Cukrové polibky {4}

Tato povídka by si zasloužila jiný název. Zatím se mi vůbec neplní mé původní plány... Jo, bude to sladké až až, ale... nyní? Fůůůh...

12+ pro polibkáře

Věnováno Pret, která mě přivedla na nápad přidávat jednu kapitolu měsíčně :D a taky Vám ostatním :-*

Cukrové polibky - část čtvrtá

---

Vystoupá po schodech, na kterých je položený chlupatý koberec, do patra, aby si uvědomil, že se zapomněl zeptat, kde se nachází Theův pokoj. Což mu dojde záhy. Do očí ho ťukne jakýsi plakát vyznačující nebezpečí na dveřích pokoje, který se tluče s naprostou elegancí jinak dokonalého interiéru. Dvě klepnutí na dveře. Pootevření a v nich jedno zářivé oko. V pokoji je tma jak pytli, takže Oliver může vidět jen ten odlesk světla z chodby v tom oku, které ho šmíruje škvírou.

"Co chceš?" plivne po něm skoro až nenávistně, což donutí Olivera pozvednout jedno obočí.

"Naši otcové si dopřávají svojí chvilku, mám tě prý navštívit a shlédnout tvoje sbírky," obdaří ho úsměvem, za který by klidně mohl sklidit Oscara.

Theodor, naprosto rozhozený, netuší, co má dělat. Nechce ho u sebe v pokoji, ale… měl čas na přemýšlení a… ustoupí od dveří, aby je otevřel. "Pojď dovnitř a moc nečum."

Oliver se uchechtne, projede si prsty svůj účes a vejde do tmavého pokoje. Dveře se za ním zavřou, vypínač cvakne a pokojem se rozlehne příjemné nažloutlé světlo z lampy stojící kousek od Teodora oblečeného do volných tepláků a bílého trika s nápisem nějaké skupiny. Rozhodně právě teď působí jako ten pravý puberťák a ne jako naškrobený synáček, jak ho už několikrát viděl. Zvědavost ho otočí kolem své osy, aby si prohlédnul Teův pokoj. Postel posazená do vzduchu a prostoru lomu střechy a pod ní pohodlný, zřejmě i rozkládací, gauč. Určitě skvělé letiště. Vypadá to útulně. Navíc s dlouhou poličkou podélně, na které leží několik neuspořádaných knih. Stočí pohled na druhou stranu. Vestavěná skříň zabírá celou jednu stěnu, oni nemají šatnu? Na zbytku zdí jsou různé plakáty, které nesou fotografie různých lidí, herců, hudebníků a kapel. Nad stolem umístěná další lampička a vedle něj malířské plátno. Huh?

"Pěkný."

"Dík. Jestli chceš, tak si sedni. Já mám práci," houkne na něj a přejde zpátky ke stolu, kde se usadí do křesla a raději si Olivera nevšímá. Nechce si ho všímat, ale ten propalující pohled v zádech ho dost znervózňuje. Nedokáže se soustředit na slova knihy, kterou má před sebou rozevřenou.

"Věřím, že jsi rozmýšlel o mém návrhu," zavrní vedle něj Oliver. Stočí na něj pohled ve chvíli, kdy se dotyčný vyhoupne na jeho stůl a usadí tam své pozadí.

"Jak si tím můžeš být tak jistý?"

"Tvoje tělo mluví za tebe, i když to nechceš přiznat, Teodore," polaská se s jeho jménem na jazyku.

"Dej s tím pokoj!"

"S čím?" ozve se nechápavě Oliver, zkoumavým pohledem se zaměří na Teodora, který jasně vykazuje známky nervozity. Prsty se dotkne sevřených pěstí, chladných sevřených pěstí. "Nemusíš být ze mě tak nervózní. Neudělám ti nic bez tvého souhlasu. Slibuju."

