Hořkosladké polibky {11} Konec

A tak... o dvacet tisíc slov a nějaké drobné, o třicet devět stran později, se ocitáme na samém konci (nebo začátku?).

A tak... Teo přeci není zase takový tupec... Ale Olie...

Rozhřešení se nenajde... zbytek si přečtěte na konci (po dočtení).

Hořkosladké polibky - část jedenáctá - Konec

---

Opře se o zábradlí přesně v tom místě, kde se opíral ještě před pár hodinami. Na tváři a v očích vepsaný stále výraz naprostého šoku, uvědomění si a bolesti z toho, jaký je debil. Neměl to dělat. Nikdy to neměl dělat. Nejen, že si Teodora k sobě přivlastňoval jako partnera, i když si pořád připomínal, že je to z jeho strany jen nějaký pokus, ale ještě si dovolil i doufat, že by mu jeho malá úchylka mohla u tak mladého kluka projít. Něco ho k němu táhlo… a to něco jej donutilo přestat přemýšlet a být ostražitý. To byla ta největší chyba, kterou udělal. Nejen, že už se na Teodora nebude moci podívat, ten kluk si při pohledu na něj bude vybavovat právě takové chvíle a to nemohl dopustit.

Chladivý kov chladí bolavé dlaně.

Rozjitřená mysl mu radila udělat jedno. Skoncovat se vším.

*

Teodor se zastavil mezi dveřmi, když se pokoušel odvolat poplašné zařízení z provozu, protože jekot mu vyvolával hrůzu po celém těle. A když se mu to konečně podařilo, Oliver byl již dávno v trapu. S povzdechem za sebou zabouchne dveře a vydá se zpátky do pokoje. Svalí se do postele, na okamžik si dovolí zavřít oči před světem, ale hlavou mu proudí moc myšlenek, než aby dokázal klidně usnout.

Přetočí se na bok. Pohledem zavadí o batoh výsměšně ležící na zemi. Zvědavost ho nutí k tomu, aby nahlédl a zjistil, co to Oliver vlastně přinesl.

Polkne, když vytáhne kožené držadlo s koženými proužky, na kterých jsou na koncích umístěné jakési korálky. Dál vytáhne saténovou kravatu, nějaký provaz s karabinou a čtyřmi černými pásky, které jsou uprostřed sepnuty do písmene X. Semišová pouta, která ihned odloží, nevědomky promne vlastní zápěstí, které ještě stále nesou stopy po spoutání. Do ruky vezme dvě náhražky mužských penisů, oboje v jiných barvách i z jiných materiálů, po čemž se raději dál nepídí… a nějaké svorky a kolíčky a… v neposlední řade mu do ruky padne křiklavě růžová tuba, extra mazání. A balíček dvanácti kondomů. Jahodových kondomů.

Pomalu mu dochází, že i když ty praktiky, které má Oliver očividně rád, že jsou tvrdé… Oliver zase tak zatvrzele nevypadal. A ty jahodové kondomy tomu tvrďáctví dodávají ten správný šmrnc. Takže měl v plánu se k němu chovat i hezky?

A on ho pokousal. Výčitky se dostaví, když si Olivera vybaví jako hromádku neštěstí se zakrvácenou tváří a mikinou, která se před ním choulila, jako by se ho bála. Prsty nahmatají ještě jednu věc. Úzká kniha nebo snad brožurka. Obrázek na deskách je víc než výmluvný, jenže ten název… chtěl ho na něco takového připravit? Tak proč na to šel takovým způsobem?

Trhne sebou, když se mu na stole rozdrnčí mobil. Ihned po něm skočí, aby zjistil, že mu volá otec. "No?"

"Teodore, nech si ten tón, co se děje u nás doma?!" rozezlený hlas jeho otce ho trochu zarazí. Ou, že by to čidlo posílalo otci smsky? To je dost možné, když jejich dům hlídá bezpečnostní agentura, ale vždyť přece zadal ten kód, který bezpečáky odvolával…

"Nic, tati. Jen jsem měl návštěvu a zapomněl jsem to vypnout, když odcházela…"

"Řekl jsem ti, že si dnes domů nebudeš nikoho vodit!" vyjede po něm, ale za hlasem svého otce slyší ještě jeden, tlumený. Zřejmě Marek.

