17. Kapitola

Další dávka povedených emocí.

Hezky se bavte. A nebojte... již brzy!

17. kapitola

---

Čtyři psychicky deptající růžové zdi. Vlastně… lososově růžové zdi. A dvě dlouhé chodby vedoucí ven z tohohle prokletí nebo naopak, do ještě většího dění. Kelišky na lavičkách sbírali informace a vůbec jim nevadilo, že se vlastně vidí poprvé. Postarší mužíci taktně již po několikáté mlčenlivě listovali novinovou přílohou Sport a dělali, že ony ženy k nim vůbec nepatří. Mezi nimi se mačkal, v depresi uvalený, Adam a snažil se splynout s davem, což se mu v černém tričku s fosforeskujícím nápisem vůbec nedařilo. Dalším zjevem mezi nimi byla svérázná Valérie, oděna do elegantní sukně nad kolena doplněná o halenku a sáčko, která pochodovala z místa na místo. Tři kroky sem, tři kroky tam. Podpatky vytvářely jakousi kulisu nedokonale natáčené scény vystřihnuté jak z hororu. V jedné ruce držela nějakou bichli a podle názvu Psychoanalýza, určitě nechtěl znát obsah. Stačilo mu, že se občas uchechtla a prohodila k němu pár slov s výňatkem a komentářem k situaci. V druhé ruce třímala mobil a občas do něj něco naťukala; zřejmě klienti. A nejvíc frustrující na tom všem bylo, že ta zpropadená fronta lidí se vůbec nehnula. Byl objednaný na čas a pořád tady byli. I po uplynulých dvou hodinách. Místo aby lidé odcházeli, přicházeli noví a noví až byly všechny sedačky zaplněné. Začínalo mu to lézt pořádně na nervy. Bubnování prstů ani poklepávání nohou mu bylo k ničemu. Žádný prospěch to nemělo. Naopak. Vyčerpávalo to z něj i poslední zbytky energie, která se v něm ještě nacházela.

Dveře se s iritujícím vrznutím otevřely, v nich mladý pán podnikatel oděný do saka. Dav automaticky obrátí hlavu jeho směrem. Přesně jako Pavlovo psi. Jenže oni nezačali slintat.

A Adam, který se ke dveřím podíval o několik vteřin později než ostatní, strne úžasem. V duchu však zasténá. No potěš. Komedie o třech hercích asi právě začne…

Valérie dosud uchvácená knihou, zvedne konečně pohled, aby se její zelené oči mohly jiskřivě rozzářit jakoby… čekala ho?!

"Ahoj, zlato, jak to tady jde?" Onen milý podnikatel je jeho Petr a právě se k němu sklání, aby mu dal polibek. Znechucení, které si představí na obličejích přítomných, ho donutí našpulit rty o to víc, aby se dotkly co možná nejdřív. Dlaň se zasekne na zátylku a přidrží u sebe o pár vteřin déle než by musela. Úsměv, který je mu věnován, mu dodá onu potřebnou energii, kterou tady necíleně ztrácel.

"Jak vidíš…" podotkne s ironií v hlase. Petr se místo odpovědi nakloní k Valérii a i jí vtiskne polibek, ovšem na tvář.

"Díky za zprávu… Copak tady se neordinuje?"

"Asi stávka… znáš to… v kantýně dojde kafe, tak se všichni vzbouří."

"Hmm…" s Adamovou rukou ve svých prstech, aby ji mohl hladit, se rozhlédne kolem sebe. Ani jednomu z nich neujdou zvědavé pohledy, které jim lidé věnují. Ovšem ani ty znechucené. No co, žijeme v demokratickém světě, ne?

Adam se zadívá na Valérii, která se úspěšně snaží splynout s knihou, kterou drží. Pohled mu padne na lesklý mobil, který stále drží v ruce. Ona se zadívá na něj.

