Cukrové polibky {3}
*Kvůli Vám uplakaný Voldy vykukuje zpoza stromu* Konečně jsem se dohrabala k dopsání, ale nevím, zda Vám to udělá radost.
Děkuji za Vaše komentáře u minulých dílů. Brzy se přihlásím zpět na scéně.
Cukrové polibky - část třetí
Oliver seděl za stolem v kuchyni a tiše naslouchal konverzaci mužů. Pomalu ujídal ze svého jídla a přemýšlel, jak jim oznámit to, co se Teodor pokouší udělat. Má jim to vůbec říkat? Nemá prostě Teodora odtáhnout někam do zákoutí a nechat ho vybublat? Hmm, jemu by se takové temné zákoutí rozhodně líbilo. Raději své myšlenky odplaví hltem vody.
"Půjdu do svého pokoje, musím si ještě něco dočíst…" kývne bezmyšlenkovitě, sklidí talíř do dřezu a vypluje z místnosti. Dva páry očí zabodnuté do zad jako dvě zvědavé kudly. Počítač probere z režimu spánku ihned po tom, jak za sebou zamkne dveře. Pokojem se rozezní tóny hudby z automaticky spuštěného přehrávače.
Sakra, sakra, sakra!
Co má dělat v této situaci?
Vždyť jemu je naprosto ukradený, jestli jeho otec spí s nějakým majitelem podniku nebo s anglickou královnou. Má snad pomoct sedmnáctiletému rozmazlenému spratkovi, aby byl se svým životem spokojený do chvíle, než by si jeho otec našel někoho méně příhodného? Jeho zvrácená část žádá o odměnu za to, ale bylo by to jen jednorázové. To nechce. Potlačí pudy pěkně hluboko a zamyslí se nad tou věcí jako normální člověk. Přece nebude dva lidi, kteří se mají rádi tak dlouho, dostávat od sebe. Kdo by to dělal? Zvlášť, když to vypadá, že jim to doopravdy klape. Jak se z profesionálního pohledu stane tak jemný, když se Tomáš podívá na jeho otce. Ne, o to je vážně nepřipraví. Ať si mladý dupe jak chce, prostě nebude po jeho.
***
"Tak jak pokračuje tvoje vzpurnost?"
Kdyby měl Oliver nějakou soudnost, očividně by sebou trhnul úlekem. Takhle jen stočí pohled směrem k Teodorovi, který si ho opětovně odchytil na jeho přemýšlecím místě.
"Co chceš?"
Teodor se ošije pod tím pohledem, který mu Oliver věnuje. Takhle se na něj snad ještě nikdo nedíval. K čertu.
"No… myslel jsem, že jsme minule udělali nějakou dohodu." Vrátí se k tématu, které přišel řešit.
"Nemám pocit, že bych s tím souhlasil objektivně."
"Řekl jsi - Fajn. To by mohlo mnohým připadat jako souhlas."
"Hmm, fajn, uděláme dohodu. Co říkáš?" zamyslí se nad tím. Mohl by z toho trochu vytěžit pro sebe ne? A nakonec stejně nebude po jeho. Copak může nezletilý syn otci diktovat, jaký bude mít život? Na to mají dospělí snad svůj rozum, ne?
"Co po mě chceš?"
"Tebe." Odhodlanost z jeho hlasu je víc než patrná. Vysunutá brada dopředu značí bojovnost, s kterou se za své podmínky hodlá bít.
"Cože?" naproti tomu Teodorův nechápavý pohled.
"Slyšels dobře. Chci tebe."
Brada daleko níž za hranicí otevřeného skusu. Ale to se přece na budoucího pana podnikatele nehodí… Oliver se ušklíbne. To ho opravdu tolik šokoval? Jistě. Není se čemu divit, když ho všichni mají za toho tatínkova chlapečka, kterému se vším pomáhá a dokonce přebírá i jeho řemeslo. Nemohl říct, že ho to nebaví. To určitě ne, ale on sám měl jisté pudové touhy, které potřeboval ukojit.
Po tom zpracování informací a šoku je mu věnován obezřetný pohled. "Co všechno by to mělo obnášet?"
"Prostě všechno."