"Byl tady Oliver. A ráčil se mi říct to, co si TY, tak trochu opomněl!" stiskne ukončení hovoru dřív, než se vztáhne nějaký protest a raději vypne zvuky i vibrace, aby ho už nerušil. Nahází ty věci zpátky do batohu a pečlivě ho zavře, aby se na ně už nemusel dívat.

Ale co má teď dělat? Měl by jít za Oliverem? Ale kam šel? Vždyť ho vůbec neznal, nevěděl, co dělá nebo má rád. Nevěděl o nic celou tu dobu nic.

Olivere?! Proč tohle děláš?

Proč i přes to všechno mě nutíš na tebe myslet a strachovat se o tebe? Jsem snad stejně zvrácený jako ty?

Ne.

Ale…

Život jako nejvyšší soudce rozhodl za nás. Neptal se, co chceme, aby pro nás bylo nejlepší. Prostě přišel a rozdal role. Někdo je viník, někdo obhájce a někdo obžalovaný. Spletitá cesta, která nemá úniku.

Bouchnou dveře a ozvou se dunivé kroky na schodech. To sis, otče, pospíšil. Dveře se rozletí. "Tak co se tady kruci děje?!" stojí nad ním jak bůh pomsty a Teo dál mlčenlivě klečí na zemi. Za otcem se zjeví hlava Marka. Zvědavě nakukuje do jeho pokoje, zda tam neuvidí Olivera.

"Kde je Olie?" zeptá se zmateně. Dům je ztichlý, takže jinde než u Tea být nemohl.

"Utekl…"

"Cože? A kam?" Marek zbledne, to se Oliverovi nepodobá. Kam by utíkal? Navíc viděl jeho bundu přehozenou přes gauč a auto zaparkované na příjezdové cestě… Olie je příliš zodpovědný.

"Nevím a nejsem si jistý, jestli to chci vědět," odpoví mírně.

"Ale…"

"Pojď, půjdeme dolů a zkusíme mu zavolat…" vystrká Tomáš Marka ze dveří. Teodor si povzdychne, zvedne se z kleku a pohledem strne na hračce, která v jeho pokoji rozhodně nikdy předtím nebyla. Vypadla snad někomu z dospělých? Blbost. Malý medvídek, který stěží zakryje celou jeho dlaň, držící nafukovací balonek ve tvaru srdce. Koupený zřejmě někde na pumpě, soudě dle vzhledu. Takže nakonec…

Polkne.

Olivere!

Ruka popadne bundu, vyletí z pokoje jako neřízená střela. Musí ho najít, i kdyby ho měl hledat celou noc a prochodit celé město. Najde ho.

Jenže uteklo příliš mnoho času a Oliver může být touhle dobou kdekoliv…

Kroky ho vedou k cukrárně, normálně ubíhající cesta se zdá být nekonečná a dlouhá. Svítí se, takže je..? A co mu řekne? Najednou nechápe smysl té cesty, kterou tady podniká. Nechápe ani smysl toho, proč dospělým neřekl, kam jde a prostě vyběhl do mrazivé noci… teď už spíše rána.

Má přijít a říct mu něco na způsob: Sorry, ale nechápu tvoje BDSM choutky?! Nebo snad… Tak já na to přistoupím, když mi ho pořádně vyhoníš? Musel sám nad sebou znechuceně zavrtět hlavou. Tohle nebylo normální. Ale to ví moc dobře. Co s tím má dělat? Je mu sedmnáct ne třicet. Neměl by řešit takové věci. Měl by sedět v klidu doma u počítače a pařit jednu hru za druhou nebo se dívat na porno za otcovými zády přesně tak, jak to teenageři v jeho věku dělají. Nemá se honit v únoru v noci za nějakým perverzákem, který ho rád uvidí spoutaného.

