24. Kapitola

Situace se vyhrocuje a my pokračujeme ve spanilé jízdě.

Užijte si to. ;)

24. Kapitola

---

Seděli vedle sebe, natisknutí k sobě v příliš intimním objetí, ale bylo to jejich klasické gesto. Val vyčkávala, co se z Adama vyklube za důvod, že má takové nutkání jít si nechat rozbít úsměv dobrovolně. Vlastně už tušila… Adam byl pořád zavřený, i když byl věčně někde v trapu.

"Znáš mě… beztak už toho polovinu víš, ani jsem nic neřekl…" povzdychne si Adam. "Val, jsem si jistý, že mého kostlivce ve skříni znáš," mrkne na ni.

"Tak povídej, jsem jedno velký ucho," oplatí mu Val mrknutí.

Na Adamovi je znát, že se mu o tom nechce mluvit. Na jednu stranu mu to přijde logické a na tu druhou naopak směšné… "Chci nějakou změnu od každodenního stereotypu… je to pořád to samé: vstanu, něco udělám, na tréninky, večer se vrátím a jdu spát… je to obrazně řečeno, vím, že kolikrát toho dělám spoustu, ale i tak je to pořád to samé. Tréninky jsou už šestkrát do týdne… a já potřebuju trochu změnu, Val…"

Valérie se uchechtne. "Přesně tohle jsem si myslela, Adame… Ty jsi takový kopyto, viď? Co zkusit něco jiného?" neříká, že už nad tím nepřemýšlela. Jenže Adam je na některá témata horká hlava a vlastně má i pravdu. Člověk by si měl takové věci uvědomit sám a taky podle toho jednat.

"Něco jinýho? S mojí střední školou?"

"A co zkusit studovat?" nadhodí nevinně. Adam vykulí oči. Cože? Studovat? Zase?

"Val, ty jsi upadla z jahody, máš horečku a teď mluvíš nesmysly… umíš si mě představit na nějaký škole, teď?!"

"Nevím, proč se tak čertíš. Není na tom nic špatného. Doktoři studují celý život. Stejně tak právníci…"

"Ani jedno bych dělat nechtěl," rozesměje se. Počáteční depka, která na něj lezla, je zase zahnána do kouta. On a právník?! A co teprve doktor… pacienti by brali nohy na ramena jako totálně zdraví, jen by ho zahlídli… na škodu by to asi taky nebylo.

Valérie se na něj přes brýle podívá vědoucně s výrazem: jsi opravdu dnes tak natvrdlý? "Řekla jsem snad, že to musíš dělat? Existují příklady, Adámku, příklady! To je taková ta věc, jak ti někdo něco k něčemu přiblíží tím, že ti řekne několik podobných situací!" zaťuká mu na čelo ukazovákem. Potom se stáhne. Žebra ještě nejsou dostatečně v pohodě a asi ani nějakou chvíli nebudou.

"Děkuji vám za vysvětlení, paní doktorko! Jak jsem tedy jako pacient prošel?"

"Hrůza hrůzoucí, musím uznat, že tak složitý případ jsem ještě neměla… Vysvětli to hlavně Petrovi. Zdá se mi od té nehody celkem nesvůj… tak ho podrž, má pocit, že to způsobil on, ale byla to jen blbá shoda náhod…"

"Jistě, protože kdybys nejela ty, řídil bych to auto já…" zazní od Adama ironicky.

"Nechte toho už… vážně mi s tím začínáte lézt na nervy. Už se to stalo, Adame, nikdo z nás nedokáže vrátit čas, tak se s tím musíme prostě vyrovnat." Val je najednou zase zpátky jako před nehodou. Vyrovnaná se svým tvrdým pohledem v očích.

Adam si povzdechne. Je mu jasné, že teď už s Val nic nevyřeší, když jí naštval. "A co Marián?" zamrká laškovně, rozhodne se raději změnit téma.

