Hořkosladké polibky {10}

Stále je v aktivitě požadavek na foto o návštěvnosti s číslem 20.001, těch 20.000 už mám v počítači. Vítězem se stala Katharine Colt, můj malý keksíček :D

Tento díl je poněkud drsnější ((ne, vrtání lebky a šukání mozku z hlavy tam není. Ano, i taková povídka existuje (zasvěcení vědí, o čem je řeč)).

Hořkosladké polibky - část desátá

---

Nemohl se rozhodnout, jestli má nakonec vejít, ale dveře se otevřely dřív, než stihl vztáhnout ruku. Teodor ho vtáhnul dovnitř a už do bedýnky vedle dveří klepal bezpečností kód, zámek na dveřích klapnul. Vymakaný systém.

"Co to neseš?" Oliver si po té otázce uvědomí, že batoh svírá pevně v prstech a rozhodně ho jen tak nepustí.

"Uvidíme," mrkne na něj tajemně. Teo se raději nad tím nepozastavuje. Oliverův výraz vypadá zvláštně. Ne jako vždycky. Stalo se snad něco? Asi by se měl zeptat dřív, než se něco stane.

"Stalo se něco?"

Oliver se na něj zahledí v půli kroku. Co všechno Teodor ví?

"Jak moc si myslíš, že jsou naši daleko?"

Teo pokrčí rameny. Už nad tím mnohokrát přemýšlel. Nebyl tou myšlenkou stále nadšený. Kazilo to všechno… "Tak teoreticky… hodně?"

"Můj otec tvého dnes požádal o ruku," stiskne rty k sobě do úzkého proužku.

Teo vykulí oči v nepředstíraném překvapení. "Cože?"

"Jak jsem řekl. Osobně jsem jim na to připravoval podmínky. A jelikož tvůj otec byl stále u nás, v dobu mého příchodu a byli zavření v ložnici - předpokládám, že to dopadlo v tom nejlepším plánu, jaký můj otec měl." Nekompromisní odpověď. Teodor v oněmění zůstane stát na místě. Co to jenom udělal? A hlavně… proč?! Oliver ho uchopí za předloktí. "Pojď, půjdeme do tvého pokoje." Zmáčkne první vypínač, který se mu naskytne na zdi a s potěšením zjistí, že se opravdu celý dům zhasne. Svítit zůstane pouze lampa v obývacím pokoji, která je dostatečným pomocníkem před nebezpečným zakopnutím o nějaký ten kobereček. Uloží Tea do postele, pečlivě za sebou zavře. Oči projedou pokojem jako scanner. Hmm… vyhupne nahoru do spacího patra, batoh uložen tak, aby na něj stále viděl. Teodor se nesmí jeho obsah dozvědět dřív, než dokud na to nebude připravený. Bude vůbec?

"Proč to udělal?" v Teovi se najednou vzedme vlna nenávisti. Ten chlap mu tím zničil všechno! Vždyť… kde teď bude jeho pracně budovaná kariéra? Ještě není dostatečně starý, aby se mohl postavit na vlastní nohy a jít v otcových stopách. Naprosto v šoku z toho, že do toho jejich otcové skočili s takovou vervou, aniž by je o nějakém pokroku informovali… jenže jemu do toho ani moc nebylo, to si uvědomoval i on sám. Tak ale přeci by jeho otec nezahodil svůj dosavadní život jen kvůli nějakému cukráři, ne?!

Najednou se vzepře na loktech, aby shlédnul na Olivera, který sedí u jeho nohou. "Proč to udělali?"

Oliver pokrčí rameny. "Mají se rádi? Jinak se to nedělá, Teodore. Pokud to tedy není dohodnuté manželství ze středověku. A ještě v případě našich otců bych to viděl jako nejmíň reálnou věc."

Teovy oči najednou ztvrdnou. "Já ale nechci, aby si můj táta vzal tvého otce." Ach Teo, chceš být dospělý a přitom jsi pořád dítě.

"To není v tvojí pravomoci." Tentokrát ztvrdnou i Oliverovy oči. Ten večer se zatím asi nevyvíjí podle plánu. Nebo ano? Vlastně… bylo úmyslem Tea trochu rozhodit z jeho klasického režimu, což se mu povedlo.