Dvakrát se zhluboka nadechne, než vezme za kliku na zadním vchodu cukrárny, která cvakne a pustí ho dovnitř. Zůstane stát na místě, když si uvědomí tu spoušť, která tady je. Rozbitá skleněná miska teď leží na zemi a sklo je rozeseté po celé kuchyni. Mezi střepy jsou nějaké spálené hroudy a plech, trouba stále nevypnutá s rozevřenými dvířky vytápí místnost. Co se to..? A Oliver nikde.

"Olivere?" zavolá opatrně. Šlápne do střepů hodně opatrně. Má sice zimní boty, ale náhoda je blbec… byl tady dvakrát a takový bordel tedy neviděl. Normálně uklizená kuchyň teď vypadala jako po výbuchu bomby. Ztemnělá prodejna a žádný náznak pohybu nebo ukrytého dýchání, ho donutí zalézt zpět do osvětlené místnosti. Znovu se rozhlédne. Zástěra pohozená u dveří… snad neutekl? Viděl ho snad přicházet?

Zmatené oči těkají sem a tam… moment… ošuntělá knížka leží opuštěně na zemi. Musel ji minout, když přicházel. Deník?!

Nikdo to prostě nepochopí. Nikdy. A najít si někoho "mezi svými"? Tolik násilí není pro mě. Proč nemůžou pochopit, že se mi jen líbí bolest? Nechci nikomu ubližovat do krve. Možná jsem dominantní, ale umím být i poslušný. Zahraju si kteroukoliv roli, jen když uspokojím svého partnera. Proč to musí být tak těžké?!

Zmateně přelistuje na poslední záznam. Pero je rozpité. Brečel snad?

Jsem zmatený a nevím, jak dál. Tati, vím, že tenhle deník najdeš. Je mi líto, co všechno se stalo a co sis musel prožít. Žij šťastně spolu s Tomášem. Věřím, že on se o tebe postará dobře. Teo je stále ještě nedospělý a já ho příliš vyděsil. Nezasloužím si žít mezi vámi. Snad ti bude lepším synem, než jsem byl já.

Zůstane vyjeveně zírat. Po kolikáté už dnes? Co má tohle být? Rozloučení?! Olivere, ty blbče! Knížka se pohodlně vejde do jeho vnitřní kapsy. Nemusí ji nikdo vidět, ale… kde jsi?!

Chladný vzduch je jako vlna uvědomění. Vzpomene si na místo, kde se s Oliverem setkal poprvé. Srdce buší pod náporem adrenalinu, v uších mu hučí částečně i ze strachu, že si Oliver něco udělá.

Vyděsí se, když opravdu spatří postavu stojící na kamenném zábradlí v parku, před řekou. "Olivere, ne!"

Postava sebou trhne leknutím, zavrávorá, ale udrží se. Zmatené oči se na něj podívají. Tolik prázdné.

"Co to děláš?" přiběhne k němu uchvácený. Studený vzduch v plicích ho donutí se rozkašlat.

"Nemá to cenu, teo. A ty to víš."

"Jsi blázen, ale snažím se to pochopit, k čertu!"

"Kousnul jsi mě… to… nebylo to hravé kousnutí. Chtěl jsi mi opravdu ublížit…"

"Tak jako ty mě, Olie…" natáhne ruku, ale zase jí stáhne, když si všimne odmítavého postoje. Tak přeci jen mu ještě zbylo něco z kousku pracně vytvářené masky.

"Nikdy bych tak daleko nezašel… nesnáším krev," špitne. Jeho oči zaregistrují vycházející slunce, které se pomalu dostává z oparu zimní mlhy. Sedne si na chladivý kov, dlaně schová do klína. V očích smíření.

"Olivere… neděl žádnou takovouhle hloupost. Koukni… já vím, že jsem blbej, nezkušenej a namyšlenej, ale… tohle by ublížilo hlavně tvýmu tátovi. Mysli na něj…"

"Můj táta neví nic, Teodore. A tys měl být ten první, se kterým jsem se chtěl podřídit změně. Chtěl jsem, aby to bylo jiné. Ne takhle… nevím, co mě to popadlo, ale zřejmě je dobře, že se to stalo takhle na začátku, protože si neumím představit, co by se dělo, kdybychom mezi sebou měli právoplatný vztah. Já bych to vydržel, opravdu, jenže jednou by to chtělo jít ven. A to je na tom to smutné. I když to utlumím, vždycky to ve mně bude a potom… nevím, jak bych reagoval. Mohl bych být až příliš krutý. Takovému riziku tě nesmím vystavit, Teo. Na tebe čeká někdo jiný. Někdo chytřejší a milejší než já. Ať už to bude dívka nebo chlapec… to je jedno. Je fuk, koho si vybereš. To si pamatuj," vztáhne k němu ruku, polaská konečky prstů dokonalou chlapeckou tvář. Dělal si choutky na nesprávného.

