkám starých lidí, kteří si do čekáren chodí povídat a v jeho nynější situaci i tomu, že si na něj budou ukazovat, že nereaguje na jejich řeči. Oni všichni jsou většinou jen nedoslýchaví a naslouchadla jim pomáhají v životě. Tak jako jemu.

"Tak fajn, zítra v půl osmé tady," nakloní se, aby mu dala jeden polibek na tvář a mohla zmizet do práce. "Pozdravuj Petra."

"To byla Val?" rozespalý Petr se objeví ve dveřích. Na sobě nic, pouze ruku umístěnou přes nahý klín. Ruměnec ve tvářích.

"Doufal jsem, že tě nevzbudí." Dávno kompletně oblečený Adam si ho přitáhne do náruče.

"Něco potřebovala?" zvědavost je zkáza lidstva.

"Ano, jen mi oznámila, že zítra na to vyšetření může jít semnou, takže tam nebudu sám…"

"Je škoda, že musím do práce. Rád bych tam byl s tebou," pohladí ho zúčastněně po tváři.

"Ale kuš, dost, že je tam bude pohoršovat Valérie svým výjevem, ještě dva gayové… To by chudáci lidi mířili rovnou do druhého pavilonu…"

"Co je v druhém pavilonu?" nechápavě.

"Oddělení psychiatrie…"

Petr neslušně vyprskne smíchy. "Promiň."

Adamovi je to však jedno, s úsměvem počká, dokud se Petr neuklidní a nepřestane se v jeho náruči vrtět. Což příznivě působí na spodní partie při představě nahého penisu otírajícího se o jeho skrytý, to, co pociťuje, ten pocit jen prohloubí. Stačí jeden dlouhý polibek a atmosféra v pokoji se změní z veselé na romanticky erotickou.

"Včerejší noc byla skvělá." Zašeptá do ucha citlivého na zvuk. Drobná lítost v Petrově postoji z toho, že on mu nemůže tuhle maličkost opětovat, ho donutí si to tělo přimknout ještě pevněji. Ruce přejedou přes záda až pod zadeček.

Petr si pomyslí, že pohledy, které mu pořád věnuje Adam, ho jednou zničí. Plné otevřených emocí, které mu ukazuje, když je nemůže vyjádřit slovy, jsou snad milionkrát lepší, než slovní vyjádření. Utopený v nich se nechá odnést zpátky do postele spoléhajíc na to, že Adam ví, kolik je hodin.