"Ale… copak ty to nechápeš? Už jsem ti to říkal. Už, když jsem je chtěl rozdělit," řekne nenávistně. "Myslel jsem, že to je jen nějaké momentální pobláznění, o kterým jsem doufal, že to co nejdřív odezní. Vím, kolik spolu byli let, ale to nemění nic na tom, že se prostě nemůžou vzít!" vyjede po něm, hlas zvýšený.

"Teodore," Oliver přimhouří oči, ale uvnitř něj to plesá radostí. "Já jsem ti to už taky několikrát říkal a nebudu to pořád opakovat. Oni dva jsou dospělí a mohou si dělat, co chtějí, ať chceš nebo ne. Tak to bylo, je a bude. Můžeš se třeba stavět na hlavu, ale oni si svůj vztah nenechají zkazit nějakým rozmazleným klukem. Slyšel jsem je, jak se o tobě baví. To ty jsi ten problém v jejich vztahu. A neměli tušení, jak moc blízko pravdě jsou."

Teo na něj zůstane hledět s otevřenými ústy. "Ty lžeš!" vrhne se po něm. Vzedme se v něm vlna agresivity, která se chce dostat ven. První rána dopadne někam ke klíční kosti, protože Oliver hbitě uhne, aby nedopadl na místo učení tváře.. Pažemi přitiskne Teovy ruce za jeho zády. Kovová pouta cvaknou v uvěznění hubených rukou. Teovy oči se rozšíří překvapením, stejně tak sebou i zacuká. "Co to děláš?" vyjekne.

"Uklidni se, ano? Budu kvůli tobě mít modřinu," odhalí pohmožděné rameno.

"Ty jsi normálně magor!" zacloumá sebou, ale je mu to k ničemu jen ztratí rovnováhu a svalí se dopředu na Olivera, který ho ze sebe rázně odstrčí.

Jeho oči jsou najednou tolik chladné.

"Na to jsi přišel brzo. Měl jsi na to přijít ještě před tím, než ses rozhodl, že já budu tvým gay pokusným králíkem," zavrčí.

"Cože? Byl jsem to já, kdo mě celou dobu sjížděl natolik hladovým pohledem, že jsem se chvílemi bál, že mě sežereš i se spodkama!"

Oliver se hrubě zasměje. "To víš, že bych si tě vychutnal." Najednou je nalepený na Teodora, který se podivně chvěje, zornice rozšířené. Co s ním chce dělat? Právě teď se mu jeví jako nějaký masový vrah. Vlhký jazyk přejede konturu jeho dolní čelisti až k uchu, které polaská. Zachvěje se, ale tentokrát neopodstatněným vzrušením, které nechce prožívat! Chce se dostat ze sevření oněch pout, která jsou na jeho zápěstích příliš utažená a díky nimž se cítí dokonale bezmocný. I když… Oliverova tvář se znovu přiblíží k té jeho, bílé zuby se zalesknou v šeru, než stisknou kůži obličeje. Oliver vykřikne, odtrhne se. Pramínek krve se spustí po tváři a on nevěřícně zírá na prsty, kterými se dotknul postiženého místa, a které má nyní od krve. Šokovaně pohlédne na vyděšeného Teodora.

"Proč jsi..?"

Obtisk zubů na tváři musí být opravdu výrazný, protože krev se spouští ve větším a větším množství. Rukávem mikiny ji utře, ale je mu to málo platné, protože další kapky opouštějí otevřenou ránu.

Stále šokovaný, seskočí z postele, zakymácí se. Už někdy někomu řekl, že při ucítění železité vůně krve, se mu dělá špatně? Svalí se k zemi jako špalek.

Teodor vyjekne, když se Oliverovo tělo skácí k zemi. Nemotorně vyskočí z postele s rukama stále spoutanýma za zády. Něco na zemi se zaleskne, ale nevěnuje tomu pozornost. Ten blbec tady ho spoutal a pak si dovolil po něm vyjet a ještě si omdlít! K čertu. A co má jak teď dělat? Pohled mu padne na rozpitou sklenici s vodou. Natočí se tak, aby mohl sklenici za hranu chytit do prstů, a přesune se nad Olivera. Pokus o vypuštění jen malého množství vody se nezdaří a sklenice se mu v prstech převrátí, dopadne těsně vedle Olivera. Ještě ho zabít sklenicí po hlavě… uchechtne se, ale účinek to mělo, Oliver zmateně zamrká.