"Moment… co tady vlastně děláš?" Kmitne pohledem z jednoho na druhého. Valériiny koutky vyletí směrem nahoru, oči jiskřivě zazáří. Informace dosednou na správné místo. "Ty potvoro!"

"No co, nechtěla jsem, aby ses mi tady tak nudil," pokrčí rameny jako by to byla ta nejnormálnější věc. Oči čertovsky září do dálky i přes skla brýlí.

"Vás dva seznámit, to byl teda sakra špatnej nápad…" zavrčí si pro sebe, ale v duchu se směje s nimi. Není nad to mít dobré přátele.

"Máš vedle sebe místo?" poukáže Petr na stoličku, kterou si Adam přivlastnil, aniž by to chtěl. Možná ji podvědomě držel pochodující Valérii.

"Pro tebe? Nikdy." Odvětí.

"Díky," Petr se s úsměvem usadí vedle něj. Lidé kolem nich se stále nenápadně snaží zabrousit na staré rozhovory, ale ta podivná trojka jejich pohledy přitahuje jako magnet.

Čekárnou se rozlehne tleskání. Od jedné jediné osoby, když Valérie neobratně plácá rukama o sebe a s úsměvem od ucha k uchu vítá mladého doktora, který právě vchází do dveří. Velmi rozespalého mladého doktora.

A Valérii, které neunikne zhola nic… "To je dost, že jste si na nás konečně udělal čas. Klidně vám do příště seženu budík." Zazní ironicky z jejích úst. Blýsknutí jejích očí spatří pouze Adam, protože sedí v dobré pozici. Pohledem zkontroluje lékaře a pak si uvědomí, že ten doktor nemůže být o moc starší než Valérie, jestli vůbec starší je?

"A to jsem doufal, že na tebe už nikdy nenarazím…" povzdychne si zrudlý mladík. "Vítej u nás na klinice. Přivádí tě snad problémy se sluchem?" pronese škodolibě, protože si ze studií pamatuje, jaká Valérie byla. Nepřístupná pro všechny.

"Bohužel k tvé smůle, ne. Ale ty bys později mohl potřebovat pomoc mojí."

"Val… budíš tady moc rozruchu." Povzdychne si pobaveně Adam, který stihl vyhodnotit situaci jako naprosto neškodné laškování mezi bývalými spolužáky z medicíny. Bohužel má pravdu, protože osazenstvo si začalo něco šuškat.

"No vidíš, ještě ti odeženu pacienty… měl bys asi začít něco dělat." S kamennou tváří se vrátí ke své knize. Onen mladý lékař stačí využít situace, kdy je Valérie od něj odvrácená a zapluje do ordinace.

Petr raději zamžourá na název knihy. "Val, co to proboha čteš? Vždyť to jsou určitě samý kecy… pro tebe naprosto nedostačující věc."

"Hele jo, hleď si svého, ouředníčku. Já se ti taky nepletu do vaření kávy."

"Dej si pozor, měl bych se urazit…" vzpomene si na její častou větu a tak jí to pěkně vrátí.

"Dobře ty… učíš se rychle-"

"Podívejte, vy dva. Děláte mi tady akurát ostudu. Ty lidi kolem vás ničemu z toho, co tady povídáte, nerozumí a kvůli vám dneska nebudou moct spát. Nechte jim taky kousek pro normální žití…" povzdychne si Adam. Pohledy jsou na nich nyní upřené opravdu otevřeně bez nějakých známek skrývání. Dokonce i několik mužů odložilo zmuchlané noviny. Složí svou hlavu do dlaní. Nemůže mít s nimi jeden klidný den? To těžko, když svojí orientací s Petrem upoutávají pozornost úplně všude, kde se ukážou a ještě s Valérií, to je taková ta pomyslná korunka.

"Adame, nebuď taková suchoprdka. Podívej se, Petr si kvůli tobě vzal volno v práci, aby mohl být s tebou a povzbudit tě." Pohladí ho Valérie po rameni. "A jestli se pořád bojíš, stačí se vypovídat, jsem ti k službám. A dneska zadarmo…"

Adam zaboří hlavu hlouběji do dlaní. "Pane bože, za co..?" Petr vedle něj se uchechtne, zadusí smích v sobě, stejně tak Valérie stojící nad ním.

