Cukrové polibky
Nesu vám jednu tématickou jednorázovku k dnešnímu svátečnímu dni. Bohužel se někde stala chyba a ještě není dopsaná, ale nezoufejte. Úseky, které uvidíte, budou o poznání delší než klasická kapitola. Ten příběh není zase tak psychologicky promyšlený. Prostě píšu, co mi na srdce přijde, takže to respektujte. Reklamace neberu.
Toto má být ona seznamovací a uváděcí část.
Upozornění: Tato povídka má být sladká a tak cukrovkářům doporučuji dávku předem. Jinak jazyk do soli.
Chci ji věnovat všem komentujícím, kteří mě podporují.
A taky těm, kteří vytváří návštěvnost. Nemáte tušení, jak moc mi pomáháte.
Cukrové polibky
Slunce stálo vysoko na obloze, svými paprsky bloudilo po čerstvě napadaném sněhu, který překryl alespoň na chvíli tu nevzhlednou břečku, kterou vytvořila vozidla prohánějící se po silnici tam a zpět. Chodci na chodnících se stále klouzali, protože nikdo nechtěl riskovat pád a případné zlomeniny. V městské uličce bylo zrovna plno, byl čas končících pauz na obědy a lidé se pomalu vraceli na svá pracoviště. Jen málo podniků jelo bez polední pauzy.
Takovou výjimkou tvořila i cukrárna s modro-růžovým billboardem nad dveřmi doplněným o srdíčka. S příhodným názvem, U Láskových.
Rodina Láskových již nebyla tak početná jako dříve, když začínali. Majitelem byl rostlý muž, kterého by nikdo netipoval na cukráře. Měl rád všechny své zákazníky a vždy pro ně měl nějakou dobrotu, kterou si odnášeli sebou. Sám však již před lety pocítil, že sám to neutáhne a tak do svého řemesla zasvětil i syna, který tomu propadl stejně jako on.
Žena ho dávno opustila, protože se pozdě přiznal ke svojí orientaci. Jenže když poznal muže, se kterým si byl jistý, že by mohl strávit zbytek života, přiznal se. Nebyli vlastně ani svoji oficiálně. Vyměnili si prstýnky pouze u večeře, kterou pro ni připravil. O to byl její odchod jednodušší. Jenže ona se sbalila, nechala mu syna a nikdy víc se neukázala. Pro Olivera, syna, to bylo těžké období, u kterého se zapřísáhl, že mu snese modré z nebe, jen aby byl šťastný. A snad se mu po letech podařilo smířit se s tím, že ho matka bez jediného slova v patnácti letech opustila.
Avšak strach z toho, co by o něm řeklo okolí, rozhodl se setrvávat se svým partnerem v tajnosti. A vzhledem k tomu, že se to nehodilo ani jednomu, byla dohoda jednoduchá. A tak se přes den choval jako vzorný táta, který jde příkladem svému synovi, aby mohl v noci, když všichni spali, strávit příjemné chvíle v sídle svého životního partnera.
Tenhle život vedl již pět let. A možná byl čas to změnit. Vyjít s pravdou na povrch. Jenže ono to nebylo tak jednoduché, jak to vypadalo. A problémem nebylo utajení před Oliverem, nýbrž Tomášův syn, Teodor.
***
Dveře se s příjemným cinknutím otevřou. Do nich vstoupí muž ve věku jeho otce. Pomyslí si Oliver, sotva si ho zběžně prohlédne. S úsměvem zamíří k pultíku, který před malou chvílí omyl. "Dobrý den, budete si přát?" Táta zmizel někde vzadu, protože přijelo zásobování s potravinami.
"Dobrý den, pan otec tady není?"
"Musel jsem se s ním na moment prohodit, protože je vzadu, pokud s ním chcete mluvit, budete muset chvíli počkat, zrovna přijely přísady do zítřejších pusinek."
