20. Kapitola

Dlouho jsme tady neměli moji oblíbenou trojku, tak jsem jí napsala :) minule jsme je opustili v nemocnici, kde skončila Val po autonehodě. Jakou to bude mít dohru a byla to doopravdy nehoda?

Věnováno všem čtenářům i komentujícím.

20. Kapitola

---

Adama sedícího u Valériiny postele překvapí dva policisté v uniformách, kteří vejdou do ztemnělého pokoje.

"Dobrý den, jdeme za slečnou Valérií, už se probrala?"

"Dobrý den… ještě ne, doktoři jí nechávají v umělém spánku. O co tady jde?" zamračeně si je prohlédne. Zřejmé je, že tu nehodu policie vyšetřovala, ale protokoly k podepsání nenosili do nemocnice tak krátce po tom…

"A vy jste?"

"Její nejbližší přítel. Valériinu rodinu se vám zkontaktovat nepodaří."

"Ano, my víme, už jsme se o to pokoušeli. Potom nám lékaři řekli, že vám jedinému dala Valérie souhlas k podání informací."

"To by souhlasilo," zabručí si pro sebe. "Proč tady tedy jste?"

"potřebovali bychom mluvit s vámi i Valérií, ale pokud ji lékaři udržují ve spánku, budeme muset vydržet. Mohl byste jít s námi někam ven, kde budeme mít soukromí?"

"Jo, jasně." Prkenně se zvedne ze stoličky, na které seděl. Následuje ty dva uniformované do místnosti pro personál, kterou zřejmě s odůvodněním vyklidili. To má být výslech?

"Tak se do toho pustíme. Řekněte nám, jak dlouho znáte slečnu Valérii?" Adam upře pohled na policistu, který se usadí proti němu, ten druhý naopak s blokem v ruce zřejmě zaznamená jeho odpovědi.

"Od dětství, vyrůstali jsme spolu. Rozdělilo nás Valino studium na vysoké, odjela daleko a potom na nějakou dobu do zahraničí. Občas jsme se kontaktovali přes počítač. Nedávno se Valérie vrátila a od té doby žije semnou. Vlastně jsme se zrovna přestěhovali do nového."

"Takže o době, kdy studovala, toho moc nevíte?"

"Více méně ani ne. Proč se na to ptáte?" přimhouří oči, protože mu tady něco smrdí. Ti dva vědí něco, co je očividně důležité.

"Máme podezření, že autonehoda vaší přítelkyně nebyla náhoda."

Adamovi spadne brada překvapením. Cože? To jako že by jí někdo naplánoval? A vlastně… ani na moment ho nenapadlo se zeptat na viníka té nehody. Věděl jen o jeho zlomenině a potom byl propuštěn. Byly to dva dny, co se to stalo.

"Vy si myslíte, že to někdo naplánoval? Ale jak mohli vědět, že bude v tu dobu na onom místě? Nemám pocit, že bych to někomu říkal a ani Valérie. Jen můj přítel věděl o jejím odjezdu a tomu opravdu nevěřím…"

"Někdy se najdou lidé, kteří jsou příliš nevyzpytatelní a nezdají se. Můžete nám dát kontakt na vašeho přítele?"

"Jistě… já… má přijít za chvíli…"

"Dobře. Nyní se vraťme k vám a vašemu vztahu k Valérii. Povězte nám, nevíte o někom, kdo by se chtěl Valérii mstít?"

Adam se zamyslí. Potom zakroutí hlavou. "Víte, Valérie je svéhlavý a egoistický člověk. Je příliš chladná pro ostatní a ty lidi se v ní nevyznají. Nevím, že by měla nějaké otevřené nepřátelství. Vím jen to, že lidi ji nechápou, má vlastní osobnost cizí našemu národu. Někteří se jí bojí, protože je pro ně příliš tajemná. Někteří jsou naopak zaujetí tím, že je taková, jaká je."

"Co si o tom myslíte vy?"

"Já? Jedině to, že Valérie je skvělý člověk, jen se musí prokouknout ta slupka, kterou má opravdu pevnou. Nemá mnoho přátel. Jinak dokáže vyjít se všemi."