"To bude dobrý, uvidíš. Pár analgetik na bolest a pár antidepresiv a budeš večer chrupat jako miminko. To tě uklidní."

Adam stočí umučený pohled vedle sebe na svojí poslední naději. "Petře, mohl bys pro mě něco udělat?"

Petr se na něj se zájmem podívá. Oči hovoří: pro tebe cokoliv.

"Vezmi prosím tuhle paní vedle na déčko, tohle totiž není moje malá Val, který jsem lepil odřený kolena zvířátkovou náplastí…."

Petrovi ujede hýkavý vzlyk smíchu.

…

"Ten tvůj spolužák je pěknej idiot…" pronese, sotva vyjde z ordinace.

Valérie na něj jen pohlédne nečitelným pohledem. "O co jde?"

"Vždyť za něj dělá sestra, on jen udává směr… Pojďme odtud nebo mě odvezou. Vážně."

"Ale o to mi přesně šlo…"

Adam zavrčí. "Ještě slovo a na zmrzlinu s námi nejdeš!"

"Ale tatínkůůů, já už budu přece hodná holčička." Zamrká na něj svým nevinným pohledem.

"Val… ty ses měla dát na DAMU, ne na MEDINU!"

A Petr vyprskne smíchy podruhé.

…

"Co ti teda řekl?" Ne, dneska mu ta holka nedá pokoj. Zvědavka jedna zvědavá. Neměla by ctít lékařské tajemství a soukromí ostatních?

"Že pošle výsledky k mému doktorovi, aby se na ně podíval a že už snad konečně dostanu zpátky svůj aparátek, protože mě nehorázně štve, jak mě za zády pomlouváte," pronese s úsměvem. Na což Valérie nereaguje, potřebuje informace.

"Nenaznačil ti ani nic?"

"Bohužel ne, tvářil se jak lemur v zoo a pak mě propustil."

"Divný… neměl by ti lékař před odchodem z ordinace sdělit základní diagnózu?"

"Asi jo, ale to bys měla vědět nejlíp, nemyslíš? Přeci jsem tam byl jen na vyšetření… On není můj ošetřující lékař."

"Budeme doufat, že máš pravdu."

…

"Jednu Horkou lásku, jednou Čokoládové pokušení a tady pro dámu jeden Žabákův vrh."

Petr se nevěřícně podívá za odcházející servírkou. "Žabákův vrh? Co to proboha je?!"

"Kopeček čokoládové mezi hromadou pistáciové," odpoví mu pobaveně Valérie. Její oblíbená.

"Vidět jen ten název, raději odtud zdrhnu…" zakroutí Petr nevěřícně hlavou. Uchopí pod stolem Adama za ruku a s úsměvem se pohodlně opře do ratanového křesla. Adam se k němu natáhne pro polibek, který mu celou tu dobu tam chyběl. Zase nechtěli své okolí pobuřovat ještě víc, než stiskem rukou.

O chvíli později jim slečna donáší objednávku, aby zase s úsměvem zmizela a oni tak měli klid na zmrzlinu. Petr pobaveně shlédne Valériin pohár naplněný zelenou zmrzlinou ze které vykukuje onen slibovaný čokoládový, ze strany jsou do poháru zapíchnuté dvě sušenky ve tvaru Mickeyho a to všechno posypané strouhanou čokoládou.

"Oh, už vím, proč chudák žabák vrhnul." Prsty ukáže na onu oplatku a Adam zadusí smích. Taky byl trochu šokovaný, když si tuhle zmrzlinu Valérie objednala poprvé. Raději se zakousne do své trubičky, kterou má společně s kulatou sušenkou zapíchnutou v horkých malinách.

Není ten dnešní den, přeci jen krásný?