"Co se..?"

"Vstávej a koukej mi odemknout ty pouta," zašermuje mu před očima rukama, nedá mu šanci na vzpamatování se. Oliver ještě omámen oparem sladkého bezvědomí, se natáhne po klíčku ležícím vedle něj, zřejmě mu při tom pádu vypadl z kapsy, a odemkne jednu dlaň. Zůstane zírat na Tea, který se ze zbytku dostane sám, pohmožděná zápěstí si ihned začne třít. "Ty ses asi posral, ne? Jsi vůbec normální?!" spustí na něj. Zarazí ho pohled do totálně zmatených očí. Nejen zmatených… najednou jsou ty oči cestou do duše, která ho celou tu dobu lákala k sobě. To tajemno. "Co máš v tom batohu?" zařve. "Tak - CO - máš - KURVA - v tom - BATOHU?!" nečeká na odpověď. Prsty se dotknou zapínání. "No ty vole." Hlesne, zatímco zbytek jeho těla klesne na kolena. "To si děláš prdel, že jo?! Tak tohle je to tvoje tajemství? To, proč bych se tě měl spíš vyvarovat? To, co nikdy nepochopím?! Ses urval, ne?!"

Otočí hlavu dozadu, aby viděl na stále klečícího Olivera. Stružka krve pomalu zasychá na jinak hebounké tváři, kterou je radost laskat. Jeho oči jsou plné bolesti, odhalení a strachu… strachu z čeho?

"Olivere?" řekne opatrně. Ramena jsou najednou svěšená, ne v jakémsi obranném postavení, ve kterém se celou dobu jejich setkávání, nacházely. Dlaně jsou volně položené v klíně. Prázdné oči vyhledají ty jeho. Plné pokory se na něj zahledí, čekají na odsouzení. Na konec tohohle všeho. Odsoudíš mě, tak jako ostatní? Vyhodíš mě prostě na ulici bez kousku soucitu nebo snad pochopení? Jistě, jsi příliš mladý a příliš nezkušený, než abys to mohl pochopit. Ani já nejsem tolik zkušený, ale všechno to, co jsem zažil, mi stačilo k tomu, abych byl opatrnější. Ve tvé přítomnosti to bylo jiné. Tělo volalo po změně a zároveň po tvém zasvěcení do těch věcí, abychom byli spokojení oba. Jak moc jsem se mýlil.

Tohle je konec, Teo, konec nás obou… ty se brzy vzpamatuješ a půjdeš dál, se svými problémy a tohle všechno se ti bude nakonec jevit jako hloupý žert, ale já… Oliver, syn vynikajícího cukráře, který šel v otcových stopách. Další jizva se zařezává dost hluboko na to, aby zanechala trvalé následky na duši.

Oba na sebe mlčky hledí, realita se musí vstřebávat pomalu. Jenže to čekání na ortel je ubíjející.

Sedí tady před sedmnáctiletým klukem a očekává od něj, že to pochopí, že to vezme. Jenže nerozhodnost v těch očích, šok a… strach. Nechce, aby se ho bál. Nesmí se ho bát, vždyť… ano… možná je to zvrácené, ale nikdy nezacházel příliš daleko. Bylo to jen pro potěšení obou. V troše násilí se skrývá i erotično. A vždycky je konečná cesta uspokojení obou. Proč to muselo potkat zrovna jeho? Byl v minulém životě snad něčím výjimečným, že ho život takhle potrestal? A tohle ticho se dál nedá snášet. Otevřený batoh se na něj výmluvně směje a on pociťuje podivné trhání kdesi uvnitř. Bolí to.

Zvedne se a zmizí z pokoje tak rychle, že Teodor nestačí ani mrknout. Vyskočí za ním. Kam běží? Proč to dělá? Má v hlavě příliš myšlenek na to, aby mohl nějak normálně myslet. Ten kluk ho něčím okouzlil, ale tohle...?

Oliver za sebou zabouchne dveře, alarm na nich se po tak drsném otevření rozezvučí. Zapomene na to, že sem přijel autem. Běží jako smyslů zbavený. Kroky ho vedou na jedno jediné místo. Na místo, které má tak rád, že by na něm klidně mohl zemřít.