25. Kapitola

25. Kapitola

---

Adam se převalí na posteli, vibrace Petrova telefonu ho probudila dřív, než jeho majitele; instinkt, který nechodí spát. Chňapne po ně, zaostří rozespalý pohled, ale to už si od něj Petr mobil bere a mhouří úplně stejným způsobem. Naneštěstí si nestihl přečíst jméno volajícího.

Rozespalé: "Ano?" které si Adam může jen domýšlet, stejně jako zbytek rozhovoru, protože Petr se od něj odvrátí a usadí na hranu postele, zády k němu. Adam se zamračeně zadívá na divoký potisk trička, ve kterém Petr normálně spal, pokud tedy neusnuli po nějakém divokém milování. O co tady jde? Není hloupej, aby si nedomyslel, že tu něco nehraje, protože strnulé tělo, které se před ním nervózně ošívalo, ho začínalo znervózňovat. Měla snad Valérie pravdu? Pohledem sjede na digitální budík, půl třetí? Zajímavé… s povzdechem se svalí na polštář, zavře oči. Hlodá v něm jakýsi červíček, který se postupně dere hlouběji. Nesnáší takové pocity, nejistota v jeho ohledu je zákeřná, obzvlášť tím, že celé dětství strávili s Val v nejistotě a on to nechtěl prožívat znovu. Chtěl svému partnerovi věřit, ale nemohl popřít fakt, že jeho kamarádka má pravdu. Něco se tady děje.

Pevná paže se položí na jeho břicho, k boku se natiskne horké tělo, ale hořká pachuť v ústech zůstává a on nedokáže otevřít oči, aby se podíval realitě na zoubek. Možná na něj Petr mluví a on je najednou rád, že pro jednou neslyší. Že je jeho svět tichý. Prsty se dotknou jeho tváře, což je jasný pokyn k tomu, že by měl otevřít oči, protože Petr ví, že nespí. Nechce. Potom jsou prsty pryč a on si v duchu oddychne. Stejně se tomu nevyhne.

…

"Dobré ráno, chlapci, byla jsem nakoupit, tak jsem vám přivezla nějaké makovky, abyste si taky trochu pošmákli. Užijte si volný den, já letím do práce…" Valérie oblečená do své obvyklé pouzdrové sukně a tmavě modrého letního sáčka s krátkým rukávem, pod kterým má světle modrou košili s nařaseným límečkem, projde jejich bytem jako by se nechumelilo. Adam, který si právě suší vlasy a Petr, který za ním vychází s oblakem páry v zádech z koupelny, se na ní překvapeně zahledí.

"Val? Do práce? To myslíš vážně, je sobota…" Adam se zatváří dost nechápavě.

"Jo, volala mi klientka, nemůžu jí nechat ve štychu, má opravdu problémy a díky tomu, že jsem uvízla v nemocnici, jsem musela zrušit všechna domluvená sezení. S psychikou člověka není dobré si zahrávat," odvětí Val klidně.

"Jsi stále zmalovaná jak velikonoční vajíčko… opravdu se tak chceš ukázat před ženou, která od tebe požaduje pomoc?" nazvedne obočí.

"Už to není tak výrazné… jsem v pohodě. Musím jít, jinak přijdu pozdě a já nerada chodím pozdě," dlouhé vlasy za ní jen zavlají a dveře klapnou.

"Opravdu šla do práce v sobotu? I přes to, že má mít nemocenskou?"

"Jak vidíš, tak už jí asi nemá…" zamumlá Adam. S tím dělat nic nemůže, takže může jen doufat, že bude Val v pohodě i přes to, že si ještě včera stěžovala na bolest ve zlomených žebrech i lícní kosti a on jí to musel masírovat, aby do pokožky dostali vstřebávající se gel podporující hojení kostí s částečným tlumivým účinkem. "Co máš dneska v plánu?" otočí se s úsměvem na Petra oděného pouze do omotaného ručníku kolem boků. Pár kapiček vody stéká po jeho kůži a vsakují se do ručníku. Mohli by si udělat hezký den, když je venku stále pěkné a teplé počasí.

"Kromě toho, že jsem večer chtěl zajít do posilovny, nic," úsměv, kterým ho obdaří, podlomí Adamovi kolena. Přesně kvůli tomuhle se stal na něm závislým. Jenže teď, když ho má… přemýšlel už o tom dřív… cítí se celý? Neproběhlo ani žádné dobývání, jen vyřešení některých záležitostí a už spolu hupli do postele. Zavrtí hlavou, aby ty myšlenky dostal z hlavy.

"Já mám večer trénink, ale napadlo mě, že bychom mohli zajít ven? Dlouho jsme spolu nikde nebyli… jen tak posedět, popovídat si a nachytat trochu sluníčka, co myslíš?"

Petr kývne hlavou. "Rád," vtiskne mu jeden rychlý polibek na rty, než zmizí zpátky za dveře ložnice, aby se oblékl.

*

Valérie vystoupí z autobusu hromadné městské dopravy na úplně jiném místě, než je její ordinace. Nechtěla Adamovi lhát, ale ani ho nechtěla rozrušovat, když má svých myšlenek dost. Náměstí bylo v tuhle hodinu docela plné, jenže byla sobota a turistů tady neměli málo… rozhlédne se po prostoru, kde mají mít sraz, ještě tady není. Ruka se automaticky sevře kolem žeber, jako by si je chtěla chránit. Na okamžik zalitovala toho, že si nevzala své speciální sluneční brýle, které měly dioptrické čočky, slunce bylo nečekaně ostré.