"Och, zítra budou pusinky? Myslím, že si je nenechám ujít. Každopádně nebudu pana otce rušit, vezmu si svojí klasickou objednávku na jméno Walter," mrkne na něj. Oliver si uvědomí, že si ho s tím úsměvem prohlíží nějak moc otevřeně…
Pohledem překontroluje knihu objednávek, že opravdu jakýsi pan Water zde má každodenní objednávku zákusků. Jenže si ho nemůže vybavit, že by ho zde někdy viděl. Zakroutí hlavou. Asi se vždycky trefí do momentu, kdy je tady táta. "Vydržte prosím moment, jen vám to zabalím. Můžete se zatím posadit," pokyne mu rukou na židličky, které stojí u vyvýšeného pultu, kde si zákazníci většinou dávají rychlý dortík a kávu a zase mizí do víru pracovního shonu.
"Tady to máte, otec tam má poznámku, že neplatíte, takže přeji dobrou chuť a příjemný den," položí mu s úsměvem na pult před něj světle modrou krabičku s logem cukrárny.
"Vyřiďte otci, že jeho syn je velmi milá osoba. A že pozdravuji. Určitě bude vědět. Děkuji a hezký den i Vám." Stejně tajemně jako přišel, tak i odchází. Oliver jen zakroutí hlavou, no co, lidé jsou různí.
Cukrárna je prázdná, jak to tak v tuto dobu bývá, i tak jim to neubírá na tržbách, které mají dívky své oblíbenosti. Jeho otec je velmi milý člověk, který si dokáže kolem prstu omotat každého, který kolem něj projde. Jeho výhodou je, že mu stačí chvíli s lidmi mluvit a o pár sekund později už ví, který s jeho ručně vyráběných pamlsků mu bude chutnat. I když poslední dobou se chová zvláštně… jakoby roztřeseně. Jako by mu chtěl něco důležitého říct a nemohl k tomu sebrat odvahu. S tím, že z něj bude muset brzy vytáhnout co se děje, se vydá dozadu, aby pomohl s uskladněním. O příchozích zákaznících jim dá vědět zvoneček, který otec zatvrzele odmítá ze dveří sundat, i když reprezentuje dávné století. Podle otce je to prý pro starší ročníky nostalgie a proto se rádi vrací, pro mladé je to naopak módní výstřelek, který stojí za to ho slyšet víckrát.
"Tati? Mám tě pozdravovat od jistého pana Waltera, říkal, že budeš vědět…"
Jeho otec se na malý okamžik zarazí, ale pak nasadí zářivý úsměv. "Dal jsi mu jeho objednávku? Je to můj velmi dobrý známý…"
"Velmi dobrej? A jak je možný, že ho neznám, když je tak dobrej?"
Otec pokrčí rameny, obličej skryje za velkou krabicí s moukou. "Prostě je to můj dobrý známý…"
Oliver už se nadechuje k odpovědi, ale je zaražen cinknutím zvonku na dveřích vepředu. Mávne nad tím rukou. Pokud nezapomene, později se zeptá.
…
"Tati, chtěl bych ti něco říct…" Oliver se trošku nervózně usadí na kostku v obýváku před otce, aby na něj nejlíp viděl. Ovšem, je totiž odhodlaný nejvíc za posledních několik týdnů, kdy se rozmýšlel, zda to udělat nebo ne.
Pan Láska se na něj nechápavě podívá. Proč tak nervózně? Proč tak škrobeně? Palcem na ovladači utlumí hlasitost televize. Trochu se nakloní z pohodlného sedu, aby jeho syn viděl, že ho opravdu poslouchá.
"Já… asi ti domů nepřivedu nevěstu…"
"Prosím?" v první chvíli mu vůbec nedojde o čem je řeč. Až když Oliverův pohled zakmitá z něj na dveře a zpátky, puzzle dopadnou na správné místo. Není zase tak blbý, aby mu to nedošlo. Ne, když je ve stejné situaci. "A ty si myslíš, že mi bude vadit, že jsi gay? Když na to jdeš tak opatrně?"
Oliver před ním krvavě zrudne i přes svůj věk papírově dospělého člověka. "Já jsem jen myslel…"
"Ne, ty jsi nemyslel… podívej, Olie, měl bych ti taky konečně přestat lhát…" řekne jemně. Nechce svého syna ničím vyděsit, přeci jen, umí být trochu víc citlivý… Dlaní se dotkne Oliverovy.
