19. Kapitola

19. Kapitola

---

Uběhlo pár týdnů od jejich poslední společné večeře. Valérie se vydala na služební cestu směrem psychiatrická léčebna a zítra nejpozději se měla vracet. Petr procházel zatím spokojeně novou prácí, zaučení proběhlo tak rychle, že byl vlastně skoro okamžitě zapojen do dění pracovního pořádku. A už jen pořád nevařil kávu. Což ho těšilo nejvíc. Adam se mezitím tiše chystal na ono utkání, do kterého se zapsal. V dopoledních hodinách chodil tvrdě trénovat. Nikdo o tom nemluvil. Ani Petr se víc neptal. Možná to bylo podvědomé řešení místo narušujících hádek. Kdo ví.

Nyní byl na odchodu na další přípravu. Petr za ním přichází po práci rovnou do centra, aby se taky trochu protáhnul a potom společně odcházeli domů. Poslední týden měli nerušené večery. I když Valériinu přítomnost nikdy nepovažoval za narušující, protože ona dokázala sama vycítit, kdy je nezvaná.

Zvonící mobil, protože si to mohl díky naslouchadlu dovolit, ho vytrhne z přemýšlení. Překvapeně shlédne na blikající a teď už řvoucí přístroj.

Skryté číslo?

Uvnitř něj se to podivně sevře. Málokdo volá skrytým číslem. Většinou složky záchranných služeb nebo otravní operátoři.

"Prosím?"

"Dobrý den, volám ze společnosti…" Jedním kliknutím hovor ukončí. Ví, že je to neslušné, ale copak má na ně náladu? Je to jejich práce, ale takovéhle otravování lidí vážně není příjemné.

Mobil šoupne do kapsy, tašku hodí přes rameno.

Když se opět rozezvoní mobilní melodie ohlašující čekající hovor.

Rozezleně přijme další skryté číslo. "Nemám o vaše nabídky zájem."

"Dobrý den, tady Policie České republiky, mluvím s panem Adamem?"

"Policie? Dobrý den, ano, u telefonu."

"Ano, volám kvůli vaší přítelkyni, jmenuje se Valérie."

"Proč? Stalo se jí něco?" Vydechne, jeho srdce vynechá několik úderů. Telefonát s Policií není příjemný asi nikdy… stejně jako kontakt s nimi, ale…

"Vaše přítelkyně měla nehodu a bylo by potřeba, abyste přijel. Odmítla nám vydat kontakt na rodinu a požadovala informační telefonát pouze vám."

"Aha… no… to je asi logické, ale… povězte mi, co se jí stalo?"

"Bohužel vám nemohu po telefonu sdělit další informace, ale pokud byste přijel do nemocnice, kde je hospitalizovaná, určitě se vám dostane odpovědí, jakých se dožadujete."

"Určitě přijedu hned, jak to bude možné, jen… řekněte mi adresu té nemocnice…"

Moje malá Val, co se ti stalo?

***

Vynervený čeká na Petra, až pro něj přijede, protože jeho auto měla Valérie sebou na služečce. Služební Oktávka zastaví před jejich domem, z ní vystoupí Petr v saku. Nedbale zapnuté, spěchá nahoru do bytu, protože si není jistý, co se děje s Adamem. Volal mu dost rozrušený.

Najde ho sedět na pohovce, vedle sebe sbalenou tašku, kterou u něj neviděl. Zřejmě věci pro Valérii.

"Adame?"

"Konečně jsi tady…. Můžeš jít z práce dřív? Nevadí to?"

"Ne, vůbec ne. Rodinné důvody mi akceptují, zvlášť když jsem vysvětlil situaci. Pojď ke mně." Na malou chvíli si přitáhne roztěkaného Adama k sobě do náruče. Ovšem není si jistý, kdo z nich to potřebuje víc.

"Pojď, pojedeme, ať jsme tam co nejdřív, jo?"

Adam pomalu přikývne. "Sbalil jsem nějaké osobní věci a knihy a tak…" roztřesenou rukou mávne k zabalené tašce.

"To určitě ocení," pohladí ho po tváři, vezme tašku. "Pojď…" s rukou kolem Adamova pasu si ho vede sebou.

…

"Jak dlouho ještě?"

"Dvacet kilometrů a jsme tam," koutkem oka mrkne po Adamovi. Normálně by si řízení užíval, ale teď to nejde. Hlídá Adama, kdyby se něco dělo, aby mu to neuniklo. Nemá tušení, jak může v těchto situacích reagovat. Ale zdá se být navenek klidný. O to je to asi horší. Na to, jak dlouho ještě, se ho ptá po několikáté. Potom vždy zmlkne. Proč ten policajt nemohl říct, co se tak nějak stalo? Říct, že měla nehodu a je v nemocnici, je dost zavádějící informace. Může být přeci v pořádku, jen s oděrkami a čeká na vyšetření, jestli nemá nějaké vnitřní zranění. Nebo naopak, může polomrtvá ležet na ARU… k čertu!

Na rychlo cestou z práce obvolával ještě tréninkový centrum, aby na ně nečekali a aby nahradil někdo Adama na tréninku, protože on by to asi nezvládl. Spíš na něco tak nepodstatného v tu chvíli nepomyslel.

Cesta po dálnici utíká rychle, za malou chvíli již hází blinkr na sjezdu z ní do hlavního města. Teď už jen dojet k nemocnici.

…

Uchopí Adama za volnou ruku. V té druhé totiž třímá Valinu tašku tak silně, že má chvílemi pocit, že mu snad ty klouby prasknou. Krůpěj potu na čele šetrně otře, vtiskne jemný polibek na rty. "Bude v pořádku, uvidíš."