"Jedny květiny pro krásnou slečnu," mužská ruka, která se před ní objeví, drží pugét jakýchsi květin podobným kopretinám. Za nimi se zjeví majestátní postava Mariána, který ji s úsměvem pronásledoval tak, aby ho nemohla ihned odhalit. Doširoka rozevřené oči za skly brýlí a stejně tak široký úsměv, ho potěší.

Val si se zájmem prohlédne mužskou muskulaturu oděnou do modré, vyštíhlené košile, černých džínů a letních polobotek. Uculí se. "Díval ses mi snad do šatníku, co si dnes na sebe obléknu?" poukáže s úsměvem na své modré oblečení.

"Zřejmě mě při výběru vedl můj šestý smysl," mrkne na ní. Rty jsou stále ve stejné neutrální grimase, ale Val stačí, že za něj mluví oči a řeč těla. Vždyť ona je stejná. "Půjdeme?"

"Samozřejmě, děkuji za květiny."

"Neměla jsi doufám u Adama problém, že jdeš semnou ven?" nabídne jí své rámě.

Kelišky sedící na lavičkách si tu dvojici prohlížejí do doby, než jim zmizí z očí, aby mohly dát následně hlavy dohromady a trochu se pobavit.

"Adam si myslí, že mám sezení s klientkou. Nechtěla jsem mu lhát, ale jinak to nešlo, mají teď s Petrem nějaké problémy…"

"Chápu… takže… na kolik hodin si tě mohu ukrást?" usměje se na ní, tentokrát se dotkne i rtů.

"Na kolik budeme chtít, nemusíš mít strach. Kam vůbec jdeme?" obrátí se na Mariána zvědavě. Ten kluk jí učaroval v první minutě, kdy ho spatřila; po tom všem, co se smířila, že pro ni nebude nikdo vhodný. Jako by se hledali.

"Mám zamluvené místo v jedné restauraci na oběd a potom můžeme zajít ke mně. Mám v mrazáku spoustu zmrzliny, kterou můžeme jíst na balkóně."

"Och, muž s plánem. Začíná se mi to líbit."

Je jedno, že spolu ještě ani oficiálně nechodí. Oba jsou volní, mohou spolu trávit svůj volný čas. A všechno ostatní přinese daná situace.

…

"Valérie?" Val se otočí za Mariánem, ještě nikdo nedokázal říct její celé jméno s takovým tónem. Najednou se cítí, že její sebejistota a vnitřní klid se bortí a ona je na okamžik ráda, že sedí na ratanovém gauči s nohama položenýma na vyvýšeném schůdku balkónu. Nechá si do ruky položit misku s bohatě naloženou zmrzlinou.

"Ano?"

"Víš… neměl bych se do ničeho motat… vlastně se skoro vůbec neznáme, ale nevíš, co by mohl Adamův Petr pohledávat tady u mě v ulici? Vím, že v tom domě, kam poslední tři dny chodí, bydlí nějakej zazobanej majitel jakési pochybné firmy…" Marián ani netuší, jak těmi slovy Valérii vyděsí. Co vyděsí… spíš ji vyděsí to, že se její instinkt zase nemýlil! "Děje se něco?"

Zakroutí hlavou, ale ihned si to rozmyslí. "Víš o tom chlápkovi něco víc?"

"Rozhodně to nebude žádnej příbuznej, ten francouzák, kterej si tu včera vyměňovali, nebyl nevinnej. A anatomické zkoumání dutiny ústní vypadá jinak."

Val se zatmí před očima. Ten hajzl!

"Jsi si jistý, že je to náš Petr?"

Marián přikývne. Je mu jasné, že teď něco pokazil, ale dokázal si dát dvě a dvě dohromady, aby věděl, jaký vztah má mezi sebou Adam s Valérií a Adam s Petrem, proto ho Petrova přítomnost v tom domě tolik překvapila. Od vidění věděl, že se tam nescházela žádná vysoká smetánka.

"Kruci." Valérie neslušně zakleje, i když se před Mariánem chtěla ukázat ve svém nejlepším světle.

"Když tady ještě dvě hodiny vydržíš, možná se přesvědčíš sama, podívej," ukáže prstem na bílou vilu naproti v ulici, na kterou má skvělý výhled. "To je ten dům, chodí sem v pravidelných časech."

Valérie přikývne. Jestli je to opravdu Petr a ten, o kterém si myslí, že za ním Petr chodí… rozbije mu pusu o ten dlážděný chodník, který ten pracháč před domem má. "Tušila jsem, že se něco děje… hloupý smysl, který mě před takovými grázly informuje…" povzdychne si.

"Je to smutné, ale musíme se s tím naučit žít…" zúčastněně se dotkne její paže. "A co ti říká tvůj smysl o mě?" pokus o odvedení pozornosti od nepříjemných věcí je víc než úspěšný. Stále ještě tmavě fialová tvář se na něj otočí s rošťáckým úsměvem.

*

Adam ruku v ruce s Petrem, se zastaví na křižovatce, odkud jejich cesty vedou každá jiným směrem. Petr si na rameni pohodí taškou, ve které má věci na cvičení. "Dnes večer mě nečekej, ano? Zajdu potom k sobě do bytu, trochu proluftovat prach, který se tam za těch pár dní mojí nepřítomnosti usadil," dovolí si mu dát polibek na rty. Adam přikývne.

"Stejně nevím, jak dlouho budu na tréninku…"

"Skvěle, potom si zavoláme. Zatím se měj, papa." Líbne ho skoro kamarádsky na tvář a s nějak šťastným úsměvem se vydá na zelenou, která mu právě padla. Zaražený Adam zůstane stát ještě na druhou červenou.