"Ty jsi blázen, že jo? Protože jestli ne, tak jsem blázen já a tohle jen zpropadená halucinace. My dva nemůžeme být spolu - nikdy. Už jen proto, že by se to dalo považovat za incest."
Oliver si odfrkne. "Nejsme pokrevní bratři."
"To je jedno, naši tátové spolu spí a kdo ví co ještě. To prostě nejde." Zavrtí odmítavě hlavou. A potom mu svitne, stejně jako Oliverovi. V tu samou chvíli. Rudnoucí tváře ho prozradí. Oliverovi se na tváři objeví úšklebek.
"Takže jaký otec, takový syn? To by nám ulehčilo situaci," mrkne na něj, pohled najednou tak měkký a milý, že by ho poňuchňal i medvídek koala.
"Ty jsi opravdu blázen." Teodor se rychle spakuje z onoho místa v parku. S tím klukem přece nemůže mít nic společného. A ještě se tak blbě prozradit! Sníh mu pod váhou těla zakřupá pod nohama.
***
"Tati, tady je další roláda, dneska nějak šmakuje," usměje se na svého otce, který stojí za pultem a pozoruje osazenstvo zaplněné cukrárny.
"Však jsi jí taky pekl ty, ještě aby nešmakovala," poplácá ho po zádech. "Jsi čím dál víc lepší, Olivere, jsem na tebe hrdý."
"Díky, tati. Udělal bys mi ten horký koktejl se zmrzlinou?"
"Jistě, jaký dnes?"
"Asi čokoládový, díky. Přijdu si pro něj," s úsměvem zmizí za dveřmi do svého království.
Když se o chvíli později vrací, zrovna do cukrárny vchází Tomáš. Oblečený do zimního kabátu vypadá spíše jako sněhulák, protože venku se roztrhla sněhová peřina. Úsměv by mu pomalu roztrhal tváře, když se ocitá v teple a ještě se svým přítelem před sebou. A Oliverovi dojde, jak velká blbost by byla je rozdělit. Obzvlášť, když pohlédne na svého otce a spatří v jeho očích šťastné a rozpustilé ohníčky.
"Ahoj, dáš si něco?" laskavý úsměv, hřejivý pohled.
"Čaj, prosím. Nějaký ovocný." Hladké rysy a pultík mokrý od čerstvého sněhu.
"Jistě. Vydrž moment. Olie, mohl bys obsloužit tamten stolek? Vypadá to, že něco potřebují," mrkne na svého syna.
"Jasně, hned jsem tam." Oliver si otře své ruce do bílé zástěry a popadne objednací bloček s číslem daného stolu. Po očku však sleduje neverbální komunikaci mezi jeho otcem a Tomášem. Závidí jim. I když už společnost není tak upjatá jako dřív, pořád je dost těžké najít potenciálního partnera. O to víc, když jste mladý a skoro nezkušený zajíček, že.
"Tati, dvě sněhové pláně. Zmizím na chvíli dozadu, kdybys něco potřeboval, zavolej."
"Olivere, mohl bych s tebou na okamžik mluvit?" Tomáš se zadívá na syna svého přítele co nejpřirozeněji, aby ho neposlal do háje.
Oliver přikývne. "Jo… proč ne? Tady nebo vzadu?"
"Půjdeme dozadu… je to trochu osobní. Pokud to tedy nevadí Markovi?" stočí pohled na překvapeného milence. Který až příliš důrazně zavrtí hlavou.
"Vůbec ne."
"Tak fajn, hned jsem zpátky." Při protahování se kolem něj, si dovolí se lehce otřít svým bokem o ten jeho. Odměnou je mu nenápadně vrhnutý úsměv jeho směrem.
"O čem jste chtěl mluvit?"
"Tykej mi, prosím tebe, připadám si potom strašně staře, když se mě skoro děsíš, když mě máš oslovit. Jsem Tomáš," vztáhne k němu ruku během posledních pár dnů již podruhé na seznámení.
"Oliver… ale to jste asi probírat nechtěl…"
"Máš pravdu, nechtěl. Jde o mého syna…"
"Aha… a co já s ním?"
"Víš… umí být chvílemi trochu moc majetnický a zahleděný příliš do sebe…"
"To už jsem si stihl všimnout." Zazní od něj chladně, když se mu vybaví vzpomínka na setkání v parku.