"Je psycholožka specializuje se i na některé případy psychiatrie. Nemyslíte, že by to s tím mohlo mít souvislost?"

Adam zakroutí hlavou. Do háje. Uvědomí si, že se poslední dobou s Valérií o práci vůbec nebavil. Vlastně z ní nikdy netahal nějaké detaily jejích sezení, pokud o nich Valérie nechtěla mluvit sama. "Nemluvili jsme o její práci."

Policisté se na sebe podívají zvláštním pohledem. Adam znejistí. Kdyby tak byla Val vzhůru, ona by věděla, jak vybruslit z takové situace. Najednou je mu hrozně. Zaklepání na dveře je pro něj vysvobozením. Dovnitř vejde Valin ošetřující lékař i s Petrem, který se tváří stejně překvapeně z informace, že s ním chce mluvit policie, jako Adam.

…

Průhledný skoro jako papír se doslova vypotácí z lékařské místnosti. Adam vyskočí ze sedačky, na které čekal, aby Petra podepřel. V obličeji se mu střídají snad všechny barvy, které mohou.

"Co se děje?" vydechne trochu vyděšeně, když ho vidí v takovém stavu.

"Adame… to auto, kterým Valérie jela… bylo psané na tebe," vyhrkne ze sebe vyděšeně. A střípky začnou zapadat do sebe jako jednoduchá skládačka.

"To byl útok na mě?"

Petr přikývne.

"Přišly mi dva anonymy a já je nebral vážně. Myslel jsem, že zase nějaký soused mě chce dostat z bytu nebo tak… občas na mě měli stížnosti. Zahodil jsem to a neřešil, ale…" znovu zbledne a rozvzlyká se zoufalstvím. "Policajti se vyjádřili v tom smyslu, že by to mohl být Jarda, kdo to poslal. A kdo má prsty v té nehodě."

A Adamovi se zastaví svět podruhé za tak krátkou dobu.

***

Schoulený v nohách postele, s knihou v klíně, i když slova ani věty nevnímá. Prsty nevědomky hladí stránky, ale pohledem těká po Valině zbídačeném obličeji. Kost se podle předběžných vyšetření prý hojila dobře, ale hematom, který na jinak dokonalé tvářičce přetrvával, ho děsil. Před chvílí zase usnula neklidným spánkem. Chvíli ho poslouchala se zavřenýma očima, jak jí čte. to, že usnula, poznal dobře, zná ji. Občasné cuknutí v přicházející noční můře okamžitě uhlazoval svými doteky na pokrčených nohách, které měla přitisknuté koleny k němu. Bylo dávno po návštěvách, ale sestřičky se nechaly uplatit jednou bonboniérou a sladkým úsměvem, který jim věnoval. Sloužící doktor nic nenamítal. Sám věděl, jak je důležité u takového případu nezůstávat osamocen.

Byla vzhůru teprve pár hodin a moc toho nenamluvila. Spíš se jen omámeně probouzela a zase usínala. Chtěla vědět, zda je Adam v pořádku. Proč by neměl být? To ona přece ležela v nemocnici se zlomenými žebry a lícní kostí. V kapse pípne přijatá smska od Petra, píší si kdykoliv to jde, přes den tu je s nimi, ale musí taky pracovat. A chápe, že Adam chce být u Valérie. Policie mezitím rozjela pátrání po pachateli, protože se prokázal jejich prvotní úsudek, že to nebyla jen obyčejná nehoda. Kamerový záznam z onoho úseku dálnice hovořil za vše.

A zítra měla přijít rehabilitační sestra, aby pomohla Val vstát z postele. Prý kvůli krevnímu oběhu a ochabování svalů. I když neležela dlouho, chtěli předejít jakýmkoliv komplikacím, když nemá zlomené nohy, vstát pomalu může. Přislíbil pomoc, protože si je vědom Valiny nálady, kterou tady rozpoutá rozruch. Usměje se nad tím. Nemůže se dočkat, až bude Val zase zpátky ve své kondici. Teď je tady moc podezřelé ticho, depresivní. I když spolu tráví čas a nemluví, vždy je to jiné. Uklidňující.