Jenže Teodor se nedokáže uvolnit. Ten pohled, kterým ho Oliver propaluje, ho znervózňuje. A jeho blízká přítomnost v něm vyvolává nesmyslné pocity. No dobře. Zase tak nesmyslné to není, ale… vždyť on toho kluka nemá rád! Už od začátku mu prostě neseděl. Choval se k němu tak odměřeně a chladně a… a vůbec! Nechce s ním mít nic společného.

"Prostě odejdi z mého pokoje i života." Přimhouří oči, je to pravda. Jeho podvědomí se mu však vysmívá kvůli tomu, že by chtělo vyřknout opak.

"Opravdu si to přeješ? Jestli to tak je, prostě odejdu, povečeřím dole a už mě neuvidíš. Pokud to však situace nebude vyžadovat jinak."

"Jo, to přesně chci. Nechci s tebou mít nic společného."

"Teodore? Neříkáš to moc přesvědčivě," prsty se z povolené pěsti přesunou a dotknou se brady, aby ji vyzvedli a donutili tím Tea, aby se mu podíval do očí. A to co v nich uvidí, ho překvapí. Směsice spousty pocitů. Hotová horská dráha.

Jejich obličeje se nečekaně přiblíží k sobě. Jemné doteky Oliverových prstů na Teově kůži jsou omamující a on se nechá vtáhnout do jakéhosi sousoší, kdy se jeho tvář skoro dotýká té Oliverovo. Jen pravidelné dýchání, které doléhá k jeho uším, narušuje tu atmosféru. Jako magnetem je přitahován k těm růžovým rtům. Dovolí si na okamžik s nimi splynout. Odpověď je nad očekávání příznivá. Vydechnutí z Oliverových rtů je na okamžik oddělí, aby se mohli nadechnout a znovu spojit. Najednou je tak nesmělý polibek žhavým a příliš živočišným, než aby ho jen tak ukončili.

Teovy prsty sevřou pásek Oliverových kalhot, což překvapí oba dva. Kdy se dostaly ty horké dlaně tak nízko? S úsměvem se od něj oddělí, prsty jedné ruky sevřou bílé triko, druhá dlaň pohladí jemně zrůžovělou tvář.

"Tohle by mohlo lecos vysvětlit," mrkne na něj. Najednou změněn ve vlastním chování díky Teově nevinnosti.

"Olivere, podívej se… tohle nejde, rozumíš? Nic mezi námi nemůže být. Už jen kvůli našim otcům. A taky kvůli tomu, že tě nesnáším," pohlédne na něj vzpurně. Ruce opustí boky a složí se na hrudi. Oliver se usměje sám pro sebe.

"No, jak myslíš. Každopádně bys měl vědět to, že já vztah našich otců rušit nebudu. Nikdy. Pokud se budou chtít rozejít, rozejdou se i bez naší pomoci. A ty bys nad tím měl taky tak přemýšlet. Tvoje kariéra je všem ukradená. Obzvlášť, když ti jí šlape otec. Zkus taky bojovat chvíli sám." S těmi slovy opustí plakáty vytapetovaný pokoj a zavře za sebou tiše dveře.

…

"Tak co, Olivere, jak se ti líbí Teova sbírka her?"

"Když opominu fakt, že už nejsem takový puberťák, abych musel pařit od rána do večera a nevědět, kterou hru si pustím první, jo, je ucházející." Odvětí s klidem. Raději si do úst strčí další sousto a pohledem přejede přes stůl na Teodora, který se ve své večeři spíš rýpe. Otec po něm loupne očima, aby se choval na svůj věk, což přejde pouze zavrtěním hlavou. Protáčet oči už se snad odnaučil. Tomáš nad jeho odpovědí jen zaklapne ústa. Něco mu tady nehraje. Zvlášť to, že Teodor sešel dolů k večeři bez jakýchkoliv řečí a nyní se pohrabuje v jídle jako slepice a je hluboce zamyšlen.

