23. Kapitola

23. Kapitola


"Val? Nepotřebuješ něco?" Petr nakoukne do obývacího pokoje ve vedlejším bytě, aby zkontroloval, že nic nepotřebuje. Adam byl zahloubaný do nějaké práce na počítači a on ho nechtěl rušit, ale trochu se nudil, tak hledal zábavu jinde.

"Ahoj, ne, kde je Adam?" otočí se na něj z pohovky. Nohy má hozené nahoru a je v plné polní parádě vázání si pěkně zmalovaných žeber. Až příliš pozdě jí dojde, že na sobě nemá podprsenku. Ne že by se nějak styděla, ale Petr zrudne stejně rychle jako mávnutím proutku.

"Uhm, promiň…chceš nějak… no… pomoct?"

"Ne, v pohodě. Promiň, jen jsem to potřebovala namazat tou mastí, a když tu Adam nebyl…"

"Chápu… už to máš? Pokud ne…"

"Se stisknutými zuby zvládnu všechno, jen… pořád mi to padá, mohl bys mi to tady přidržet? Ta první otočka je nejhorší…"

"Jasně," stiskne konec obvazu svými prsty a pohledem sklouzne na záda, která jsou před ním stále odhalená. Duhové zbarvení jinak dokonale krémové kůže, ho vrátí do reality, že je tohle zřejmě jeho vina… prsty automaticky uchopí obinadlo, které Val posune dozadu a udělá za ní dvě smyčky. "Bolí to?"

Val pokrčí rameny. "Vlastně… pokud nedýchám příliš hluboce nebo nedělám špatné pohyby… ani ne. Rozhodně ne tolik, jako jsem očekávala."

Petr přikývne, i když na něj Val nemůže vidět.

"Hmm… slyšela jsem, že jste měli s Adamem menší rozpravu?" obrátí se na něj, zatímco si opatrně navlékne volnou košili, kterou si teď navykla nosit.

Petr se usměje, nemůže zapírat, že by tu otázku nečekal. "To ano…"

"A?" Valérie se na něj v očekávání podívá.

"Nevím, co chceš slyšet. Každý máme nějakou minulost, Val. Je mi líto, co vás potkalo, ale myslím, že rozmazávat to nemá smysl."

Val přikývne. "Děkuju."

"Nemyslím si, že bys měla za co děkovat, Val… nemáš hlad? Mám už nějakou dobu chuť na něco pořádně nezdravého…"

"Jooo," Val se rozsvítí oči. Zlomené kosti jí ubírají příliš mnoho sil, obzvlášť dýchání, proto toho moc neudělá. "Dala bych si smažák a k tomu hranolky… nebo něco podobného."

"To nebude problém… my tam nějaký sýr máme a hranolky jsem potkal v mrazáku. Dej mi chvilku, za moment jsem zpět," mrkne na ni a zmizí zpět do bytu za Adamem.


O necelou hodinu později už mlaskají nad plnými talíři, které Petr navršil nejen hranolkami a sýrem, ale i nakrájenou zeleninou.

"Jo, tohle jsem po Adamově dietní stravě potřebovala," zamrmlá si Val slastně nedbaje svých běžných stolovacích návyků.

"Když už se zmiňuješ o Adamovi… Val, co si myslíš o tom víkendu zápasů?" pozorně sleduje Valinu reakci a najednou mu dojde, jak se ve společnosti těch dvou naučil pozorovat gesta lidí. Jako by to bylo nakažlivé. A Val ho nezklame. Alespoň ne v prvotním náznaku čehosi, co je nesouhlas.

"Adam ví, co si o tom myslím…"

Petr si povzdychne. Může se mezi ně dostávat, jak jen chce, jejich pouto je bude držet navždy. "Já vím, že ví, ale… ptám se tě, protože mě zajímá, co bys o tom řekla mě."

"Petře, podívej se… Adam ví, že s tím nesouhlasím, ale je to jeho rozhodnutí. Bohužel."

"Ale ty…"

"Co?" Valérie se na něj nedůvěřivě podívá, oči hovoří o tom, že tuší větu, která padne.

"Ty jediná na něj máš nějaký vliv… nešlo by ho přemluvit? Rozmluvit mu ten totálně hloupej nápad?"

"Petře… Adam je plnoletej a má svůj rozum. Rozmlouvání jeho nápadů nedopadá dobře… tím víc se do zakázané věci pustí s vervou…" vidličkou zavrtí v hromádce hranolek trochu nejistě.

"Doufal jsem, že alespoň ty budeš mít rozum…" povzdychne si Petr, zahleděn do svého talíře, takže mu ujde Valériin rozzlobený pohled.

"Jak si vůbec můžeš dovolit něco takového říct? Ty si myslíš, že já o něj nemám strach? Že ho jen tak nechám do ringu jako prase na porážku? To si o mně myslíš? V tom případě jsi mě dost zklamal, Petře," s cinknutím vidličky se zvedne od stolu a přesune se zpátky na gauč, aby byla zády k němu. Opravdu si nemyslela, že by si Petr mohl myslet něco takového. Sama má o Adama strach, ale má se pokusit mu to vymlouvat? On je dávno rozhodnutý do toho jít. Zná ho. Ví, jak na to zareaguje. Nechce to zažít znova…

"Promluvím s ním…"

Zalapání po dechu jí je dostatečnou odpovědí. K čemu to však bude?

"Díky, Val. Ty jediná ho můžeš ještě přemluvit…" chce ještě něco dodat, ale není mu to dovolené.

"Fajn, teď prosím odejdi. Chci být sama." Vykopne ho. Copak si o ní všichni myslí, že je bezcitná? Že dokáže všechno vyřešit s kamennou tváří a potom to hodit za hlavu? Jedná se tady přece o její rodinu! Adam je pro ni jako kus života, bez kterého by to dál nezvládla.