"Co se ti stalo?!" zašilhá na ruku, která se ho dotýká, ale sám se neodvažuje své ruce donutit k pohybu, aby Olivera nevyděsil.

"Byl jsem příliš neopatrný v kuchyni. Doufal jsem, že mi to pomůže," oklepe se, když mu mráz přejede po zádech. Už dávno přestal ten chlad vnímat, ale s Teovou přítomností je všechno jiné.

"Máš spálené obě ruce, ty blbče! Měl by se ti na to někdo podívat!"

"Není třeba… už to ani nebolí."

Ještě aby jo, když má ty ruce zfialovělé chladem. Není žádné teplo. I jemu, v teplém zimním kabátu, běhá mráz po zádech. "Co kdybys šel semnou a popovídali bychom si o tom? Hm?"

"Teo, opravdu už není o čem. Nechápu, proč se s tebou vůbec dál bavím. Měl jsem to skončit hned, jak jsem sem přišel. Nebyl bys tady a nemusel bys přihlížet pádu lidské duše. Jsi pořád tak nezkušený…" zašeptá od věci. Zastřený pohled se zaschlými kapkami slz na pokousané tváři působí děsivě.

Postaví se.

"Ne-neměl bys to dělat," špitne Teo zlomeně. Najednou vidí tu trosku před sebou a má neodkladný pocit, že mu musí za každou cenu pomoci, ať ho to bude stát cokoliv. Měl by ho stáhnout k sobě, ale bojí se… čeho vlastně?!

"Má to jednu výhodu, už to nebude bolet," usměje se pokřiveně Oliver a odvrátí se. Shlížet dolů na kluka, po kterém toužil… je to pohled, který by chtěl vidět pořád, ale tohle je naprosto odlišná situace. Projede jím pocit smíření, který tak dlouho hledal.

Odhodlaný odejít na dobro z povrchu zemského se zahledí na slunce, které již svou září zaplavuje část řeky a blíží se pomalu k nim. Chladná voda pod ním láká do své náruče. Nebude mu tam snad lépe?

Zkřehlá dlaň se dotkne té jeho. "Nedělej to kvůli sobě. Přeci nechceš ukončit naše hořkosladké polibky."

Konec

Řeknu Vám, že tento konec nebyl prvotním nápadem, to byla sladká Valentýnská tečka. Jenže v momentě, kdy jsem začala do wordu házet první slova, vyšlo najevo, že můj mozek má s povídkou jiné plány. Že Oliver, prostě sladký být nemůže. Ať už se Vám to jeví, jak chce...prostě to takhle být mělo a žádné další pokračování nebude. Žádné epilogy. Nic. Pouze odpovědi na vaše komentáře. A jestli se Vám to zdá otevřené... ano, je. Je to konec pro Vás, abyste si každý mohl domyslet ten svůj: mohla je rozdělit smrt jednoho, nebo Oliver ruku mohl přijmout a pokud nezemřeli... šukají jako králíci dodnes.

A co jsem vlastně povídkou chtěla říct? Je to jednoduché, pouze jsem chtěla poukázat na to, že mezi námi jsou lidé, kteří si užívají sem tam i nějaké to násilí a my bychom se na ně neměli dívat přes prsty. Co si budeme povídat, Voldy je zvrácený až až a taková věc... Když nás do toho netahají nedobrovolně, může nám být potom jedno, co oni dělají ve svých postelích a domovech. Jsou to stejní lidé jako my.

Moc děkuji za vaši přízeň, neskutečně mě nabíjí a slibuji, že příští povídka už bude veselejší - mnohem, veselejší.