Prohlédne si svého syna pozorněji. Pohled normální, trochu roztěkaný, což je k nastalé situaci docela omluvitelné. Postoj jako vždycky a´la, já jsem king. Ale co se mu nezdá, jsou ty stále zarudlé tvářičky a naběhlé rty. A to, že se ani jednou za celý večer nepodíval Oliverovým směrem. Což normálně člověk nedělá, když nekontroluje své pohyby. Každý automaticky pohledem kontroluje dění kolem sebe. Mezi nimi se něco stalo. A zřejmě něco zásadního. K čertu!

Mrkne pohledem na Marka, který má to samé tušení jako on. Kývnou na sebe v němém gestu.

"Nějak jsem vám zapomněl oznámit, že jsem nechal připravit hostinské pokoje, abyste tu dnes mohli zůstat přes noc. Venku je namrzlo a já nechci, abyste jeli pozdě v noci přes město…" konstatuje pouze a dva páry očí se na něj doslova vyvalí v překvapení. Ty Teovo jsou kromě toho plné jakéhosi strachu.

…

"Dobrou noc, kluci," pronese Tomáš směrem k oběma chlapcům sedícím v tichosti na gauči, slepě pozorujíc televizi.

"Dobrou," odpoví oba ve stejnou chvíli. Nikdo se nad tím nepozastaví. Tomáš nabídne Markovi své rámě a raději si ho odvede do svého doupěte neřestí. Jak začali říkat jejich společné ložnici. Ano. Jejich. Protože v ní Marek trávil víc nocí než ve své vlastní umístěné v ložnici v bytě.

Oliver se za nimi s něžností v očích dívá. Jak rád by takhle někoho vedl sebou do postele, aby vedle sebe mohli jen tak ležet a prostě na nic nemyslet. V objetí toho druhého. V zajetí jemných doteků a polibků. Zavře oči plné bolesti, kterou si sám vyvolává. Je možné, aby takhle trpěl člověk v jeho věku? Neměl by si spíš užívat a střídat je jak ponožky? Je prostě z jiné školy…

Trhne sebou, když se studené prsty dotknou jeho hřbetu dlaně, o kterou se opírá. Kde je jeho nelekání se v nečekaných situacích? Pomalu, aby Teodora nevyděsil, stočí hlavu jeho směrem.

Teodor zkoumavě přejede prsty po hřbetu Oliverovy ruky až na předloktí. Najednou byl tak okouzlen tím ztrápeným pohledem, že si ho chtěl přitáhnout do náruče a už ho nepustit. Oliverovy oči se na něj upřou. Nejsou chladné tak, jako byly při jejich dřívějších setkáních. Teď jsou teplé, upřímné, plné pocitů a… osamocené.

Nepřemýšlí, naprosto ochromen náhlými pocity, přivine se svým bokem k Oliverovi a natiskne se k jeho sálajícímu tělu. Vyrazí tak skoro dotyčnému dech. Alespoň po něm Oliver zalapá, když se jeho paže ovinou kolem jeho břicha. Hlavu si položí na zdvihající se hrudník do místa, kde může slyšet bušící srdce.

A najednou jim je oběma dobře.

*

Marek se zavrtí ze spánku, něco mu říká, že by se měl probudit a jít zkontrolovat ty dva, jestli si něco neudělali. U večeře se chovali divně. Vymotá se z partnerovy náruče, omotá kolem sebe tenkou deku, která přikrývá peřiny během dne a vykročí do chodby. Dům je ztichlý a potemnělý. Jen okny se dovnitř dostává světlo z pouličních lamp.

Nakoukne do hostinského pokoje, který byl vyhrazený pro jeho syna. Jenže Oliver se v posteli nenachází, dokonce není ani rozestlaná, jak by očekával, kdyby se dotyčný třeba jen odebral do koupelny nebo kuchyně pro sklenku vody. Olivere?!

Přejde ke dveřím Teodorova pokoje, aby je pomalu pootevřel a vniknul tak neohlášeně do soukromí syna svého přítele. Zarazí se pohledem na vyvýšené posteli, která se mu tolik líbila. Jeho domněnky se potvrdí. Teodor zachumlaný do peřiny klidně spí v náruči jeho syna. Ten, stále ve svém oblečení, které na sobě měl večer, poklidně odfukuje do ucha druhého mladíka.