"Prosím?" vykulené oči a nevěřícný pohled.
"Víš, proč odešla tvoje matka?"
"Samozřejmě, přece si našla někoho jiného a nechtěla žít s námi na hromádce…" věnuje mu nechápavý pohled.
"No… dejme tomu, že to tak doopravdy je, ale i já na tom nesu svůj podíl viny."
"Cože?"
"Já se příliš pozdě přiznal k tomu, že jsem gay a potom jsem poznal Tomáše… A tvoje matka se sebrala a odešla. Prostě ze dne na den… Tak jsem s tím začal žít. Promiň mi to, Olivere. To kvůli mně odešla od rodiny."
Oliver se na svého otce nevěřícně zadívá. Takže celou tu dobu? Mozek se snaží zpracovat onu nově přijatou informaci, ale nedaří se dostat na to správné místo. On jde za otcem s odhodláním, že se mu přizná ke své orientaci a otec na něj vybalí to samé?
"To proto jsi skoro každou noc někam chodil? Chodil jsi za ním?"
Otec kajícně přikývne. Oliver se ztuhle zvedne.
"Olivere… přemýšlej o tom, prosím. Já ti nikdy nelhal."
"Já vím, ale…" věnuje mu pouze jediný pohled. Pohled plný zmatení. Zmizí v pokoji s tichým klapnutím kliky. Co se to tady tak najednou děje? Proč?
***
Druhý den se dveře s cinknutím zvonečku otevřou. Pan Láska zvedne pohled od seznamu dnešních objednávek. Tváří se rozprostře radost, když spatří nově příchozího. Přesně na něj čekal.
"Ahoj."
"Zdravím," odpoví mu po rozhlédnutí se, s uspokojením zjistí, že sem vždy chodí v době, kdy tu nikdo není. Natáhne se přes pult ke svému milenci pro polibek. Profesionální výraz majitele velké firmy se změní na jemný, láskyplný.
"Je všechno v pořádku? Vypadáš, jako bys celou noc nespal…" zeptá se starostlivě. Prsty přejedou po unavené tváři. Muž před ním se ošije. Vrhne jeden nervózní pohled za sebe.
"Já… včera se mi přišel Oliver přiznat ke svojí orientaci a já na něj vybalil, že mě to vůbec nepřekvapuje, a že jeho matka odešla vlastně i kvůli tomu a on… Nebaví se semnou. Ne, že by byl uražený, spíš je zmatený. Já… bojím se, že jsem to řekl moc brzy. Nebo prostě v nevhodnou chvíli…"
Dveře od kuchyně klapnou. "Tati, tady máš ty pusinky… ehm… dobrý den, pane Waltere." Oliver v kuchařském hávu s utěrkou za pasem šoupne mu na pult právě vychlazené pusinky a nechá je zase samotné s tou líbivou vůní mezi nimi. Zmizí rychleji než si ho stihnou oba dva pořádně prohlédnout.
"Tvůj syn vypadá ještě hůř než ty. Raději bych ho sem dnes vůbec nepouštěl, lidi by ti utekli… vypadá jako oživlá mrtvola…" se zájmem se zahledí na svojí nejoblíbenější laskominu.
"Klidně si vezmi…" usměje se na něj Marek a spokojeně sleduje dychtivé prsty, které vedou křehkou dobrotu do úst. "Pochybuju, že on vůbec spal…"
"Vypadá tak… měl bys na něj dohlédnout…"
"Je dospělý…"
"To neznamená, že nejsi jeho otec. Máš právo být starostlivý," pokrčí Tomáš rameny.
"A co Theo?"
"Pořád stejné… od tvojí poslední návštěvy se pořád chová jako bastard, ale jasně jsem mu vysvětlil, kdo je tady ta autorita a koho bude poslouchat. Nevychoval jsem ho přece jako homofoba… vždyť tě vídal tolikrát, neříkej mi, že by změnil názor tak náhle?"
"A nenapadlo tě, že by…"
"Co?" Tomáš přivře oči, aby detailněji prozkoumal výraz svého milence. Co ho mělo napadnout?