Od té nehody to s ní jde z kopce. A to se cítila být v pořádku… měla by si zřejmě s někým promluvit dřív, než sama udělá nějakou pitomost. Dva pitomci v jednom bytě už jsou trochu moc. Někdo by si měl zachovat chladnou hlavu a odstup od věci.

Nakonec se vrátí ke svému nedojedenému talíři, protože prázdný žaludek vyhlásil rezignaci na hladovění. Petrův talíř je uklizený do dřezu.

*

Usazená naproti Adamovi u jeho jídelního stolu s hrnkem kakaa, se na něj až hypnoticky zadívá. Po včerejším sezení s kolegou z psychologické poradny přes rodinné problémy, se dobrala k závěru, který se právě chystala předložit svému kamarádovi. Nabyla tak jistoty, že její rozhodnutí není zlé. A možná tím Petrovi ušetří pár hodin bez hrůzy a strachu?

"Takže, o co jde, že jsi mě tu musela mít samotného?" mrkne na ni Adam. Tuší, že se tady kolem něj kujou nějaké plány, o kterých by asi neměl vědět, ale teď to vypadá, že se Valérie rozhodla jít s kůží na trh.

"Měla jsem za posledních pár dní dva zajímavé rozhovory. Opravdu zajímavé, takže bych je neměla jen tak přecházet mávnutím ruky…"

"Ano? A proč mi o tom říkáš?"

"K tomu se dostanu, neboj se." Odbude jeho všetečné otázky. Prsty její ruky přejedou přes stále zelenohnědě se zbarvující tváři. Polkne několik loků kakaa. "Nechceš si ten sobotní závod ještě rozmyslet, Adame?"

"Prosím?"

"Víš moc dobře, o čem mluvím, tak nedělej prosím hloupého."

"Val, myslel jsem, že už jsme o tom mluvili…"

"Ano, a pořád si stejně dobře pamatuji tvoje reakce, kdykoliv jsme o něčem takovém hovořili a věř, že se mi tenhle rozhovor nezačíná vůbec lehce, ale měl by sis uvědomit, že teď už to nejsem jenom já, ale i další lidi," zamračí se na něj jako bůh bouřky.

"Tím dalším člověkem myslíš například Petra? Přišel si postěžovat?" ušklíbne se, vlastně něco takového očekával, když se s Petrem nedohodli. Vlastně se spíš pohádali a potom měli celý večer tichou domácnost. Rozlousklo se to v momentě, kdy leželi v posteli a oni si o tom pohovořili znovu. Jenže Petr nedokázal pochopit to usmyslení, které si Adam vysnil.

"To si piš, že myslím. Adame, tohle je sranda tak akorát pro tebe, ale ne pro nás. My o tebe máme strach."

"To je hezký, ale já vám budu pořád opakovat to samé. Je to moje rozhodnutí, můj boj a můj život."

Valérii se i přes sebezaříkání rozklepou ruce. Pevně své prsty stiskne do pěstí. Nedá mu najevo, že to on tady má momentální vrchol autority. Ne zadarmo. "Nemyslela jsem si o tobě, že jsi tak sobecký hajzl. Pokud ti záleží jen na sobě, fajn. Nech se klidně přizabít jako minule, ale potom zamnou nechoď s brekem, že ti něco nevyšlo. My se snažíme, Adame. Patříš do našich životů stejně tak, jako jsme si my ostatní mysleli, že patříme do toho tvého. Zřejmě jsme se mýlili. Až budeš ležet na nemocničním lůžku a budeš tam sám, vzpomeň si, jak ses cítil ty, když jsem tam ležela já. Uvědom si, že jsem k tobě natolik připoutaná, abych cítila to samé." Žádné obkliky, žádné snažení se vyřešit to v klidu a bez hádek. Adam má svůj plán tak vrytý do palice, že s ním nehne asi nic. Ale city by mohly. I když je to podlé. Pomalu se sesune ze židle, aby odkráčela z místnosti, ale nedaří se jí to tak, jak by chtěla. Zvýšený hlas a tím pádem větší spotřeba kyslíku v plicích, jí neudělala dobře. Odpotácí se od něj, zanechávaje ho na stejném místě i s nedopitým hrnkem.

Adam se dívá na zavřené dveře. V hlavě mu šrotují snad všechna kolečka, které tam má. Mozkové záhyby se teď musí kroutit výsměchem jako žížaly. K čertu! Tohle asi totálně podělal. Ne asi, ale určitě… copak ti dva nemohou pochopit jeho situaci? Když oni ho rovnou postavili před hotovou věc a nedali mu šanci, aby se obhájil. Na čí straně je tedy chyba?

S povzdechem se zvedne ze židle a zamíří rovnou za Valérií, do jejího bytu. Jako kačenka následující svou matku.

"Co tu chceš? Že by sis to rozmyslel tak brzo? Tomu se mi nechce moc věřit, Adame…" povzdychne si Valérie, což není jejím zvykem. A Adam si v tu chvíli uvědomí, jak Val vypadá. Unavené kruhy pod očima, tvář stažená do bolestivé grimasy… přisedne si vedle ní, aby jí vzal pod svá ochranná křídla pevných paží.

"Dej mi možnost to vysvětlit," vtiskne jemný polibek do jejích vyčesaných vlasů.

Val přikývne. Doufá, že Adam není takový pako. "Jedna šance, Adame, jedna šance," mrkne na něj již s uvolněným výrazem.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Unwell - Kapitola 50

Čas nenávidět

Neobvyklé okolnosti