*

Petr se potloukal bezmyšlenkovitě po městě a netušil, kam se má zašít. Zase tak bezmyšlenkovité to ale nebylo. Od té Valériiny autonehody se cítil opravdu špatně. A navíc po tom všem, co se dělo…

V parku si vyhlídnul jednu volnou lavičku, na kterou se usadil. Za chvíli bude mít schůzku, ale do té doby si potřebuje pořádně pročistit hlavu. Prsty nervózně projedou vlasy, upraví povolenou kravatu, dopnou rozepnutý knoflík u rukávu. Příruční tašku stále u sebe po ruce.

"Nazdar Petře, čekáš dlouho?" jmenovaný sebou trhne, když ho osloví příliš známý hlas.

"Tomáši? Nečekal jsem tě tak brzo… myslel jsem, že se sejdeme v kavárně. Jak jsme se domluvili." Snaží se znít normálně, ale sám cítí, že se mu rozklepává hlas. Proč se vůbec do něčeho takového pouštěl? Chtěl ochránit Adama i Valérii, ale dva byli moc.

"Šel jsem na místo určení a viděl tě tady. Proč to neprobrat na neutrální půdě v přírodě?" ušklíbne se jeho bývalý kolega z práce. Když končil, tušil, že nedokáže zpřetrhat všechny vztahy, které tam měl. Kromě toho s Jardou. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak se zdálo.

Petr jen přikývne. "O co tedy jde? Zněl jsi divně…"

Muž před ním se ušklíbne. "Mám pro tebe tři vzkazy, tady jeden," podá mu zalepenou obálku s logem firmy. Petr ztuhne, když mu v hlavě začne šrotovat, o co vlastně jde. Ale Tomáš trpělivě počká, než si ji převezme a zmateně obrátí v prstech. Naprosto nesoustředěný na něco dalšího, co by měl očekávat. Očekával však něco? "Tady máš druhý," pravý hák dosedne na místo určení bez sebemenšího odporu oběti. Petr na to nestihne ani zareagovat. Jen zamrká, když mu cvaknou zuby, zaduní v hlavě a dostaví se otázka. "A ten třetí je, že se máš za Járou dostavit už dnes večer, abyste si udělali takovou menší dohodu. Ty kecy v obálce jsou jen úřední hlouposti, který stejně nic nevyřeší. Pokud ti můžu dobře poradit… poslechni ho. Dnes není moc dobře naloženej, takže bych si s ním nezahrával. To by jinak ta krasotinka s tvým nabíječem nemuseli skončit jen ve špitále, ale rovnou pod kytičkama," zavrčí na něj výhružně. "Jsi vážně hajzl, Petře." S těmi slovy nechá Petra sedět oněměle na lavičce a odkráčí neznámo kam.

*

O několik dní později…

"Adame?" dlouhovlasá hlava nakoukne k Adamovi, který by ještě stále měl být doma, než se vytratí na další trénink.

"Jsem v koupelně!"

Val přehopká, samozřejmě opatrně, aby si nějak neublížila, pokoj a vydá se do koupelny, kde najde hledaného s žiletkou v ruce. Usměje se: "Myslím, že už vím, co ti dám letos k narozeninám."

"Cože?" Adam na ní nechápavě koukne, pohled mu přitom sjede na žiletku, kterou svírá mezi prsty. "Aha. Mám jí rád!"

"Zlatíčko, nikdo ti neřekl, že žijeme v jednadvacátém století?" nasadí maminkovský tón.

"Ne," fňukne Adam hraně, další tah seřízne rašící strniště.

"Ach ty můj chudáčku…" Val k němu přejde a poplácá ho soucitně po rameni. "Co s tebou budeme dělat?"

"Přeneseme se časem?!" Rozzáří se mu oči jako malému dítěti u Vánočního stromu.

Val jako mávnutím kouzelnou hůlkou ztuhne. "Kéž by to šlo, Adame, kéž by…" najednou obrátí téma. Vlastně… kvůli tomu sem za Adamem přišla. "Nepřijde ti, že se Petr chová poslední dobou divně?"