"No… neměl s tím problém, ale potom co přesáhl patnáctku, se začal chovat jinak… nenapadlo tě, že by mohl být taky gay?"
"Marku? To snad ne, ne?" zatváří se pochybovačně, ale v hlavě mu svítí výstražná kontrolka. Co když má pravdu? Co když si jeho syn neví rady se svojí orientací, je zmatený a proto je takový? Další pusinku odloží. "Ty to myslíš vážně?"
"proč by to tak nemohlo být? Vždyť se na to koukni… i Oliver si to již přiznal… já vím, že to zní a vypadá fakt divně, ale možný to je. Ti dva se nám podobají v mnoha ohledech mnohem víc než jejich matkám. To musíš uznat… proč by nemohli cítit i stejnou orientaci? Vím, že je dokázaný, že se homosexualita nepřenáší genovou dispozicí, ale… zamysli se nad tím…"
"Do prdele…"
"Ale no tak…" poškádlí ho, protože ví, jak nemá rád, když ho komanduje za své výrazy. A to se ani on občas nedrží zkrátka. Je to jen taková hra mezi nimi.
"Fajn… můžeš mi sebou zabalit pár pusinek navíc? Tvůj syn je kouzelník…"
"Já vím, však ho to taky baví. Proto má kuchyň pro sebe," mrkne na něj, do krabice přidá štědrou dávku. Nebojí se, že by to jeho přítel nespálil. Vždyť byl kolikrát v takovém presu, že ten cukr navíc jen dodával energii a hned se spaloval…
"Zkus si s ním dnes jen tak posedět… netlač na pilu. Nemluvte, když nebude chtít. Jen buď prostě s ním… Uvidíme se zítra," dovolí si dát mu ještě jeden sladký polibek chutnající po cukrových pusinkách.
***
"Dobrej." Dveře se s cinknutím otevřou, do nich vejde mladík Oliverova věku, možná mladší, v ledabyle zapnutém saku a nedopnuté košili.
"Dobrý den, budete si přát?"
"Otec tady má objednávku na každej den…" Oliver si příchozího prohlédne pozorněji. No jistě, podoba se nedá upřít. Už si říkal, jestli se dnes ona každodenní tradice poruší
"Pan Tomáš Walter?"
"Jo, to je můj otec."
"Vydržte prosím chvíli, jen to zabalím."
"Olivere, potřeboval bych tě vzadu," vykoukne ze dveří jeho táta, ruce od mouky, protože právě zadělává těsto. Zarazí se při pohledu na příchozího kluka. "Teodore, co tu děláš?" Oliver zmateně zakmitá pohledem tam a zpět.
"Otec mě vyslal, že prý nemůže přijít o svou každodenní dávku cukru a nemohl přijít, protože mají ve firmě nějaký sezení, který se jim dost protáhlo… Klasika, chlebíčky a víno a potom se uzavírají obchody… Jo vlastně… ještě se mezitím stihnou několikrát pohádat."
Marek se usměje, ví, o co jde. Taková sezení jsou jen párkrát do roka. "Olivere, zabal toho trochu víc, jo? Oni si ostatní určitě dají rádi taky…" zmizí za dveřmi kuchyně, protože musí pracovat a ne klábosit.
Oliver zkušeně nabere do krabice dvojnásobně víc cukrovinek, nenápadně těká pohledem k tomu klukovi, který stojí kousek od něj a dělí je jen pult. Něco mu tady nějak nehraje. Ale sakra… má se na to ptát otce? Odpoví mu vůbec? Včera se tak legračně snažil s ním nějak komunikovat, jako by mu nechtěl ublížit. Přitom neměl nejmenší důvod. Na okamžik se vrátil do svých dětských let, kdy takhle u Večerníčku popíjeli kakao. "Tady to je." Řekne mile. Snaží se být na všechny zákazníky příjemný i přes ne zrovna dobrou náladu.
"Dík." S krabicí pod rukou bez pozdravu zmizí. Jeho sako za ním jen zavlaje. Floutek jeden. Má bohatýho papínka a nevidí si na špičku nosu. Zakroutí nad tím hlavou a raději zmizí do kuchyně, kde ho otec potřeboval.
Komentáře
Okomentovat