…

Valériin ošetřující lékař po ujištění, že Valiny rodiče do nemocnice za ní nedostane, svolí k návštěvě a sdělení informací, protože Valérie Adama označila jako jediného s přístupem k jejím osobním dokumentům. Vyměnil by to za cokoliv, jen aby tady nemusel stát…

"Chtěl bych vás upozornit, že pohled na ní nemusí být příjemný. Pohmožděniny na obličeji z každého člověka udělají někoho jiného… mohu vás však ujistit, že po opadnutí otoku bude vypadat jako dřív."

"Co se vlastně stalo?"

Lékař se zarazí. "Oni vám to neřekli?"

"Nechtěli sdělovat žádné informace po telefonu…"

"Aha, chápu. Vaše přítelkyně měla autonehodu. Řidič, který nehodu zavinil, je již v rukách policie. Ošetřili jsme mu pouze zlomeninu. Slečna Valérie je na tom hůř. Zlomeninám dolních končetin se vyhnula. Páteř je také v pořádku. Zlomená jsou tři žebra od nárazu a lícní kost, o kterou už se postarali naši specialisté. Naštěstí ta zlomenina nebyla nijak komplikovaná, takže se jednalo o malý zákrok. Kost se nepohnula ze svého místa. Určitě si slečna neponese žádné následky viditelné v obličeji. Potom tady máme několik řezných ran, zřejmě od střepů, které vyletěly z prasklého skla. Na vlasové části hlavy jsme museli udělat několik stehů, potom na levé paži. Tam je to asi nejvýraznější. Náš plastik však přislíbil pomoc, protože se jedná o léčebnou formu kosmetické úpravy. Ta rána byla opravdu ošklivá. Abych se vrátil k tomu obličeji, hematom, který uvidíte, se snažíme vysávat drénem, který je zavedený pod kůži, aby se v dutinách nehromadila krev."

"Bude v pořádku? Proč je na JIPce?" Adam se roztřeseně dívá na zatažené sklo potemnělého pokoje, ve kterém leží jeho Valérie.

"Je tam jen na dnešní noc. Víte, zlomeniny v obličeji mohou mít nepříjemné komplikace, ale z vyšetření, které jsme udělali, není vidět žádný přidružený problém. Zbytek obličejových kostí drží pevně k lebce."

"Takže tohle je prevence?"

"Ano, musí být dvacet čtyři hodin pod dohledem, kdy jí budeme udržovat pod sedací…"

Adam se odmlčí. Něco se mu nezdá, ale neví co.

"Můžeme ji vidět?"

"Samozřejmě. Ale jen na chvíli. Pacienti na JIPu potřebují klid a ticho, i když jsou hlídáni… Pokud budete potřebovat něco vysvětlit, najdete mě v mé ordinaci."

"Děkujeme, pane doktore." Petr popostrčí Adama před sebou do dveří. Je třeba se tomu postavit čelem, i když si není jistý, jak bude Valérie po tom popisu vypadat.

"Petře… já se bojím," špitne Adam zničeně. Pomalu se na něm začíná projevovat to, že mu dochází vážnost situace, ve které se ocitli.

"To nic, ať to bude vypadat jakkoliv, slyšel jsi doktora, bude to v pohodě. Jen dokud se nedají ty zlomeniny do pořádku, bude to lepší. Uvidíš."

Pomalu vstoupí do ztemnělé místnosti, kterou osvětluje pouze jemňounké světlo vycházející s lampičky nad postelí. Pípání přístroje hlídajícího životní funkce doplňuje ponurou atmosféru. Jakási dýchací trubice vycházející z Valiných úst. Bílé povlečení a spousta obvazů. Na pravé paži, která vykukuje hole z pod peřiny, je zavedená kanyla s žilní podporou těla, do které skapává z infůze visící nad postelí život podporující tekutina.

Adam neví co říct. Zaražený do země stojí na místě, na kterém se zastavil sotva uviděl všechny ty přístroje. Takhle se cítila, když byl po operaci uvězněn na stejném oddělení?

Petr je odvážnější než on. Přejde až těsně k posteli, aby svými prsty pohladil odhalenou pokožku ruky.

"Umíš si představit, jak tady rozpéruje všechny sestřičky?" usměje se jemně, ale cítí se bídně. Doktor nepřeháněl, když upozorňoval na změnu celého obličeje. Nyní skoro černě fialový hematom vyvolává hororové představy toho, co se v tom obličeji asi stalo. Tohle že dokáže zlomenina lícní kosti? Jak je ale možné, že praskla zrovna tahle kost?

Adam se proti svému rozpoložení musí nad Petrovými slovy pousmát. "Jo, to máš asi pravdu…" odhodlá se přijít blíž. Natiskne se tělem k Petrovým zádům jako k opoře. Zamotá se mu hlava. Z obvazů a velkých náplastí na něj kouká cosi, co má být jeho Val? Stisknutí víček přes otok není skoro ani vidět. Splývají s hrbolkem nosu, jako by to bylo přirozené. Nejhorší je však to zbarvení. S vděčností přijme Petrovo obemknutí kolem paží. Automaticky vztáhne prsty k obličeji, aby ji pohladil.

"Proč se jí to stalo?"

"Seženu jednoho známýho právníka. To hovado, který do ní nabouralo, bude pykat za to, že si něco takového dovolil…" V Petrovi se vzedme vztek na tohle všechno. Adam má pravdu. Proč se to stalo zrovna Valérii? Byla ve špatnou chvíli na špatném místě? Zřejmě. Nejspíš se až příliš těšila domů po náročných sezeních.

Adam si povzdychne. Sesune se na polstrovanou židli. Teprve potom dovolí svým slzám, aby opustily své místo.

Proč má nakonec z toho všeho pocit, že jim ten doktor neřekl všechno?