Zaklapne za sebou dveře.

Oliver v tom okamžiku otevře oči. Nespí. Věděl, že je přijdou zkontrolovat. Viděl jejich pohledy u jídla. Jak si mysleli, že jsou naprosto nenápadní ve své komunikaci. Jenže jemu to neuniklo. Možná bohužel. To by se jinak tolik nehlídal. Dovolí si zavřít oči a užít si to, co se právě teď děje. Co se děje jemu.

**

Ráno zmizí z Teodorova pokoje bez rozloučení, jen s polibkem na stále spící tvář, se vytratí dolů, aby použil koupelnu a mohl se ztratit. V kuchyni najde kus papírku, kam napíše vzkaz o svém odchodu. Musí být co nejrychleji na vzduchu.

Nevadí mu procházka přes celé město. Potřebuje si pročistit hlavu. Mine silničáře odhrnující čerstvě napadlý sníh a sypoucí sůl na namrzlou vozovku i chodníky. Je příliš brzy, ale co má dělat. V tomhle stavu ne nemohl před nikým ukázat. Doma si dá horkou sprchu, převlékne se a vyrazí do cukrárny, uklidnit se ke svým výtvorům.

…

"Olivere? Proč jsi odešel?" otec vejde do provoněné kuchyně cukrárny, aby ze svého syna dostal co nejvíc informací, ale už jen pohled na něj ho utvrdí v tom, že se mu to nepovede.

"Chtěl jsem být v práci dřív…"

"Vzal bych tě sem autem, vstávali jsme docela brzo…"

"Já vím, tati. To nic, prostě jsem se prošel."

A Markovi nezbude nic jiného, než mu uhnout z cesty kvůli troubě, kterou má za zády a taky kvůli tomu, že Oliver se s ním očividně nechce bavit.

"Budu vepředu…"

…

Zvonící mobil nedokáže Oliver ignorovat dlouho, moukou umazané ruce otře do vlhké utěrky, kterou má na stole pro všechny případy, kdyby potřeboval odběhnout. Neznámé číslo.

"Prosím?"

"Olivere?"

"Ano, kdo volá?" zdá se mu to nebo opravdu zněl tak překvapeně?

"Tady Teodor. Chci se dnes s tebou sejít."

"Fajn, kdy?"

"Tvůj otec u nás dnes v noci zase zůstane, přijdu k tobě domů."

"Co tak najednou?"

"Nech si tu ironii od cesty, pořád ještě jsem naštvaný za to, že jsem se ráno probudil v posteli sám. Mám pár věcí, které bys mi měl vysvětlit. A taky jeden návrh."

Oliver se na okamžik odmlčí. Návrh? Jaký? Bude si teď diktovat podmínky pro změnu Teodor? Ten žabák, který si chvílemi nevidí na vlastní špičku nosu? Budiž tedy, pokud chce přijít k nim domů.

"Tak fajn, pokud ti otec dovolí být mimo dům, klidně se zastav."

"O mého otce se neboj, máme spolu velmi dobrý vztah. Takže večer. Počítej kolem deváté."

"Jsi si jistý, že budeš mít vycházky?"

Teodor zavrčí a Olivera to rozesměje. "Budu se těšit." Zaklapne telefon dřív, než ho ten vrčák na druhé straně stihne pokousat. Spokojeně se zaculí. Už zase? Teodore! Za tohle můžeš ty! Za to, že se přestává ovládat v jeho přítomnosti i jen po hloupém telefonátu. Rychle si uloží to číslo. Kdyby ho náhodou někdy potřeboval, aby ho nemusel shánět.

Proč se mu jen muselo stát to, že se objevil někdo, komu se pomalu, ale jistě daří rozbíjet jeho pracně budovanou tvrz? Nechtěl nikdy až sem dojít. Jistě, vztah chtěl, ale chce i tohle? Přijít o své soukromí? K čertu se vším a se všemi! Nebylo mu doteď lépe? Ne… nebylo.