Adam se zatváří nechápavě. On si teda žádné změny nevšiml. Všechno mezi nimi bylo naprosto v pořádku. "Jak to myslíš?"

"No já nevím… přijde mi, že se chová zvláštně oproti tomu, jak se choval v době, kdy jsem ho poznala. Prošel několika fázemi… najednou mám takový pocit, že se vrací."

"Cože? To si jako myslíš, že ho podvádím a týrám?" Adam zbledne. Tohle, že by si o něm myslel člověk, který ho zná nejlíp a ještě v něm jako bonus umí číst jak v otevřené knize?

"A mě říkáš, že jsem spadla z jahody na znak jo?" protočí očima. Skrčená paže omotaná kolem těla upevní své sevření. Zlomená žebra o sobě zase na chvíli dávají vědět. Zakroutí hlavou, než se rozhodne pokračovat. Žiletka v prstech bez pohybu ruky zůstane zapomenuta. "Jde jen o to, že mi na něm momentálně něco nesedí. Snaží se chovat naprosto normálně, ale…" zase se odmlčí. Jak jen říct svému nejlepšímu příteli něco takového? Vlastně by se do toho ani neměla míchat, ale její smysly jí zase tak často nezklamaly. Ne v takových věcech. Nemoc z povolání se projevovala v nejnevhodnější chvíle. "Něco se určitě děje. Nedokážu určit co, ale věřím, že mě můj zrak nešálí, Adame… vzpomeň si na včerejšek. To vypadnul jako blesk, div, že ti dal pusu," zamračí se na něj.

"Neměl prostě jen dobrý den…"

"Nejklasičtější odpověď, Adame… neříkám, že někoho má nebo tak, to by se asi choval jinak, ale něco se děje. A nejsem si jistá, jestli to nemá co dočinění s námi, protože se mi poslední tři dny vyhýbá…"

"Val… podívej se, já to nebudu řešit. Ne teď. Petr je dospělý a já doufám, že by mi nic důležitého nezatajoval. Věřím mu… alespoň myslím…"

"Věř svému úsudku, to ti nevyvracím, jen chci, abys věděl, že mi na tobě záleží a udělám cokoliv pro to, abys byl šťastný… a nemůžeš mi vyvrátit to, že mám na lidi čuch," pohladí ho jemně. Myslí to upřímně. Není to přehnaná péče, jen nechce, aby se Adam zase nad něčím trápil. Tolik let po Petrovi toužil a najednou ten vytoužený princ není tak skvělý, jak se jevil. Bum. Realita spadne příliš rychle a silně. Mozek jede svým tempem bez udání směru, ale víří jí tam jen pár myšlenek a vzpomínek. Najednou má oči rozevřené jako po prožití šoku, ještě že jí Adam nesleduje, ale zkoumá svoji tvář v zrcadle. Ztuhlost jejího těla odejde stejně rychle, jako přišla. Vycouvá ze dveří. "Uvidíme se později, bav se na tréninku."

Otočí se k ní s úsměvem. "Přijdeš za mnou? Venku je hezky, nemusí tady být zavřená a potom si můžeme dát zmrzlinu," pronese, uklidněn tím, že se v tom dál nebude rýpat.

"Jestli toho budu schopná, ráda přijdu. Taky už mě nebaví být pořád uvnitř." Val nezbude nic jiného než na to kývnout. Bude to rozhodně dobrá věc, jak si vyčistit hlavu a utřídit myšlenky.

"Tak fajn, tak se potom kdyžtak uvidíme, měj se," mrkne na ní a vrátí se k holení. Val ho ještě okamžik po tom sleduje, ztracená do vlastních myšlenek. Jak jen ti mám pomoct, když se do vašeho vztahu nechci angažovat. Má to být tvůj život, Adame, ale já se nemohu dívat na to, jak tě ten kluk ničí. A i když se tváříš v pohodě, sám cítíš, že něco není v pořádku. Tvoje podvědomí to už dávno ví, jen ho trochu pustit z uzdy.

S nepřítomným pohledem opustí nejen koupelnu, ale i Adamův byt. Kruci!