Muž před ním na okamžik strne. "On už s tebou mluvil?"
"Ano, pokusil se o to. Vlastně, byla to celkem přátelská konverzace," podotkne s úšklebkem. "Nemusíte si dělat starosti, my dva jsme v největší pohodě." Nasadí svůj nejlepší a nejpřátelštější pohled, který má, aby ho uklidnil. Přece mu nebude říkat o plánech, které s jeho synem má, ne? Tedy… pokud si senátor bude stát pořád za svým a bude je chtít rozdělit.
"Hmm… dobře… já jen, že kdyby měl nějaké hloupé nápady… řekl bys mi to? Občas neví, kdy je moc…" rozpačitě si prohrábne vlasy, je to přeci jeho syn, že…
"Buďte v klidu…"
"Tykej mi…" napomene ho klidně Tomáš s úsměvem.
"OK, tak… buď v klidu. Já si s ním už nějak poradím… máme být přece bratři ne?" vycení zuby v úsměvu, v hlavě však šrotují kolečka…
"Neber to tak vážně… Ne že bych s tvým otcem nechtěl být, to chci a moc, ale nechci vás nějak omezovat tím, že bych z vás udělal bratry… I kdybychom se někdy s tvým otcem vzali, nemusíte se chovat jako dva nejlepší kmoši… nic takového po tobě ani po Teovi nechci… Náš vztah s tvým otcem je čistě mezi námi…"
Na to nezbude Oliverovi nic jiného, než kývnout.
"Už jste domluvili?" Marek zvědavě strčí hlavu do dveří. O čem se ti dva bavili? "Tome, máš tady ten čaj a Olie, koktejl… Taje ti zmrzlina."
"Jasně, díky, tati." Protáhne se kolem nich dopředu, aby lapil svůj pohár a mohl zalézt zpět do kuchyně. Ještě bylo potřeba vyřídit objednávku jedné společnosti na jakýsi raut.
***
"Olivere? Vadilo by ti, kdybychom dnes jeli k Tomášovi na večeři? Všichni?"
"To jako rodina?"
"Když o tom tak chceš mluvit, proč ne… Ale ano, mysleli jsme, že bychom mohli povečeřet společně."
"Aha… tati… několik let jste to tajili a teď najednou se konají samé kolektivní večeře?"
"Jen jsme chtěli…"
"To nic… promiň, neodpustil jsem si to rýpnutí. Co si mám vzít na sebe?"
"Něco, v čem se budeš cítit dobře. Tomáš není žádný upjatý co se oblékání a podobných věcí týče."
"Alespoň něco…"
"Olivere…" káravý pohled.
"Já vím, já vím. Už mlčím," usměje se jemně a zmizí za dveřmi svého pokoje.
…
Oblečen do tmavých džínsů a černé košile zastrkané slušně za opasek, vyhlíží z okna auta dům, který by mohl patřit právě Tomášovi. Žádný z těch obrů se mu nezamlouvá. Jsou to až příliš děsivé vily. Vypadají tak sterilně, přeumělkovaně… tak, že by se bál na něco sáhnout v domnění, že se to rozpadne. Jeho otec stočí volant k jedné z bílých vil na konci ulice. Zahrada s čerstvě prohrabaným chodníkem lemovaným zasněženými keři.
"Tati… to je vtip?" zahuhlá překvapeně. Takové sídlo.
"Ne… proč?" trochu nervózně na něj pohlédne. Obával se, jak Oliver zareaguje na viditelnou majetnost těchto lidí. Zatím to vypadá na obvyklou reakci, ale…
"Děláš si srandu, že my budeme večeřet v tomhle doupěti?"
"Ne tak naivně, synu," mrkne na něj. Pochopil vtip v ironii.
"Tati… ty sis nemohl vybrat lépe… jednou mi musíš vyprávět, jak jste se vy dva potkali. To by mě zajímalo."
"Jednoduše, podlehl mým pusinkám," pokrčí s úsměvem rameny. Je to jen malá část pravdy, ale co, jeho syn přeci nemusí znát detaily.