Knihu položí na stolek, natáhne se vedle spící dívky bez optání. Spát na tom podezřelém rozkládacím křesle se mu dnes nechce. Jemně pohladí alabastrovou, hematomem nedotčenou druhou stranu obličeje.

…

Vzbudí ho až klapnutí dveří. Zřejmě sestra. Pokojem se line příjemná vůně růží. Moment. Růží?! Zmateně rozlepí unavené oči, rozhlédne se kolem sebe. Na stolku, kam Valérii odložil všechny věci, se mačká skleněná váza a v ní jedna slunečnice s rozkvetlými růžovými růžemi okolo. Cože? Že by tady byl Petr? Zběžně překontroluje čas na hodinkách. Čtvrt na osm. To je divné. Bude se muset zeptat sestřiček, zda někoho neviděli.

"A-adame?" zaskřehotá na něj rozespalý dívčí hlas blízko jeho ucha.

"Dobré ráno, krásko. Jakpak ses vyspala? Jak ti je?" starostlivě seskočí, aby se jen usadil na hranu postele a Val se mohla přetočit nebo uvelebit do pohodlné pozice. Obvázaná žebra jí však nedovolovala mnoho pohybu. Políbí hřbet ruky, do které je stále zavedená kanyla.

"L-líp… já… mám žízeň…" stále oblbnuté oči pod náporem léků, které do ní vpravovali, se na něj upřou. Někde v jejich hloubce je ukrytý ten cit, který chová jen k němu, ale nyní převládají utlumené neutrální nálady.

"Dobře, zajdu pro doktora, ano? Ty tady zatím pěkně lež." Vtiskne polibek na čelo, aby věděla, že je tady s ní. Zapomene na vlastní únavu. Ona ho potřebuje, stejně jako on kdysi potřeboval ji.

***

"Nemohl bys mi donést nějakou knihu? Už se tady dost nudím," stočí na něj Val svůj pohled. Před malou chvílí přišel z tréninku. Rozhodně už jí bylo lépe. Lékaři jí dovolili se pomalu a pod dozorem hýbat a kromě toho s ní rehabilitační sestra pořádně prodýchávala, protože to bylo s ohledem na zraněná žebra, bolestivé.

"Nesmím, mám to zakázané. Prý se nemáš vůbec ničím zatěžovat. A jak znám požadavky na tvé knihy - nic jednoduchého by to nebylo. Vlastně… mohl bych zajít do knihovny a půjčit ti nějaké říkanky pro nejmenší. Ty nejsou zase tolik namáhavé," vyplázne na ní jazyk. Je rád, že je jí líp. Začíná mít roupy a to je dobře. Zatím jí však neřekl o té návštěvě policistů a zatím je nehodlal ani volat. Pohledem sjede na noční stolek, kde se ve váze vedle slunečnice s růžemi, mačká další květina, růžové gerbery se stříbrnou stuhou.

"Další?" zamračí se.

Valérie přikývne. Včera se o tom zmínil, ale ona nedokázala otevřít oči, když tady někdo byl a ty květiny do vázy dával. Byla moc ospalá a rozbolavělá na to, aby ji přemohla zvědavost.

"Je to určitě muž. Žena má jiný krok… já… vnímala jsem, že tady někdo je."

"Val-"

"Adame, schovej si kostlivce do skříně. Pokud by mě chtěl někdo zabít, udělá to, když spím. Nechodil by se na mě dívat. A ano, nedívej se na mě tak překvapeně. Dnes ráno tady byli policajti a všechno mi vysvětlili. Mimochodem. Kdy ses mi chystal říct tak důležitou věc? Mohla jsem klidně podepsat revers a vypochodovat z nemocnice přímo do jeho rány… kdo ví, co to bylo za magora." Profesionál neprofesionál, odhodí svou práci stranou. Teď to bere z té své lidské strany. Jistě, že se o ni bál. Ale tohle bylo důležité… pro všechny. Musí se co nejdřív přijít na to, kdo to byl, jinak by mohlo dojít k dalším problémům a to nikdo z nich nechtěl. Smířlivě pohladí Adama po ruce. Ten se k ní s povzdychem přivine.

"Jsem rád, že už je ti líp," špitne ještě, než si dovolí na okamžik zavřít oči.