"Ahoj, jste tu s předstihem," přivítá je Tomáš v domácí teplákovce, což vezme Oliverovi slova. Jo, v teplákovce ho opravdu ještě neviděl. Letmý polibek na rty na uvítanou Markovi. Tady asi novináři nehlídají každý váš krok jako v těch amerických filmech? "Teo už se dnešní večeře nemůže dočkat. Na protest se zabarikádoval ve svém pokoji a odmítá si vypnout přehrávač. K pojistkám jsem se nedostal, protože jste přijeli vy." Jeho zářivý úsměv je nakažlivý. Nutí každého pozvednout koutky, alespoň v náznaku. "Pojďte dovnitř."
Oliver zvědavě pokukuje po interiéru prostorné chodby. Ta chodba je velká jako jejich kuchyň s obývákem dohromady. Stropy mnohem výš od země než je zvykem v činžovních domech. Co ho překvapí, je pocit domáckosti, který vyzařuje nejen uspořádání nábytku, ale sem tam nějaká drobnost, která by se do namyšleného skvostu nehodila. Překvapí ho i ta spousta květin, které oživují interiér. Místo nepohodlné sedačky v obýváku ho zarazí naprosto pohodlný gauč, na který je usazen. Před očima obrovská plazma, kterou měl tu čest vidět jen v obchoďácích. Je možné, že by jí táta třeba i koupil, ale kam by jí dali? Zabrala by půlku zdi jejich obýváku a to by se tam potom nevešly otcovy knihy vyskládané v dřevěných regálech. Sám pro sebe se uchechtne. Do ruky dostane pomerančový džus. Copak oni nemají žádnou služebnou nebo tak?
Možná mu Tomáš četl myšlenky, nebo prostě uhodl z jeho postoje a výrazu, co se mu hodí v hlavě. "Na úklid nám sem chodí jedna milá paní třikrát do týdne. Ale vařím si většinou sám. Baví mě to," pokrčí ledabyle Tomáš rameny, jako by se nic nedělo. Sám si byl vědom toho, že k nim do baráku by se vešla alespoň šestičlenná rodina, ale co mohl dělat, když mu tento prostor nabídlo město? Byl to krásný pozemek a on ho nechtěl nechat zdevastovat nějakou stavební firmou. V létě na zahradě měl takový klid jako nikde ve městě. A o to mu šlo.
"Asi bych měl jít povzbudit Thea, aby konečně sešel dolů. Nemám tušení, co se mu zase stalo. Odmítá semnou komunikovat na rozumné úrovni… jeho výlevy raději ignorujte, nemám představu, co předvede…" a Oliver pozná, jak moc Tomášovi záleží na dobrém chodu této rodiny, když si prohrábne nervózně vlasy rukou. Bojí se i toho, co by mohl Teodor prozradit nebo zkazit. Má jim to říct?
"A co kdybych šel za ním já?" ozve se bez přemýšlení. Potom se zarazí. Opravdu to řekl nahlas? Zřejmě ano, protože jinak by na něj ti dva nekoukali jako na blázna, kterého právě pustili z blázince a znovu ho tam chtěli zavřít.
"No a… tobě by to nevadilo? Myslím, že byste se konečně mohli trochu víc poznat… ukázal by ti svoje vybavení pokoje… já sám už pomalu ztratil přehled o tom, co všechno má. My tady s tvým tátou připravíme tu večeři…" překvapení v hlase je hmatatelné. Marek se na svého syna dívá s respektem. On sám by po setkání, které s Teodorem poprvé měl, do něčeho takového asi nešel. Ten chlapec dokázal být nejen inteligentní a rozumný, ale taky pěkně náladový a nevypočitatelný. Má pustit svého syna za Teodorem samotného, když se viděli jen u nich v cukrárně? Jenže Oliver už dávno není dítě, aby ho chránil před nočními děsy. Teodor měl zřejmě problém a nikdo z nich netušil jaký. Možná Tomáš něco věděl, ale dle jeho chování…
"Jo," zvedne se z pohovky a zalituje na okamžik svých slov. Nebyl to dobrý nápad. V té fázi, ve které chtěl mít Teodora, to určitě nebyl dobrý nápad. "Může mi ukázat svou sbírku her." Bílé zuby se blýsknou ve svitu lampy.
Komentáře
Okomentovat